Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dobrý a Pravda aneb Jak Švandovo divadlo vyrazilo na anglické turné (a skončilo v Bruselu)

    Příběh dvou lidí, kteří se ocitli na stejných místech a prožili podobné tragédie, a přesto se nikdy nepoznali. Jejich životní cesty se prolínají a míjejí – oba přežili Terezín, Osvětim, pochod smrti i poválečné křivdy. Jde o dva neobyčejné osudy uprostřed nacistického pekla, autentické výpovědi dvou naprosto odlišných lidí – sportovce Miloše Dobrého a herečky Hany Pravdové. Spojuje je ale nejen to, že přežili holokaust… To je inscenace Švandova divadla, uváděná pod titulem Šoa. Anglicky mluvící publikum zná inscenaci od ledna 2013 jako The Good and the True.

    Příprava scény ve West London Synagogue

    Hrajeme ve West London Synagogue. Jde o krásnou budovu v byzantském stylu. FOTO ARCHIV ŠVANDOVA divadla

    Nápad inscenovat příběh Miloše Dobrého a Hany Pravdové v angličtině přišel na svět na premiéře inscenace Šoa, kterou ve Švandově divadle na Smíchově navštívil Hanin syn Alex Pravda a jeho dcera (Hanina vnučka) Isobel, absolventka londýnské Central School of Speech and Drama. Isobel shodou okolností ve stejném čase v Anglii prezentovala Hanin deník z války jako scénické čtení. Naší inscenací Šoa byla nadšena, a tak vznikl plán, podle kterého měla vzniknout tatáž inscenace v angličtině, aby se tak mohla čas od času hrát v Praze i Anglii, osvětluje vznik inscenace její režisér a současně ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. A doplňuje, že od té doby uběhly dva roky, během nichž intenzivně hledal producenta z britské strany, který by pomohl celý projekt zajistit.

    Rodí se tým

    V roce 2012 se Hrbek setkal s bývalým ředitelem New End Hampstead Theatre v Londýně Brianem Russellem Danielsem. Společně naplánovali turné této inscenace po Velké Británii na leden 2013, angažovali PR agenturu v Londýně a v Leedsu a již přeložený text upravili pro potřeby turné.

    Zbývalo angažovat herce: Isobel Pravda byla předem jasná volba. Saula Reichlina doporučil Daniels na základě dřívější spolupráce. V listopadu 2012 se v Londýně konala první čtená zkouška. Oba herci po celou dobu zkoušení velmi aktivně vstupovali do úprav textu, především Isobel, která mohla text doplnit o autentické vzpomínky na Hanu. Díky tomu také nakonec vznikl odlišný scénář a trochu jiná inscenace. Je třeba dodat, že oba herci se svých úloh zhostili výborně, popisuje Hrbek vznik inscenace The Good and the True.

    Důležitým organizačním i finan­čním partnerem projektu se stalo České centrum v Londýně, konkrétně pomohli Ladislav Pflimpfl, Renata Clark a Tereza Porybná. Na úspěšné realizaci turné se podílel také český ambasador v Londýně Michael Žantovský, Hlavní město Praha a Ministerstvo kultury ČR. Díky profesionálnímu přístupu všech zúčastněných se produkce Švandova divadla setkala nejen s mimořádně pozitivním ohlasem, ale i s velkou publicitou. V současné době jsme anglickou stranou žádáni o zopakování podobného turné v roce 2014. Ve hře jsou festivaly v Birminghamu a Edinburghu, plánujeme řadu představení v USA. V úvahu připadá i hostování ve Francii a hebrejská verze inscenace, která by mohla být uváděná v Tel Avivu.

    West London Synagogue

    Při příležitosti Holocaust Memorial Day se před naším představením konala bohoslužba. FOTO ARCHIV ŠVANDOVA divadla

    Historické osmnáctky

    Inscenace The Good and the True tedy vznikala jako anglická verze inscenace Šoa, která je na repertoáru ŠD více jak dva roky. Premiéra této verze se konala 18. ledna. Osmnáct dnů, od 22. ledna do 8. února, se pak konalo historicky první anglické turné Švandova divadla.

