Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Do Moskvy, do Moskvy… (No. 2)

    Pocítila jsem nutkavou potřebu punku. V posledních dnech se na mě ze všech míst valí „načančaná“ estetika. Všichni jsou milí, ochotní a řádně usměvaví, vždyť oslavujeme svátek Ježíšova narození. Sice nevyznávám pravoslaví, ale mám smůlu. Jsem v menšině, takže mi nezbývá než si opakovat „drž hubu a krok“.

    S rychle opadávajícím nadšením se řadím do fronty „domorodcům“, kteří lační po muzeu. Městská muzea jsou totiž v době svátků zdarma. Po dvou hodinách čekání na zmrzlém terénu si přejete všechno možné jen ne obrazovou expozici, ale odejít se sklopenou hlavou z bojiště? Nikdy! Příště však radši půjdu do divadla, tam si můžu alespoň sednout. Hlavně už ne žádné zlaté portály a večerní toalety… I když musím konstatovat, že oproti minulým rokům i tady kultura divadelního oděvu upadla. Začalo se také chodit v jaensách.

    Bez přetvářky

    Uchýlila jsem se do TEATRu.DOC, jediného soukromého divadla v zemi, sklepního prostoru kousek od místní Champs Élysées – Tverské ulice. Trocha betonu, který tvoří stěny divadla a improvizované sezení na různých typech židlí, člověku jen prospěje. Jednoduchá, syrová místnost s minimální technickou výbavou je stejná jako dramaturgie divadla. Na rovinu se zde hovoří o věcech, které se neposlouchají dobře. Politika, korupce, nezaměstnanost a bída běžných obyvatel – tady jakoby záhadně neexistovala cenzura.

    Od prvopočátků urazila skupina nadšených mladých dramatiků a režisérů dlouhou cestu hledání a osvojování různých technik i je znát i inspirace ze zahraničí. Někteří, jak sami přiznávají, se skutečnému řemeslu naučili až na rezidenčním pobytu v britském Royal Courtu. Z Anglie si také odnesli metodu dokumentárního divadla VERBATIM, kterou úspěšně rozvíjejí na domácí půdě. Prvním vlajkovým dokumentaristou byla Galina Sinkina, filmová a později i divadelní režisérka, jíž jsme měli možnost pokat loni na podzim v Praze, kde na toto téma vedla workshop v Divadle Komedie. Všímavější podotknou, že byl worshop veden jistou Varvarou Fajer. Jak mi sama Galina vysvětlila, přijala novou identitu, aby jí dodávala energii v tvorbě. A má za sebou víc jak úspěšný rok. Kromě dvou dokumentárních filmů totiž inscenovala i text Daria Fa Dvouhlavá anomálie, jež svérázně upravila a pojmenovala BerlusPutin.

    Putin jako svalovec se dvěma mozky

    A právě na tento projekt jsem se vydala. Zpočátku jsem měla dojem, že jsem se dostala na opoziční mítink. Na jevišti stojí pouze dvě křesla. Padesátka účastníků se nejprve shlukne před polorozpadlou ratejnou, aby po vpuštění netrpělivě zaujali různě vysoké židličky a za každou cenu se vtěsnali do velikostí neadekvátního prostoru. Režisérka Varvara Fajer stojí bokem u stojanu s kamerou, připravena představení zaznamenávat. Zvukařka upozaděná do jediného volného koutu divadla je ve vysokém stupni těhotenství. Mé obavy se ovšem nenaplnily. Zažili jsme dvě hodiny skvělé politické satiry, která nenuceně přecházela do karnevalové pouliční zábavy i komedie dell ´arte.

    Jde o hypotetickou situaci: chystá se natáčení nového filmu, ve kterém během přátelského setkání Vladimíra Putina s bývalý italským předsedou vlády Silviem Berlusconim dojde k pokusu o atentát na ruského státníka. Místo Putina umírá Berlusconi, Putin má vážné zranění hlavy, pro záchranu jeho života mu neurochirurgové implantují polovinu zdravého Berlusconiho mozku. Rodí se hybrid. BerlusPutin utrpěl ztrátu paměti a začíná hlásat myšlenky své opozice.

