Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Do Moskvy, do Moskvy… (No. 1)

    Období rozkročené mezi starým a novým rokem může v Moskvě tak trochu připomínat letargické skomírání Čechovových hrdinů, kteří se i přes svoje touhy nemohou hnout z místa. Permanentní hluk aut, která v rychlosti asi 130 km za hodinu závodí na několika pětiproudých silnicích, se sníží na polovinu. Obchody, které nabízí v běžném režimu služby nepřetržitě, omezí svou otevírací dobu. A prakticky do žádné instituce, i přesto že zkoušíte dvě varianty předvolby, aniž byste tušili, která je správná (což patří k místnímu koloritu), se nelze dovolat.

    Spasská věž FOTO ARCHIV

    Od prvního úderu hodin na legendární Spasské věži na Rudém náměstí, který oznamil konec starého roku, si všichni začnou dokola přát: С Новым Годом, с новым счастем – tedy krásný nový rok a nové štěstí. Kouzelná mantra se v dalším týdnu stává hlavním jmenovatelem veškerých sociálních styků, často mezi lidmi vzájemně neznámými, kteří si přejí v metru, na ulici. Ani na jednom z míst jich ovšem moc nepotkáte, Moskva se totiž pohroužila do osmidenních vánočních svátků.

    Nemám lístek, ale…

    Odvrácenou stranou mince je divadelní provoz. Přes pozoruhodně gigantickou síť divadel, kdy se na jedné ulici vyskytuje hned několik stánků dramatické Thálie, jinde jsou budovy postaveny přímo prosti sobě (Tverský bulvár a další),  je období prázdnin beznadějně vyprodané. Aby ne, když se hraje pro deset milionů žádostivých (neoficiálně přebývající nepočítaje). Po neúspěšné žebrotě o volné místo v pokladně, kdy se vám pravděpodobně dostane odpovědi: Můj úkol je prodávat lístky, je vyprodáno, tudíž moje práce skončila , přijde na řadu inspektor hlediště a přesvědčování, že přeci vždycky někdo nedorazí, že je možné přidat přístavkovou židličku nebo opovážlivě stát stranou u stěny…  Tak tento herecký výkon jsem zvládla!

    Rodinné stříbro, ale…

    Říká se – začít z gruntu. Prohlédla jsem si program ruského „divadla divadel“ MCHATu imeni Čechova, jehož současným uměleckým šéfem je další místní legenda – herec, režisér, zakladatel vlastního divadelního studia Oleg Tabakov (mimochodem na jaře podle posledních zvěstí hostující režisér v pražském Vinohradském divadle). Jako každé národní divadlo disponuje MCHAT třemi scénami: Hlavní, Komorní a Novou. Dalo by se tušit, že Nová scéna rozvíjí experiment a její repertoár tvoří současní ruští a zahraniční autoři. Ve skutečnosti se zde pobaví především návštěvníci středoproudí. Čas od času se na její prkna sice vloudí zahraniční novinka importovaná na základě úspěchu na Avignonském festivalu, páteří však zůstává osvědčená klasika. Daleko razantněji funguje Komorní scéna, jejíž přívlastek v žádném případě neoznačuje počet míst v hledišti, pokud nepovažujeme 400 sedadel za malé množství. Zde jsou otevřeny dveře dokořán novým postupům a především novým textům. Právě s touto scénou jsou spojeny oficiální premiéry dramatiků tzv. nové nové vlny bratrů Durněnkových, Presňakových a dalších. Před nedávnem se Komorní scéna vrátila k autorům tzv. stříbrného věku 70. a 80. let minulého století, v programu se objevila hra Ludmily Petruševské On v Argentině a Minulý rok v Čulimsku Alexandra Vampilova. Hlavní scéna jako výkladní skříň národního stříbra nabízí inscenace Čechova, Turgeněva, Ostrovského, Bulgakova, Gorkého a ze světového dědictví Shakespeara a Brechta.