    Během něho jsme odehráli 18 představení, poslední z nich ovšem už v Bruselu, kde naše turné skončilo. Anglickou verzi inscenace nazkoušel režisér a spoluautor české verze Daniel Hrbek s anglickými herci Isobel Pravda a Saulem Reichlinem. Scéna anglické verze je totožná s verzí českou, text ale doznal poměrně výrazných změn. Něco se přidalo, něco ubralo, něco z historických reálií bylo třeba s ohledem na anglické publikum dovysvětlit.

    Jediné dvě pražské reprízy The Good and the True (18. a 19. ledna, Studio Švandova divadla) poctila svou přítomností i velvyslankyně Velké Británie paní Sian MacLeod, která nás před odjezdem ujistila, že představení se budou v Anglii líbit. O den později tedy tým ve složení dva britští herci (Isobel Pravda a Saul Reichlin), česká dramaturgyně, český zvukař, český technik a anglický tour manager i osvětlovač v jedné osobě vyrážel na sever Anglie, do Leedsu. Plány byly velkolepé, jak ale vypadala praxe?

    Tour není zájezd

    Začínáme v Leedsu, údajné perle severní Anglie. Je to ale spíš ryze průmyslové, architektonicky necitlivě splácané město, kde není nic zajímavého. Vlastně bylo: sníh. Nesněžilo tu prý několik desítek let, a tak nás v divadle The Carriageworks Theatre obviňovali, že za počasí můžeme my. Odehráli jsme tam sedm představení. Jde o významnou scénu umístěnou na hlavním náměstí naproti impozantní budově místní radnice: To by mohla být výhoda, jen by přímo před divadlem nemělo stát obří kluziště. Naštěstí jeho provozovatele naše sličná herečka Isobel přemluví, aby na dobu představení omezil vyvolávání a tlampače. Pán byl slušný, poslechl a „matějskou“ ztlumil.

    Coby zástupci Východní Evropy (už po pár dnech pochopíme, že přesně tam nás většina Britů vidí) jsme tu náležitě exotičtí. První představení se odehraje pro tisk. Krom lokálních zástupců přišla i dáma z BBC, která o nás dělá reportáž. Konala se i improvizovaná tisková konference, stejně jako první z diskusí s tvůrci po skončení představení, jakých pak absolvujeme ještě sedmnáct.

    Tisk o nás má evidentně zájem. Druhý den vychází dvě pochvalné recenze včetně jedné v The Yorkshire Post, největších zdejších novinách. O rozhovor s Isobel má zájem BBC. Redaktorka má pod sedadlem ukrytou tašku s holínkami. Ty má s sebou většina publika, jinak na sníh Angličané připraveni nejsou. Jak poznáváme na ulicích, nejsou na něj vybavena ani jejich auta. Denně napadne cca pět čísel, ale místní nemají (a ani neznají) zimní gumy, takže kloužeme kolem nich a modlíme se, aby to nějak ubrzdili.

    Hrajeme

    Anglické publikum reaguje během hraní rezervovaněji než u nás. Jako by si nebylo jisté, zda se sluší usmát nebo dokonce zasmát, když je téma tak vážné. Po představení ale diváci debatují dlouho a zasvěceně. První večer stejně jako ty další zůstane na diskusi většina publika a většina se také aktivně zapojuje, což je pro nás velmi nezvyklé, ale příjemné. Každou z leedských diskusí moderuje nějaká významná místní osobnost spjatá s danou tematikou, ať už jde o vysokoškolské pedagogy, pracovníky Holocaust Centre nebo třeba židovského poslance parlamentu. Někteří z nich (jako třeba právě pan poslanec) mluví spíš o sobě a o tom, jak je úžasné to, co dělají oni… Většinu publika tvoří střední a starší generace, poučení diváci, kteří o dané problematice toho vědí hodně… Zajímavé bude jistě až setkání s mladou generací a také s vězni v leedské věznici. Jak nám totiž sdělila paní Irene Daniels z Holocaust Centre, podle nedávných výzkumů přes 40 % britských školáků neví, co to holokaust je.

