Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dobrat se pravdy poezií – Vzpomínka na Radima Vašinku

    Malá divadla z konce padesátých a z let šedesátých zvolna mizí z paměti jako celé to období, ve kterém se lidé znovu zvolna prodírali ke svobodě a normálnímu uvažování. Nejspíš jen ve vzpomínkách pamětníků žije ještě brněnská Ikska, amatérský soubor založený brněnskými studenty v roce 1958… A pamětníci odcházejí. Desátého srpna zemřel jeden z jejích zakladatelů, Radim Vašinka. Cítím jako svou povinnost vrátit se do oněch dávných let, k počátkům Vašinkova divadelního žití. Snad ten článek trochu osvětlí jeho úpornou touhu dobrat se pravdy – pomocí poezie.

    Principálové Radim Vašinka a Irena Hýsková  v interiéru svého krytového Divadla Orfeus  FOTO MICHAL KRUMPHANZL

    Principálové Radim Vašinka a Irena Hýsková v interiéru svého krytového Divadla Orfeus FOTO MICHAL KRUMPHANZL

    Vašinku jsem prvně potkal v posluchárně mineralogického oddělení přírodovědecké fakulty brněnské univerzity. Jmenovala se tehdy Purkyňova, psal se rok 1955. Vašinka študoval Rudé právo a brblal: Zase nesplnili. Zase nesplnili…

    Kdo co? ptám se.

    Důl. Nosek. Už dluží jednu celodenní směnu. Jestli to tak půjde dál…

    Vašinko, povídám po letech: Tos myslel vážně?

    Myslel, povídá. to měl těžké. Byl jsem z chudé rodiny. Tatínek byl stolař, maminka švadlena. Jejich rodiče z obou stran proletáři. Tehdy ještě existoval proletariát. Kde se člověk měl co dozvědět? Až později byla bolševická praxe tak názorná, že jsem začal leccos tušit. Vzpomínám si, jak po válce se šel tatínek přihlásit do strany ke komunistům. Po tom, jak se mu žilo za první republiky. Přišel domů a prohlásil, že když viděl, kdo se k nim hlásí, otočil se a šel pryč. Později mu bolševik zrušil stolařskou dílnu. Ne nějakým zákazem, to ne, jen nedostal příděl dřeva. A pak už, nějak souběžně s tou Ikskou, jsem se začal dobírat pravdy sám. A díval jsem se kolem sebe. Už ne dětskýma očima. Ale došel jsem jen k názoru, že komunisté se zpronevěřují svým vlastním idejím. Že takhle se socialismus dělat nemůže. A ve své praxi jsem začal provozovat v podstatě protirežimní politiku. Svým divadlem… Aniž bych fandil slovy písně Až k nám přijdou hoši z júesej

    Radim Vašinka i Zdeněk Čecháček, zakladatelé souboru X 59, jsou ještě studenty, když soudruh Chruščov odhaluje svým národům, že soudruh Stalin má na svědomí miliony mrtvých. Souběžně je možno v básních odhalit i dívčí ňadro. Nakladatelství Svět sovětů jde odvážně v čele nové doby a v knihkupectvích se po dlouhé době objevují milostné verše: Břitvou ses ráno škrábl do pysku./ Co hezkých dívek nosíš v notýsku!/ Dívek je mnoho, jedna ale je,/ Pro kterou tady kvetou aleje/ I kdybys pro ni za moře měl plout/ Tu dívku musíš musíš naleznout/ Dukátů nemá zlatou truhlici,/ tvé štěstí jí však leží na srdci.

