Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Do Evropy… Zpátky, nebo kupředu?

    Již podvacáté přinesly Dny evropského filmu (Praha 11.–18. dubna, Brno 19.–25. dubna) přehlídku nejnovějších snímků národních kinematografií. Dramaturgie se při zaměření na náročnějšího diváka snaží o pestrost nabídky v sedmi tradičních sekcích, z nichž praktický význam žánrového rozlišení mají zejména dvě: Evropa dokumentární a Film&Music. V dalších sekcích se představují hrané filmy nominované na Oscara, ověnčené festivalovými cenami či ty, které soutěžily o ceny Evropského parlamentu. Sekce Cesta časem opakuje starší úspěšná díla (např. Bílá stuha, Antikrist, Le Havre).

    Muž, který se směje

    Muž, který se směje u nás nepříliš známého režiséra Jean-Pierra Amérise FOTO ARCHIV FESTIVALU

     

    Vzhledem k tomu, že tato nesoutěžní přehlídka má servírovat to nejlepší, co se v poslední době v zemích starého kontinentu natočilo, vyvstává otázka, zda tento výběr vypovídá o směřování evropského filmu a o místě české kinematografie v něm.

    Neherci nestačí

    Loni bylo v České republice natočeno třicet hraných celovečerních filmů. Vodítkem k záhadě, proč zrovna Můj pes Killer měl reprezentovat českou kinematografii na Dnech evropského filmu, může být jednak ocenění na rotterdamském festivalu, jednak jeho chvályhodná tematika rasismu. Spornou devízou díla je jeho chtěná jinakost a zacílenost na festivalové poroty, u nichž boduje, jak nejnověji vidno i z výsledků Finále Plzeň, odkud si odnesl hlavní cenu. Ovšem touha režisérky Miry Fornayové zavděčit se a naplnit „zadání“ zdá se být silnější než samotná potřeba vyslovit se k dané problematice.

    Autorka, jejíž debut Lištičky se zabýval pracovní imigrací, se pokusila o sociální drama z prostředí protiromsky naladěného maloměsta na moravskoslovenském pomezí. Zachycuje jeden den ze života mladého skinheada. Marek neochotně pomáhá tátovi na vinici, kamarádí s místními holými lebkami, ale nejužší vztah má ke svému bojovému psovi. Kvůli prodeji bytu se musí setkat s matkou, která rodinu před časem opustila a založila si novou. Matka má s sebou kluka tmavé pleti. Marka nepříjemně překvapí, že jeho nevlastní bratr je Rom, a vyrovná se s tím po svém. Digitální kamera, kontaktní zvuk a vyloučení hudebního podkresu však pro hodnověrnost příběhu nestačí, je-li vyloučena i psychologická charakterizace postav. Stejně tak účast neherců nezachrání autenticitu, je-li scénář napsán à la thèse. Neherci na plátně prostě jenom jsou a většinou mlčí. Tím uměleji pak ale vynikají jejich občasné deklamace. Předlouhé statické scény, které asi mají působit přirozeně, jen protahují situace bez jakéhokoli děje. Po několika takových sekvencích jsem měla dojem, že film je natočen v reálném čase. V kontrastu k rozvleklosti stopáže je výsledné poselství stlačené do několika agitačních hesel. Ta jsou vodícími lanky, na nichž chatrný scénář pohybuje postavami. Snad má během dutých scén divák dumat nad motivací postav, která není zdůvodněná. (Například: Proč malý Rom bleskově zahoří láskou k bílému bráchovi a běží za ním jako pejsek?) Tvůrci se zhlédli v módních postupech chladného realismu a nelze jim upřít, že docílili jisté syrovosti. Je však značně odlišná od té, již ve svých filmech vytváří Ulrich Seidl, a na hony vzdálená realističnosti bratří Dardennů, kteří zřejmě sloužili jako inspirační zdroje. Spíš než „artově“ působí celek poloamatérsky; pro dosažení přirozenosti je přece jen třeba nepřirozených – tedy uměleckých – prostředků.

    Sociální nedrama

    Podobně křečovitou snahou o sociální realismus se vyznačuje i francouzský opus Cyrila Mennegena s názvem Luise Wimmer. Hrdinka tohoto jména je čerstvě rozvedená padesátnice, která přišla o bydlení a stěží se uživí prací pokojské. V rámci autenticity jsme nuceni pořád dokola sledovat její hygienu na veřejných záchodcích či v bytech, které příležitostně uklízí, stravování v bistrech a přemisťování autem sloužícím jako mobilní domov. Postupně se dozvídáme něco o jejím vztahovém zázemí, ale chybí bližší charakteristika postav, nemluvě o jejich vývoji či dramatickém oblouku. Zůstane tajemstvím, proč se Luise nevěnuje své profesi, má-li jakou, proč se jí rozpadlo manželství a dcera se s ní nechce stýkat, či z jakého důvodu jí v její náročné situaci nepomohou příbuzní nebo přátelé. Děj je sledem stereotypních epizod a tak nějak náhodně se dokodrcá k závěru, šťastnému díky zásahu úřednice přidělující státní byty. Snad jen slušný výkon hlavní představitelky Corinne Masierové zachraňuje film před pádem do plytkosti a nudy. Možná by bylo přínosnější, kdyby režisér-dokumentarista místo pokusu o hraný debut natočil dokumentární film s reálnou postavou, která by odkryla motivace svého chování a životní historii, a umožnila tak divákovi identifikovat se s ní, nebo ji aspoň pochopit.