    Londýn

    Z Leedsu se mikrobus Švandova divadla, díkybohu vybavený zimními pneumatikami, ve sněhu a vichřici přesunuje do Londýna. Je 27. ledna a na celém světě se připomíná Den holokaustu. I zde probíhají obřady k uctění obětí. Hrajeme ve West London Synagogue. Jde o krásnou budovu v byzantském stylu, kde se u příležitosti Holocaust Memorial Day koná bohoslužba za přítomnosti několika rabínů, včetně v Británii velmi populární a do šlechtického stavu povýšené reformované rabínky Dame Julie Neuberger, několika arcibiskupů, izraelského a českého velvyslance a dalších hostů. Mezi nimi je i vnuk Miloše Dobrého. Přijela také delegace Švandova divadla včetně uměleckého šéfa Dodo Gombára a samozřejmě ředitele a režiséra inscenace Daniela Hrbka. Platí tady zvýšené bezpečnostní opatření, synagoga se nachází ve čtvrti obývané převážně muslimy. Ochranku izraelského velvyslance, zajímavou tím, jak má k uniformám sladěné i khaki jarmulky, pro jistotu upozorňujeme, že v inscenaci pouštíme z nahrávky samopal. Aha. Máte tam nějaké zbraně, zbystří ostří hoši. Ne, jen nahrávku, odpovídám. Po chvíli jdu uniformám odtajnit ještě další možný zádrhel – zvuky letadlového náletu…

    Před samotnou mší se ještě zapalují svíčky za oběti holokaustu. Za nás ji zapaluje Petr Papoušek, nedávno zvolený do čela českých židovských obcí, který sem přijel na pozvání Švandova divadla. Po obřadu odehrajeme naše představení. Prostor a načasování mu dává zvláštní atmosféru. Sleduje nás cca 300 diváků, většina velmi poučených, včetně několika holokaust přeživších pamětníků. Po produkci dochází k mnoha neformálním, ale příjemným setkáním – poprvé se například setkává vnučka Hany Pravdové Isobel Pravda s vnukem Miloše Dobrého Petrem Papouškem.

    Druhý den našeho pobytu v Londýně se přesouváme do London Jewish Cultural Centre, v jehož divadelním sále pro cca 300 diváků hrajeme pro místní členy. Tato židovská obec je velmi kulturně aktivní, koná se zde celoročně řada přednášek, výstav i divadelních představení. Jen nedlouho před námi tu účinkovala slavná Helen Mirren. Sál je technicky slušně vybavený, zázemí pro diváky ujde – ale nemá šatny, jen špinavou chodbičku těsně za jevištěm. Bavíme se představou, jak tu podobně jako my, bez tekoucí vody, záchodu a zrcadla, bivakuje Helen.

    Dalších pět londýnských představení odehrajeme ve čtvrti Hampstead. Ve čtvrti trochu bohémské, trochu snobské a celkovou atmosférou vlastně velmi neanglické. Je to tu plné postarších zbohatlých hippies. Hrajeme v Hampstead Village Schul. Jde o kouzelnou budovu z 19. století, která ještě nedávno sloužila jako divadlo. Dnes je z ní ale synagoga, jejíž obřadní síň se před každým představením snažíme proměnit v divadelní prostředí. Divačky tak mohou sedět dohromady s diváky, a ne za policemi s knihami na stupínku vzadu, jak je zvykem v synagoze. Naše představení jsou vyprodaná, dokonce se jedno odpolední přidává. Další přidat nemůžeme, ačkoli zájem by byl. Čekají nás další štace a povinnosti.

    Hampsteadské publikum reaguje výrazněji, než jsme zatím z Anglie zvyklí. Je uvolněnější a přátelštější, ale také afektovanější. Je to dané zřejmě tím, že je tu velká židovská komunita a na rozdíl od Leedsu hrajeme hlavně pro židovské publikum.