    Tento skvost Štěpana Ščipačeva v „přebásnění“ Ladislava Fikara z tehdy nesmírně populární sbírky Sloky lásky vtrhl na český knižní trh v celkovém nákladu 44 500 výtisků za sumu 10 Kčs. To přece muselo mít následky! Taky mělo. Kudrnaté soudružky v modrých košilích náhle přestávají bojovat proti dvoukolektivům (když spolužák se spolužačkou ze studijního kruhu například šli spolu do kina bez kolektivu)…

    Jenže v hlavách hrstky brněnských studentů klíčila otázka – což opravdu jsou zapomenuti skuteční básníci? Zapomenut je v Brně Halas? …Nechci být masem vzduchu okolo/ jak se to líbí jim/ nechci být kůlem vyhlášek/ veřejným míněním/ nechci být nápovědou co polyká jen prach/ těch jejich komedií/ hraných na márách…, píše Halas mezi lety 1945–1949 ve sbírce A co básník vydané až v roce 1956 v čase mírného tání…

    A my byli přes Halase, říká Vašinka. To už je počátek let šedesátých. Čas trhl oponou a zpoza ní se jakoby na povel vyrojí malá divadla. Všeobecně se má za to, že pravzorem byli Voskovec a Werich, ať už to byl Semafor, Reduta či desítky jiných. Nebo že předobrazem těch „nových malých forem“ jinde než v Praze, tedy na venkově, byl Semafor, Suchý a Šlitr.

    Ale kdeže. Malá pražská divadla neměla na nás žádný vliv, říká Radim Vašinka, věděli jsme o nich, to ano, ale Semafor byl pro nás spíš kabaret. My byli přes poezii. Že kočka seděla v botě a kdesi štěkal pes, nás, tedy mne, abych plošně nezobecňoval, nijak nevzrušovalo. Já vězel po uši v Halasovi. Pickovým kabaretem, Paravánem, když jsem se s ním později na vlastní oči seznámil, jsem dokonce opovrhoval jako estrádou. Neoprávněně, pochopitelně. Příliš jsem byl zaujat pro svůj způsob. Vše vycházelo z reakce na dobu. Souběžně, snad po celé republice. Nás inspiroval Ludvík Kundera. Stál přímo u toho, když jsme zakládali Iksku. Vybavil nás se Zdeňkem Čecháčkem teoretickými spisy E. F. Buriana a stal se jakýmsi naším kmotrem. Gramofonová deska se záznamem Burianovy Vojny, kterou jsme si s Čecháčkem donekonečna přehrávali, byla později inscenačním principem inscenace z Prévertových veršů Velké prádlo, postavené právě na voicebandově intonovaném a rytmizovaném přednesu. To byla Zdeňkova inscenace.

    Jacques Prévert byl naprostým zjevením v době, kdy stále ještě zněly verše (jsou-li to verše). Například od Jindřicha Hilčra: Omyly jednotlivců/ neznamenají konec myšlenky/ nad kterou bdí Lenin/ Již nikdy smrt! – volají zástupy/ a pevnými mosty spojují břehy/ Usmívá se Lenin. Jaká to úleva, jaké to překvapení, když do ticha naplněných hledišť zaznívaly dva nepatetické hlasy: Ani tisíce a tisíce let/ nestačí vypovědět/ vteřinku věčnosti/ kdy jsi mne políbil/ kdy jsem tě políbila/ jednou rána ve svítivé zimě/ v parku Montsouris v Paříži/ V Paříži/ Na Zemi/ která je hvězdou. Bylo to vysvobození. Léta osvobozování slov i jeviště. Divadlo X přinášelo nejen nekonvenční texty a písničky, ale také nové jevištní ztvárnění básniček, aforismů a textů. Ve Velkém prádle se objevily žebříky a pruhovaná trička. A budiž řečeno, že potom na mnoha dalších ročnících Wolkerova Prostějova mnoho souborů vystupovalo na žebřících a v tričkách.

    Snad nejznámější a nejslavnější představení Iksky, Inzerát na skřivánka, přivedl na scénu autory, jejichž verše byly mnohdy z hlediska režimu problematické. Přednášely a zpívaly se texty Milana Uhdeho, Miloše Macourka, Miroslava Holuba, Oldřicha Mikuláška, Josefa Kainara a mnoha jiných. Hle­diš­tě bývalo plné nejen spolužaček tehdejších studentů JAMU Jiřího Štědroně a Ladislava Freje, kteří v Iksce hráli, nebo spolužáků z přírodovědecké fakulty brněnské univerzity, kde studovali Vašinka a Čecháček.