    Tygři ve městě

    Nedomyšlený scénář nechává některé epizody vyznít naprázdno… Tygři ve městě režiséra Juraje Krásnohorského FOTO ARCHIV

    Divadlo ve filmu

    Za zmínku z festivalové nabídky – aspoň pro divadelníky – stojí snímek vzniklý v česko-francouzské koprodukci, adaptace Hugova románu Muž, který se směje. U nás nepříliš známý režisér Jean-Pierre Améris se ujal předlohy jako první od roku 1928, kdy vznikl němý film Paula Leniho ve stylu německého expresionismu. Točil v barrandovských ateliérech – těžko říct, zda to byla z nouze ctnost výhodná pro rozpočet, anebo šlo o umělecký záměr. Je možné, že vytržení z konkrétního prostředí Anglie na konci 17. století a umístění v přiznaných kulisách mělo posunout románový námět do archetypální roviny. Ona „kulisovitost“ prostoru bez reálných exteriérů sugeruje pocit, že příběh potulného komedianta se odehrává vlastně na divadelních prknech. Možná je to postmoderní pocit: velký příběh klasické literatury se nestydíme vyprávět už jen na divadle, kde je patos snad ještě přípustný. Většina filmových scén je temných, nerozlišuje se mezi dnem a nocí – snad i to patří k magii divadla a temnotě nevědomí, odkud základní témata lásky a smrti tryskají. Scénář románovou předlohu zjednodušil a ve vizuální stránce uhladil: lord-chuďas Gwynplaine se znetvořenou tváří není žádná zrůda, ale hezounek doplněný pouze o esteticky neurážející jizvy, které mohou být lehce odlíčeny. Na vkusně namaskovaného Marka-André Grondina se dívá sice příjemněji než na pořádného netvora, ale ztrácí se tak jeden z podstatných rysů jeho postavy. Totiž že jako jediná partnerka připadá pro něj v úvahu slepá Déa. Dokud se ovšem neobjeví poněkud perverzní Vévodkyně (Emanuelle Seigner). Všemu dominuje herecky i fyzicky robustní Gérard Depardieu v roli pěstouna Ursa, tady odklon od předlohy nepřekáží (podle Huga je to hubený stařec). Celkově se však jedná o nepříliš objevně, jen uspokojivě na plátno přenesenou literární klasiku.

    Motiv divadla se nachází i v televizním filmu maďarského režiséra Bence Gyöngyössyho Poslední rapsódie, který rozkrývá historii pozdní lásky Ference Liszta k jeho studentce. Příběh Lisztových posledních dnů vypráví po pětadvaceti letech, v roce 1911, tato žena divadelníkům, kteří chystají premiéru životopisného dramatu o skladateli. Myšlenka konfrontace reality s její divadelní reflexí však zůstává ve filmu nedotažená. Děj se přesune do reálu a tam i skončí, divadelní rámování je odloženo a zapomenuto. Snímek vzbuzuje minimální emoce, na rozdíl například od tematicky podobného díla Ve stínu Beethovena Agnieszky Hollandové. Pečlivá výprava a malebná kamera vytvářejí jen kostýmní podívanou. Hezkou, ale suchou ilustraci z učebnice dějepisu.

    Závan Západu

    Zástupce našich východních sousedů se nechal inspirovat ne evropským, ale rovnou světovým filmem: hned úvodní sekvence snímku Juraje Krasnohorského Tygři ve městě s fotogenickými až romantickými záběry Bratislavy zvukově podbarvenými swingem je zcela ve stylu Woodyho Allena. Vzápětí přijde další překvapení: dívčí tvář v detailu, a promluví mužským hlasem. Je to Jezevec, třicetiletý právník; spatřujeme ne jeho zevnějšek, ale jeho duši, a ta má ženskou podobu. Pokud nebude otročit svému vzoru, vnese slovenský debutant do tradiční východoevropské trudnomyslnosti trochu odlehčení a nadhledu, říkáte si po slibném začátku. Voiceover nabízí vtipný komentář. Jenže tím se zajímavé nápady víceméně vyčerpaly.

    Do milostných příběhů Jezevce a jeho dvou kumpánů je našroubována kriminální zápletka tak neuvěřitelně naivní, že naprosto podrývá urputnou snahu tvůrců o městský intelektuální humor. Nedomyšlený scénář nechává některé epizody vyznít naprázdno, hlas vypravěče nadlouho zmizí v peripetiích rádoby napínavého děje, který se zmítá v žánrovém chaosu. Pitomost dějového mafiánského implantátu připomíná béčkové komedie sedmdesátých let. Osudová Jezevcova láska, kvůli níž je hrdina ochoten podstoupit mnohé zkoušky, se nevýrazně a nepochopitelně bezbolestně rozplyne do ztracena. Několik dryáčnických úmrtí je jak pěst na oko a poslední ránu dá filmu alternativní závěr s vynucenými happy endy. Jednotlivé motivy se rozpadly. Celek nedrží pohromadě, proto lze jen uhadovat, co vlastně chtěli tvůrci sdělit. Snímek svůj úvodní potenciál promarnil, a tak místo osvěžujícího závanu západního ducha vznikla další rozpačitá postkomunistická komedie. Alespoň kvůli těm potenciálům a výkonu Kristíny Tóthové v roli Jezevce však stojí za vidění.

    Každoroční náhled do produkce jednotlivých evropských kinematografií je vždycky přinejmenším pozoruhodný. Těžko se však zbavit pocitu, že se některé opusy dostaly do výběru spíš na základě jejich tzv. „evropské“ nebo sociální tematiky než výjimečných uměleckých kvalit. Zvláště v konfrontaci s prověřenými hodnotami uvedenými v sekci Cesta časem působili současní debutanti jako snaživí kopisté. Vypadá to, že na originální rukopis či svéráznou osobnost typu von Triera nebo Hanekeho si budeme muset počkat.


    Komentáře k článku: Do Evropy… Zpátky, nebo kupředu?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,