    Školní představení

    Na diskusích často zazníval názor, že bychom měli toto představení hrát mladým, na školách. Máme domluvené hned dvě. Vyrážíme na ně se smíšenými pocity. Přece jen nevíme, jak reaguje britská školní mládež. Obě školy jsou opět na severu, v nottinghamském hrabství, v Mansfieldu a Worksopu. Sever je na rozdíl od Londýna poznamenaný nezaměstnaností a dalšími sociálními problémy, je tedy pro nás milým překvapením, že tu nacházíme regulérně vybavené školní divadelní sály. Je vidět, že na obou školách se věnují i dramatické výchově. Děti ve věku 10–14 let jsou pozornými diváky a po představení se zajímavě ptají. Samostatně, bez vybízení učitelky. I to je pro nás nevídaný úkaz. Část dotazů směřuje na herce a hereckou kariéru. Je vidět, že mladí divadelníci se tu o tuhle profesi opravdu zajímají. Část školáků ale s přehledem hovoří i o Deníku Anny Frankové. Nebude to s tou mládeží až tak špatné, říkáme si, i když je nám jasné, že dvě školy a ještě „ty lepší“ (tj. akademie) nejsou reprezentativním vzorkem. Jen jedna dívenka se ptala, zda se to opravdu stalo, a kdy a kde… Odpovídali jí ovšem vzápětí nejen naši herci, ale také její spolužáci. Třeba jen nedávala ve škole pozor…

    In prison

    Zajímavou, ač předem trochu obávanou zkušeností bylo i dopolední představení v leedské věznici. Jde o mužské vězení s nejvyšší ostrahou. Na našem představení ale zřejmě žádní nebezpeční vězni nebyli. Navíc bychom to ani nepoznali. Tetovaní a svalnatí zde byli všichni, a to dokonce nejen trestanci, ale i dozorci. Lišili se snad jen uniformou. Jak jedni, tak druzí byli ale britsky zdvořilí a úslužní. Stresující tak pro nás byly jen bezpečnostní kontroly. Prošli jsme důkladnou osobní prohlídkou. Dovnitř jsme s sebou nesměli mít telefony, fotoaparáty, vlastně nic osobního, ani kabelku. Skličující pocity. Naše dekorace také prošly řádnou kontrolou. Na oplátku nám ale byli přiděleni vězni, kteří nám pomohli vše do prostoru místní kaple vynosit. Dvě patra a několik točitých úzkých schodišť bychom sami zdolávali asi pěkně dlouho.

    Vězení zvenku vypadá jako gotický hrad. Uvnitř si člověk nejen díky schodištím, ale i chodbám a celám, do kterých zvědavě nakukujeme, vzpomene na slavné vězeňské filmy Ve jménu otce či Brubaker. Jelikož bylo dopoledne a kaple má obrovská okna, hráli jsme při denním světle, bez svícení reflektory. Vězni však byli pozornými diváky. Leccos jim rezonovalo zcela jinak než běžnému publiku, hrajeme přece jen o lidech, kteří také byli vězněni, trpěli a po návratu z války začínali úplně znovu… I zde se koná diskuse. Žádný dotaz nebyl úplně mimo, i když šlo spíše o otázky, jak Miloš s Hanou své útrapy přežili, jaká duševní síla k tomu byla potřeba a podobně. Jeden mladík měl po představení dlouhý hovor se Saulem. Ten totiž při diskusi zmínil, že hrál s jakýmsi známým anglickým seriálovým hercem, který před zářnou kariérou seděl za vraždu. Mladíka to zjevně upoutalo a tvrdil, že se bude také věnovat herectví.