    Zleva Jiří Štědroň, Jan Heger, Jaroslava Suchomelová, Radim Vašinka, Hana Pražanová a Rudolf Vévoda v inscenaci Velké prádlo z poezie Jacquese Préverta v X 62 (režie Zdeněk Čecháček)  FOTO ARCHIV DIVADLA ORFEUS

    Zleva Jiří Štědroň, Jan Heger, Jaroslava Suchomelová, Radim Vašinka, Hana Pražanová a Rudolf Vévoda v inscenaci Velké prádlo z poezie Jacquese Préverta v X 62 (režie Zdeněk Čecháček) FOTO ARCHIV DIVADLA ORFEUS

    Milan Uhde vzpomíná: Podařily se dvě mimořádné inscenace: montáž z české poezie nemilostné Inzerát na skřivánka, do které jsem zahrnul verše a krátké texty autorů vyrovnávajících se s dobovým typem přizpůsobivce a oportunisty a kterou Vašinka neobyčejně vynalézavě inscenoval, přičemž se mu podařilo získat jako účinkující dva studenty JAMU, Jiřího Štědroně a Ladislava Freje, znamenitou recitátorku, studentku filosofické fakulty Hanu Pražanovou a její přítelkyni Gabrielu Wilhelmovou. Na pětici je doplnil sám Vašinka. Hudbu k mým písňovým textům a textům Vašinkovým a svým napsal Petr Skoumal. V Čecháčkově pásmu z poezie Jacquesa Préverta Velké prádlo výborně recitovali i Jaroslava Suchomelová (později redaktorka Svobodného slova) a Rudolf Vévoda (později známý brněnský urolog) a několika pantomimickými čísly se obecenstvu poprvé představil mladý mim Ctibor Turba.

    Jak už to ale v takových souborech bývá, postupně došlo k neshodám, hádkám a divadlo se rozdělilo. Vašinka poté přešel do Prahy, kde zakotvil ve vlastním divadle, které pod jménem Orfeus působilo za nesnadných podmínek dodneška. Inscenovalo moderní poezii pro okruh sice úzký, ale vděčný a věrný.

    Po ukončení JAMU jsme se pomalu rozprchli, vzpomíná Ladislav Frej, naším posledním představením v původním obsazení byla Historie velikého okresního Kýžala Ludvíka Kundery, k níž napsal hudbu Pavel Blatný. Pak to zakázali. My s Jirkou Štědroněm jsme zůstali ve Večerním Brně, kde jel ještě naplno Drak je drak s Lubošem Černíkem. Byl to krásný, krásný sen, byť za bolševika.

    Většina lidí z Iksky zůstala „amatéry“ na věky: Zdeněk Čecháček se stal ředitelem vlastní mikrobiologické laboratoře (zemřel 30. července 2011), autor tohoto článku si odvezl Inzerát na skřivánka do svého prvního působiště v Geologickém průzkumu v Chomutově, tam založil Divadlo v podloubí, kde se vyhraněné politické texty snoubily s něžnými písněmi Jiřího Bulise. Ale to už je jiná kapitola.

    Radim Vašinka

    (26. 5. 1935 Brno – 10. 8. 2016 Praha)

    O prázdninách dorazila do redakce smutná zpráva – 10. srpna zemřel dramatik, divadelní režisér, herec a především dlouholetý principál pražského Divadla Orfeus Radim Vašinka. Bylo mu osmdesát jedna let.