    Oprášit prach z legendy, ale…

    Balancující Markétka v MCHATu. FOTO ARCHIV DIVADLA

    Mistr a Markétka byla jasná volba. Jednak se k této knize vracím v nepravidelných intervalech od svých šestnácti let a hlavně proto, že ji s jistým masochistickým potěšením vyhledávám ve všech existujících scénických verzích. Nevyjímaje slavnou inscenaci Jurije Ljubimova v Divadle na Tagance, které v roce 1977 poprvé v historii adaptovalo Bulgakův román pro jeviště a dodnes toto provedení pochopitelně ve všech nových alternacích na svém repertoáru udržuje, i když trochu jako „pohrobka“. V MCHATu byli odvážní a svěřili složitý klenot zahraničnímu, maďarskému divadelnímu a filmovému režisérovi Janoši Sasovi, který byl zároveň autorem dramatizace. Jeho čtení se nijak výrazně neliší od tradičních adaptací.  Výrazně jsou však v inscenaci odděleny linie příběhu Piláta Pontského a událostí u Patriarchových rybníků, jež ústí do klíčového tématu – píšícího Mistra a jeho milenky Markétky. Střípky ze staré Judeje, které protínají celé vyprávění, totiž fungují jako filmové dotáčky a kostýmy i dekorace odkazují na čitelný časový posun. Železniční koleje pokrývající celou scénu, vojenské komando v kůži i věčně přítomný kouř dávají tušit mnohým asociacím –  a to nejen k nacistickému Německu a koncentračním táborům. Vagón metra pozvolna se řítící zpoza horizontu k Markétce, která balancuje na kolejích, symbolizuje výsostnou výtvarnou formou nestabilní hranici mezi životem a smrtí. Scéna z varieté, kde Volan předvádí lekci čermé magie a přitom si prohlíží diváky v hledišti a obrací se ke své svitě se slovy: Vidíte, Moskvané vůbec se za tu dobu nezměnili, pořád si budou závidět, toužit po penězích…,  vyšla výborně. Aby ne, když před herci seděli skuteční občané Moskvy. Ke smůle celku se nechal reřisér zbaběle ukonejšit multimediálními možnostmi, a tak se mnohá magie scvrkla na efekty filmového plátna.  Markétčin let se nepokusil ztvárnit scénicky, nýbrž pustil natočenou střihově dokonalou filmovou sekvenci. Přes všechny filmové škraloupy a výkladové nedostatky si tento pokus o moderní uchopení dokola staromilsky omílaného tématu zaslouží respekt. A proto si dám závdavkem ještě jednoho Bulgakova. Schválně co provedou se Zojčiným bytem?

    Jak ve Volksbühne, ale…

    Takto vypadá Zojčin byt. FOTO ARCHIV DIVADLA

    Hra, která se vůbec poprvé kvůli svému tématu, dostala na zdejší scénu. Svou podstatou groteska původně zamýšlená pro Mejercholdovu podobu divadla. Hra popisující dvacátá léta v Rusku – poslední záchvěvy liberalismu před nástupem Stalina. Co s ní mohou provést nyní (premiéra se odehrála na konci května roku 2012) a co všechno s ní může provést vůdčí osobnost moderní ruské režie Kiril Serebrenikov? Jméno, jež se naposledy objevilo v ČR u příležitosti inscenace Otmorozky (Parchanti), uvedené v září na mezinárodním divadelním festivalu v Plzni. Dramaturgicky nic moc – v sále jsme seděli více než tři hodiny, vizuálně však mnoho. Razantní, leč únosnou formou počítačové projekce na stěny bytu, která jako ve světě digihry stavěla a bořila ornamenty, okna a dveře, naznačil, že světem Zojčina bytu nemusí být jen Rusko dvacátých let. Bulgakovův jazyk spojil se songy z předválečného berlínského kabaretu. Dokonale přesní herci – v činoherních a především pak pěveckých partech. Místy jsem podlehla dojmu, že právě sedím na jedné z produkcí berlínské Volksbühne a sleduji iscenaci Castorfa. Což je v ruském kontextu doslova nepochopitelné.

    Uvidíme co přinesou jiné scény.


    Komentáře k článku: Do Moskvy, do Moskvy… (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,