    Brusel

    Na závěr našeho takřka třítýdenního turné jsme se přesunuli zpět do kontinentální Evropy, kde jsme na pozvání Českého centra odehráli představení v Bruselu, v sále místního židovského centra. Opět jsme narazili na silná bezpečnostní opatření – například nám bylo zakázáno fotit budovu centra, asi kvůli možným teroristickým útokům… Sál pro cca dvě stě osob byl plný, akce se zúčastnil i český velvyslanec a mnoho Čechů žijících v Belgii, stejně jako místní – pro ně hrajeme s francouzskými titulky. Promítají se vzadu, za scénou, na černou zeď jeviště a vypadají překvapivě dobře, podporují dokumentární charakter inscenace. Dočkali jsme se zde i aplausu vestoje. Diskuse tu byla výjimečně dlouhá, mnoho lidí v publiku byli emigranti se zkušenostmi podobnými těm z našich příběhů. A hlavně, hrajeme pro částečně české publikum, které reaguje živěji. Po představení se konala ještě vernisáž obrazů paní Dubové. Nyní devadesátiletá šarmantní dáma se se svým manželem seznámila v Terezíně… Při diskusích či osobních rozhovorech slýcháme podobné příběhy po celou dobu, další osudy z milionů. Utvrzuje nás to v tom, že je třeba vyprávět autentické příběhy, nechat zaznít reálné hlasy, jako je ten Hančin a Milošův.

    Po třech týdnech se vracíme domů. Většina do Prahy, Isobel do Athén pro své děti, které neviděla dva měsíce, Saul za další kulturou do Amsterdamu… V Praze začíná jaro a ve Švandově divadle se pomalu rýsuje další zahraniční turné.

    Saul Reichlin

    Isobel Pravda

    Oba herci – Isobel Pravda a Saul Reichlin – po celou dobu zkoušení aktivně vstupovali do úprav textu. Především Isobel, která mohla text doplnit o autentické vzpomínky na Hanu FOTO ARCHIV ŠVANDOVA divadla

    České publikum déle tleská

    Saul Reichlin se narodil v Kapském Městě v Jihoafrické republice, většinu života ale prožil v Anglii, kde se také věnuje divadlu. Jeho divadelní zkušenosti zahrnují hlavní roli Valentina v Lásce za lásku v National Theatre, Kapitána Achaba v Moby Dickovi a Josefa Mashkana v Old Wicked Song, za tuto roli byl v roce 2005 nominován na Laurence Olivier Award. Je známý i jako shakespearovský herec, krom jiných rolí si zahrál i Prospera a Shylocka. S vlastní adaptací povídek Šoloma Alejchema vystoupil v 35 městech po celém světě. Jeho nejvýznamnější filmovou rolí je hlavní role ve Vězni číslo 4, kde hrál obhájce Nelsona Mandely (Danny Glover). Je také uznávaným rozhlasovým hercem.

    Je velký rozdíl mezi zkoušením v Česku a Británii?

    Zkoušení v Praze byla nová zkušenost v mnoha ohledech. Výzva – snažili jsme se totiž v rámci již existující inscenace přinést něco nového a řídit se svými hereckými instinkty. Něco podobného jsem zažil, když jsem v londýnském National Theatre narychlo přezkoušel hlavní roli. Daniel Hrbek mi ale dal důvěru a dovolil mi pojmout Miloše jinak než můj kolega v české verzi.

    Jak jste se na roli připravoval?

    Na první zkoušky jsem se snažil co nejlépe a nejdřív naučit text, abychom neztráceli cenný čas a aby bylo možno pracovat na roli. Už jsem v životě hrál v několika monodramatech, takže jsem měl určité zkušenosti. Přínosné byly rozhovory s Danielem Hrbkem, který Miloše osobně poznal, a také s Milošovým vnukem Petrem Papouškem. Návštěva pražského židovského hřbitova mi přiblížila další dimenzi naší scény a také návštěva Terezína byla přínosná.

    Jaké byly rozdíly při hraní v Praze a na turné?

    Nejzajímavější zkušeností bylo hrát za denního světla před publikem složeným z vězňů v leedské věznici. To bylo opravdové cvičení jevištní pravdy. Vedlo mě to dokonce k tomu, že bych se práci s vězni chtěl v budoucnu ještě věnovat.

    V Praze a částečně i v Bruselu jste hráli pro české publikum. Jaký je rozdíl mezi českým a anglickým obecenstvem?

    Publikum je všude stejné, jen to české déle tleská.