    Spolu se Zdeňkem Čecháčkem a dalšími založil v roce 1958 v Brně soubor X 59, který se zaměřoval na nekonvenční inscenování poezie. S Uhdeho Inzerátem na skřivánka, který režíroval, tento soubor zvítězil v roce 1961 na festivalu Wolkerův Prostějov. Následovala pohostinská vystoupení v Divadle Na zábradlí, kam v divadelní sezoně 1962/1963 nastoupil do angažmá. V roce 1963 tam byl spoluautorem inscenace Vyšinutá hrdlička. V tomtéž roce 1963 odešel z angažmá a pracoval jakožto umělecký vedoucí Vysokoškolského uměleckého souboru Praha, kde založil Takzvané divadlo poezie. Jeho inscenace vítězily na národní přehlídce v Prostějově. V roce 1967 založil divadelní klub U Orfea na Malostranském náměstí v Praze (dnes A studio Rubín), který byl typický nejen svým interiérem, ale i osobitě pojednanými inscenacemi, jakož i lidmi, kteří se zde scházeli. Jako režisér zde uvedl v československé premiéře Różewiczovu Kartotéku, skeče P. H. Camiho, Ritsosovu Sonátu měsíčního svitu, Prévertovu hru Roura k rouře pasuje, Obaldiovy aktovky, Brechtova Baala, poezii Egona Bondyho (Zbytky eposu, verše z Velké knihy, Naivitu) a posléze z her, které Bondy pro Orfea napsal i Hru I (Nic jsem tím nemyslel aneb Vrahem je zahradník). Ve všech těchto inscenacích také sám hrál. Orfeus byl v roce 1971 zrušen, soubor z klubu vyhozen a na jeho místě zřízen klub Rubín.

    Vašinka se živil jako herec na volné noze a jeho soubor živořil na různých štacích jako amatérský spolek. V roce 1973 se uchytil v agitačním středisku ve Švédské ulici (Hřebenky), kde uvedl novou inscenaci z Wenzlovy poezie – Rozházené kopretiny (získal tři ceny na Wolkerově Prostějově v roce 1975) a další tituly. Bez povolení uvedl poezii Egona Bondyho, Jaroslava Seiferta (samizdatový Morový sloup), Jana Skácela (samizdatové vydání Oříšků pro černého papouška a jiné) a Ber­tolta Brechta. Bondyho a Skácela uváděl i ve svém bytě v Krakovské ulici na Vinohradech. Od roku 1985 hrál své autorské inscenace na Divadelních poutích na Střeleckém ostrově (Othel­lo, O Sněhurce a jednom trpaslíkovi, Historie českých proroctví, Komenský se loučí s vlastí a jiné).

    Po převratu hrál čtyři roky ve svém Bytovém divadle ve Zborovské ulici na Smíchově (z nových titulů uveďme Bondyho popřevratové verše doplněné korespondencí a hraným průvodním komentářem – V hospodě seděl, sanktusákovi pivo nedal, nebo Seifertův – Vlčí mák a další). Po získání prostorů bývalého krytu civilní obrany v Plzeňské ulici pokračoval v Krytovém divadle Orfeus. Jeho návštěvníci byli zvyklí, že k poezii se servírovaly toasty a k činohře oblíbená zelňačka.

    V červnu 2007 se účastnil projektu tehdejšího šéfa činohry pražského Národního divadla Michala Dočekala Bouda Bondy, kdy na divadelní scéně pro tento projekt jednorázově postavené na piazzetě Nové scény ND četl poezii Egona Bondyho v pásmu nazvaném Bez paměti žilo by se lépe. Po určitou dobu tradiční letní putování Vašinkova souboru zaznamenal TV dokument Hlášení o pohybu. Účinkoval též v Českém rozhlase. Na stanici ČRo 6 po čtyři roky uváděl svůj každotýdenní pořad Nežádoucí texty, ve kterém představil posluchačům přes sto za totalitního režimu perzekvovaných autorů. Byl přispěvatelem Divadelních novin, na i-DN měl svůj blog. V jeho osobě odešel kus historie svobodného českého divadla, tzv. malých scén druhé poloviny 20. století, jež významně spoluvytvářel.hul


    Komentáře k článku: Dobrat se pravdy poezií – Vzpomínka na Radima Vašinku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,