Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Genetické haiku

    Rozmanitá stádia hrdinství, padoušství a histriónství, nasvícena pestrou škálou imaginace tvůrčích individualit, můžeme vychutnávat již druhou sezonu v pražském Studiu Hrdinů. Do nehostinného sálu bývalého kina, kde se každé hrdinství jakoby ztrácí, skvěle zapadají umělecké záliby Miloše Orsona Štědroně. Skladatel komponuje nejen scénickou hudbu k činoherním inscenacím, ale prosazuje se především jako tvůrce autorských kabaretů, jimiž vzdává hold osobnostem českého kulturního života. Vybírá si lidi s přetlakem tvůrčího potenciálu (na různém stupni vnější „úspěšnosti“), jejichž sny a vize jistým způsobem přesahují možnosti a obzory dobové reality. Tentokrát našel inspiraci ve světě vědy a DNArt věnoval zakladateli genetiky Johannu Gregoru Mendelovi (1822–1884).

    DNArt

    Pasi Mäkelä, Gabriela Míčová a Barbora Látalová v básničce na dobrou noc – DNArt M. O. Štědroně FOTO JIŘÍ JIRÁČEK

    Režie se zhostila Veronika Riedlbauchová, školená v Praze režijně a v Barceloně herecky se zaměřením na nový cirkus. Spoluvytvářela např. autorsky, režijně i herecky křehce poetickou pohybovou studii sochařky Camille Claudelové za scénografické (i autorské) pomoci Lucie Škandíkové. Ta se s ní pustila i do mendelovského projektu. Nenápadně statečného mnicha, posedlého vědeckým zahradničením, hraje a zpívá s plným nasazením Gabriela Míčová. V demonstraci genetických dějů jí v rovině pohybového vyjádření sekundují Barbora Látalová a v České republice občas působící finský performer Pasi Mäkelä. Jako obvykle podporuje s impozantní virtuozitou scénické dění na klavír sám Štědroň, tentokrát za citlivého doprovodu kytaristy Davida Holého.

    Jako vždy se produkce obejde bez souvislé dějové linie (střípky životních dějů sem ovšem pronikají) a méně než jindy se může nazývat regulérní inscenací. Těžko pojmenovatelný výsledek by se dal považovat za intelektuálně-vědecký kabaret, kdyby intelektuální náboj nebyl přehlušen poetizující adorací. Na kabaretní útvar to zase není příliš prvoplánově zábavné (i když vnější principy kabaretu – střídání krátkých žánrově rozličných útvarů – jsou splněny). Je to taková básnička na dobrou noc a krásný sen. Jako třeba japonské haiku. Tato básnická miniatura má kromě formálních pravidel (o něž zde nejde) jednu sympatickou vlastnost – hovoří nejen tím, co je napsáno a zjeveno, ale i tím, co zůstává nevysloveno a je jen tušeno. Přes své vědecké téma zasahuje hlavně intimní roviny vnímání.

    Tomu odpovídají i blikající světýlka. Konfekční lampičky z různého prostředí a dob (od 60. let do současnosti pro domácnost i kancelář), rozeseté jako překážkové pole po podlaze scény (později z nich light designer a osvětlovač v jedné osobě Ondřej Kyncl vytvoří arénu), pospojované hadovitě se kroutícími šňůrami, mají tak jako hudba svou orchestraci a fungují jako téměř jediný zdroj osvětlení. Ve své demonstrativní primitivnosti mohou vytvářet až dětinská kouzla. Je na divákovi, zda tuto hru na pohádku před usnutím, kdy je vše viděno a sdíleno jakoby poprvé, přijme. Záměrně neviditelná choreografie pohybových pasáží, která nemá vůbec ctižádost „prodávat“ tanec, adekvátně plní funkci nevyzpytatelnosti právě objevených genů, jež nesměle i drze hledají své místo na slunci jako trochu zlobivé děti vládce klášterní zahrádky.

    Toho sebevědomě ztvárňuje herečka v první půli upnutá do tmavého pánského obleku, posléze dekorativně oděna (poté, co se přiostří duel s nepřítomným protivníkem Darwinem) do třpytivých koktejlových šatů, jimž sluší zálibně ironizované, barově laděné songy i oscilace tvořivé síly přírody mezi ženským a mužským principem. Herecký výkon Gabriely Míčové je impozantní. Bohužel jí bylo na premiéře ve zpěvních partiích, jejichž dramatickou náladu má podmanivě pod kontrolou, občas špatně rozumět. Jako inteligentně fanatický vědec se smyslem pro humor má večer ve svých rukou. Z jejích naléhavých gest, široce rozevřených, soustředěných očí, jimiž nás paradoxně přesvědčuje, že láska nevězí v očích, ale v genech, můžeme čerpat nashromážděnou energii geniálního průkopníka vědeckého bádání zakletého v ústraní existenčních daností a dobového nepochopení.

    Poetická kabaretní přednáška o počátcích genetiky není po informativní stránce vyčerpávající (spíše inspiruje, než poučuje), předává nám v hravě ironizované podobě sílu lidského usilování tvořit a překračovat hranice, která je krásná a zastavit se, zaplať Mendel, nedá.

    Studio Hrdinů – Miloš Orson Štědroň: DNArt. Libreto/hudba Miloš Orson Štědroň, režie/pohybová koncepce Veronika Riedlbauchová, scénografie Lucia Škandíková, light design Ondřej Kyncl. Premiéra 20. ledna 2014.


    Komentáře k článku: Genetické haiku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,