    A co vaše role Miloše Dobrého?

    Hrát Miloše bylo těžké. Je totiž vždy velmi obtížné najít uvěřitelný způsob, jak zahrát někoho tak odvážného. Snažil jsem se, aby byl lidský, abych z něj nedělal superhrdinu. Mám rád jeho citlivou stránku, jeho smysl pro humor a hlavně jeho schopnost přesně odhadnout situaci. To mi pomohlo vytvořit živoucí (aspoň doufám) figuru.

    Cítila jsem, že je se mnou

    Isobel Pravda je vnučkou Hany Pravdové a dcerou Saši – Alexe Pravdy, jediného Hanina syna, kterého měla se svým druhým manželem Jiřím Pravdou. Pojmenovala jej po prvním manželovi, Sašovi, který zemřel na pochodu smrti. Isobel studovala herectví na Central School of Speech and Drama. Jako absolventka získala Peter Wolf Award, cenu pro talentované studenty. V současné době dokončila práci na nejnovějším projektu Kennetha Branagha Jack Ryan. Její televizní a filmové zkušenosti zahrnují hlavní ženskou roli, Camille Monet, v BBC sérii Impresionisté, hlavní roli ve filmu Tichý svědek, hrála v seriálech Murphy’s Law a Dark Matters. Je ale hlavně divadelní herečka. Na West Endu si zahrála Portii v Juliu Caesarovi v Menier Chocolat Factory, Slečnu Bingleyovou v Pýše a předsudku, Lauru v Cockeyed, Anu v Ana in Love a nesčetněkrát vystupovala v off-westendových produkcích. Několik let žila v Řecku, kde si zahrála ve vícejazyčné verzi Monologů vagíny v Aténách.

    Je velký rozdíl mezi zkoušením v Česku a Británii?

    Zkoušení mi nepřišlo jiné než v Anglii. Každý režisér má svůj styl, který nezávisí na národnosti. Vlastně tu byl rozdíl – zkoušení bylo uvolněnější a lépe zorganizované než v Anglii. Asi proto, že jsme pracovali v souborovém divadle, jaká už v Anglii nejsou. Švandovo divadlo má díky tomu stabilnější podmínky a lidé se lépe znají. Pro mě byl velký luxus zkoušet od začátku v prostoru a se světly. Pro nás jako herce to byla výhoda.

    Jak jste se na roli připravovala?

    Tentokrát jsem to měla jednodušší, příprava pro mě začínala od dětství, kdy jsem vyrůstala s tak úžasnou ženou, jakou byla moje babička. Samozřejmě jsem si prošla dobové fotografie a filmy, abych si připomněla, jakými hrůzami si prošla…

    Jaký byl rozdíl hrát v Praze a na turné?

    Hrát v Praze bylo úžasné. Hrála jsem přece v tom samém divadle, ve kterém hrála Hana. Ve městě, které milovala a které jí tak chybělo. Turné bylo skvělé, obecenstvo dobře reagovalo a našimi příběhy bylo silně pohnuto. Nejvíc na mě zapůsobila představení ve West London Synagogue a v Bruselu. Byly to nejen divadelní, ale i velké společenské události.

    Jak inscenace diváci přijímali?

    Nejzajímavější ohlasy jsme měli od rodičů na škole v severní Anglii, asi i proto, že se s tématem holokaustu příliš často nesetkávají.

    Hra rezonuje u různorodého publika. Když jsem měla v publiku dva kamarády z Bosny, kteří tam prožili občanskou válku, hrálo se mi jinak. A podobné to bylo v Praze, když v publiku seděla neteř Hanina prvního muže Saši. Zasáhlo mě to, byla mu hrozně podobná.

    V Praze a částečně i v Bruselu jste hráli pro české publikum. Jaký je rozdíl mezi českým a anglickým obecenstvem?

    Češi podstatně víc tleskají!


    Komentáře k článku: Dobrý a Pravda aneb Jak Švandovo divadlo vyrazilo na anglické turné (a skončilo v Bruselu)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,