    Putin jako maskulinní sportovec s dokonale trénovaným hrudníkem FOTO ARCHIV DIVADLA

    Na kamerových zkouškách se schází známá herečka s reřisérem a autorem scénáře. Herečka představuje Putinovu oficiální partnerku – manželku Ludmilu, režisér postupně neurochirurga, který ji sděluje informaci o vážném zranění, zpovědníka, ke kterému se v zoufalství uchyluje (Ludmila Putinova, poté co zjistila manželovu nevěru skutečně už jistou dobu pobývá v klášteře za Moskvou) a nakonec i Vladimíra Vladimiroviče. Ten je i přes obvaz na hlavě zobrazen jako maskulinní sportovec s dokonale trénovaným hrudníkem, pochopitelně v duchu jisté nadsázky.

    Reálné výstupy filmových příprav se proplétají se zkušebními obrazy, kde sledujeme vývoj situace ve státě, jehož prezident není duševně v pořádku. Jeho výstupy v Dumě, kde politikům nařizuje jezdit hromadnou městkou dopravou, stejně jako vrátit to, co státu ukradli na veřejných zakázkách, působí absurdně. Ale pravda bývá absurní. Putinova domělá choroba vyvolává otázku, zda-li byl vůbec kdy příčetný. A zda-li jeho momentální stav není zemi prospěšnější. V inscenaci je také mnoho dalších politických narážek – na prezidentské volby, korupční kauzy i politickou rozvědku, ze které Putin profesně vzešel. Veškeré nuance pochopitelně cizinec, který není denně konfrontován se stavem věcí, nemůže postřehnout, ale i tak se solidně baví.

    Putin v masce „mutanta“ a herečka, jež se ukáže být převlečenou členkou sdružení dobrovolných ochránců prezidenta Putina… FOTO ARCHIV

    Před koncem získává Putin novou podobu – v masce mutanta s velkýma ušima jen trpně přihlíží převzetí moci Michailem Chodorkovským (oběť politických manipulací, který již pátým rokem pobývá v cele se zvýšenou ostrahou). Šťastné konce nejsou Rusku vlastní. Z herečky, která dosud ochotně přehrávala „politicky nekorektní“ repliky, se vyklube členka sdružení dobrovolných ochránců prezidenta Putina. Zve na jeviště další kolegy a inscenace končí režisérovým lynčováním.

    Inscenace BerlusPutin je divadelním zážitkem i díky hereckému provedení. Je s podivem, že oba představitelé ostře politického divadla Jevdokija Germanova a Sergej Jepišev patří mezi národní hereckou elitu. Germanova je členkou souboru „Tabakerka“, pravidelně hraje i na první scéně Teatr MCHT im. Čechova a je nositelkou ocenění národní umělkyně. Jepišev patří mezi přední herce divadla Teatr im. Vachtangova, jež přivezlo před rokem Strýčka Váňu na plzeňský festival. Hold náleží pochopitelně i Varvaře Fajer, a to nejen za výbornou adaptaci v duchu aktuálního politika, ale především za odvahu s jakou se strefuje do nedotknutelného představitele nesvobodného státu.

    Autocenzura byla patrná hlavně v hledišti. Diváci seděli jak zařezaní. Přišli, už to bylo velké gesto, ale smát se žertům na Putinův účet?

    Pokud se chcete pobavit vy a v nejbližší době se do Moskvy na BerlusPutin nedostanete, pusťte si následující klipy na youtube, které se objevily v inscenaci.

    http://www.youtube.com/watch?v=2aVlR_Oe3v0 – skupina VDVšniky Výsadek Svobody

    http://www.youtube.com/watch?v=fE91UduvNwo – skupina Rabfak Náš blázinec hlasuje pro Putina

    http://www.youtube.com/watch?v=9p3vSnW64ds – Kdo chce být prezidentem?


    Komentáře k článku: Do Moskvy, do Moskvy… (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,