Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dobrodružství intimních poznání – Fenomenologie novodobých partnerství

    Producentka a současná pražská radní pro kulturu Hana Třeštíková (nar. 1982) se poprvé představuje jako režisérka. Ve svém časosběrném dokumentu Manželské etudy: Nová generace pokračuje v impozantním díle své matky, režisérky Heleny Třeštíkové (nar. 1949), která se stejně koncipovaným svědectvím věnuje celý život.

    Kouzlo dokumentu Manželské etudy: Nová generace tkví v obyčejnosti jeho hrdinů FOTO archiv ČT

    Hana Třeštíková se svým štábem zhruba sedm let sledovala manželský pár a zobrazila proměny jeho vztahu: od svatby přes zdánlivě idylické soužití na venkovské usedlosti po různorodé karamboly, jež existenci Mirky a Jakuba fatálně rozežírají. Při realizaci své mozaiky použila stejnou metodu jako její matka před bezmála čtyřiceti lety, kdy – ještě za hluboké totality – vznikl původní projekt Manželské etudy.

    Společenské klima se sice mezitím zásadně změnilo, princip však zůstal identický. Spočívá v dlouhodobém a pečlivém pozorování lidských osudů, do jehož záznamu jsou vkládány pouze orientační mezititulky (s časovým vřazením jednotlivých epizod), ale žádné hodnoticí komentáře. Jde o metodu, kterou lze přirovnat k fenomenologickým analýzám, jejichž průkopníkem byl slavný český rodák Edmund Husserl (1859–1938) a které ve svých zkoumáních lidského pobytu a časovosti převratně rozvinul Martin Heidegger (1889–1976).

    Fenomenologii (odvozenou od řeckého slova fainomenon = jev) lze popsat jako novátorský způsob filosofického myšlení, který objasňuje, jak se nám jsoucna jeví a jak se projevují v našem vědomí. Elementární příklad: z předmětu na stole skutečně vidíme jen jeho přivrácenou část, přesto objekt samozřejmě vnímáme v jeho komplexnosti. Ocitáme se tak v pozici jakýchsi „permanentních korektorů“ našich nedokonalých smyslů.

    Dcera a matka, Hana a Helena Třeštíkovy FOTO ROBERT TICHÝ

    Banalita a výjimečnost

    Sběrné dokumenty – včetně debutu Hany Třeštíkové, který se hraje v kinech od 21. března – se snaží o podobný apel na lidské vnímání. Stejně důležité jako výpovědi jejich protagonistů jsou v nich jejich skutky, nevyřčená fakta, prostředí, v němž žijí, a spousty dalších aspektů. Zůstává jen na divákovi, jaký obraz si o hrdinech vytvoří a jak si své dojmy pospojuje s uplývajícím časem.

    Kouzlo dokumentu Manželské etudy: Nová generace, realizovaného jako filmové předznamenání pětidílného televizního cyklu (jehož vysílání v ČT je plánováno na podzim), tkví v obyčejnosti jeho hrdinů. Mirka a Jakub během společného života narážejí na problémy, jež hrozí kterémukoli manželskému páru. Prvním je vleklá existenční tíseň, do níž upadne zprvu dobře prosperující finanční poradce. Ubíjející nedostatek peněz se projeví třeba v tom, že rodinný dům zůstává i po letech rozestavěným provizoriem. Jakub vystřídá několik zaměstnání (živí se i jako příležitostný dlaždič) a jeho rostoucí frustrace se zračí v proměnách jeho vizáže a ve zhrubnutí jeho vyjadřování.

    Druhá past, jež spokojenému soužití zasadí zásadní ránu, je podobně banální jako ta prvá. Závěrečným kapitolám snímku dominuje téma nevěry, jejích příčin i eventuálního překonávání. Mezitím dojde na rozličné způsoby výchovy dětí i na různé komunikační poruchy, které si oba aktéři zpětně uvědomují, a do rodinného dramatu tak opakovaně vnášejí naději na šťastné rozuzlení.

    Navzdory schopnosti trefné sebereflexe nejsou Mirka ani Jakub na první pohled ničím výjimeční. Přesto Mirka v dokumentu dozraje v obdivuhodnou ženu, kterou trpká zkušenost přivede k pochopení významu skutečné lásky a starosti o potomky. Z usedlosti, kde zůstane se dvěma dětmi, zmizí – v závěrečné scéně – veškerá domácí zvířata. Finále civilního „dobrodružství poznání“, jež překonává sebeefektnější fikce, tak drsně kontrastuje s prologem. Vzhledem k Mirčině nezdolnému optimismu nicméně nevyznívá beznadějně…

    Manželství na pokračování

    Původní černobíle nasnímané Manželské etudy vznikaly od roku 1980 a v roce 1987 se vysílaly v tehdejším Televizním klubu mladých. Režisérka Helena Třeštíková v nich zmapovala osudy šesti manželských dvojic, jež si náhodně vybrala z úřední matriky. Její svědectví o každodennosti takzvaného reálného socialismu byla průlomová svou autenticitou i podtextem. Autorka si tenkrát nemohla dovolit kritizovat socialistický marasmus otevřeně. Co si myslí o době, kdy nic nefungovalo normálně, však vyjádřila v příznačných detailech – třeba v epizodě, kdy se jeden z mladých mužů absurdně dohaduje na byťáku o vhodný typ vodovodního kohoutku.

    Pokračování svého sběrného projektu začala autorka natáčet na přelomu tisíciletí. V cyklu Manželské etudy po dvaceti letech – uvedeném v ČT v roce 2006 – se vrátila k protagonistům původních dokumentů, z nichž se mezitím stali čtyřicátníci. A vytvořila jedinečnou kroniku o jejich existenci v postkomunismu i o životech jejich potomků. Na své portréty navázala sérií Manželské etudy po pětatřiceti letech (2018), kterou předznamenal celovečerní dokument Strnadovi (2017) promítaný v kinech.

    Nad obsáhlým dvojportrétem Ivany a Václava Strnadových se vznáší nedořečené tajemství. Tento extrémně pracovitý pár, který vychová pět dětí (!), prodělá ve zralé fázi soužití drastickou krizi, do níž se zapletou právníci a policie, o které však ve filmu zazní jen mlhavé náznaky. Brutální kolaps – související s psychickou labilitou a workoholismem obou partnerů – tvoří memento dramatu, jež lze vnímat jako úvahu o úmorném koloběhu podnikání, o štvanici za naplněním vlastních ambicí i o bolestných (naštěstí jen dočasných) trablech s potomky. Film je však zároveň apoteózou tolerance a vzájemného odpuštění a ústí do romantického happyendu.

    Dalších pět snímků z cyklu Manželské etudy po pětatřiceti letech úspornější televizní formát (42–60 minut) a – na rozdíl od dokumentu o Strnadových – sleduje pouze nejnovější údobí životů zvolených párů. Většina dvojic má jiné partnery než na začátku natáčení, což ovšem neznamená, že by žili ve falši, neštěstí či existenčních patáliích. Dokument Ivana a Pavel je naopak svědectvím o tom, jak se kultivovaně rozejít a jak respektovat nové známosti bývalých souputníků. Film Zuzana a Stanislav – byť v něm vystupuje jen mužská polovina původního páru – je úchvatnou přehlídkou činorodosti jeho hrdiny: od stavby nízkoenergetického domu přes jeho zájem o makrosvět hvězd i mikrosvět hmyzu po vlastnoruční výrobu elektrické koloběžky…

    Největší luxus si užívají protagonisté snímku Mirka a Antonín, zpestřeného fotogenickými záběry veteránů a starých motorek, zároveň však krutě zdramatizovaného kriminálnickým extempore jejich syna. Nejkontroverznějšími postavami cyklu jsou fotograf z dokumentu Zuzana a Vladimír a hrdinka filmu Marcela a Jiří. První se neustále chvastounsky předvádí, marně touží po světovém uznání, díky autorčině empatii je však ukázán i jako zjihlý dědeček malého vnoučka. Marcela je ze všech aktérů cyklu nejpopulárnější: její úděl – poznamenaný smrtí dcery – je sice děsivý, peripetie vztahu s jejím synem (který po nehodě rovněž málem zemře) však poodhalují, že za mnohé ze svého zpackaného života si může sama.

    Režisérka Helena Třeštíková natočila sběrných dokumentů mnohem víc, pouhý jejich výčet by však přesáhl prostor této úvahy. Závěrem tedy jen stručná zmínka o dvou nejzásadnějších.

    Mozaika Katka (2009) – zobrazující tristní osudy nechvalně proslulé pražské narkomanky a vyznamenaná Českým lvem – je snad nejotřesnější z režisérčiných projektů. Bráním se roli kazatelky nebo soudkyně a nechci se nad svými hrdiny po straně ironicky ušklíbat, shrnula Třeštíková zásadu nikdy nekomentovat jednání ani povahy aktérů svých filmů. V případě Katky však učinila výjimku, když zdevastované feťačce opakovaně vytýká trestuhodnou nezodpovědnost vůči jejímu dítěti.

    Protagonista časosběrného dokumentu René (2008) – ověnčeného Evropskou filmovou cenou – ještě před sametovou revolucí vyfasoval trest za drobnou krádež. Octl se tak v bludném kruhu opakovaných pobytů v kriminále a krátkých mezidobí na svobodě. Film se stal známým díky faktu, že René – bez ohledu na jejich přátelství – vykradl režisérčin byt. S tímto rozporuplným mužem Třeštíková natáčí dál, premiéra pokračování jeho příběhu je plánována na příští rok. Autorčina pestrá, vzácně důkladná a obdivuhodně zdrženlivá „fenomenologie“ životů našich bližních tak získá další unikátní kapitolu.

    • Autor:
    • Publikováno: 29. dubna 2019

    Komentáře k článku: Dobrodružství intimních poznání – Fenomenologie novodobých partnerství

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,