Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    DNA Malé inventury (No. 4)

    Na páteční repríze představení Manson, které bylo uváděno v rámci Malé inventury v experimentálním prostoru Roxy/NoD, se sešli hned dva naši autoři – Klára Zindulková a Dominik Melichar. Manson je výsledkem spolupráce tanečníků z DOT504 a dvou zakládajících členů legendárního souboru Teatr Novogo Fronta – Aleše Janáka (který se ujal režie) a Iriny Andreevy. V každém z autorů zanechal divadelní zážitek jiné stopy; v něčem se naprosto neshodli, v jiném naopak došli k překvapivému konsensu. Následující řádky jsou záznamem jejich diskuse nad velmi kontroverzním představením. Byla tak intenzivní, že oba stačili vypít pouze po jedné sklenici piva a džusu.

    Intelektuální souboj dvou autorů i-DN? Ne, foto z projektu Manson… SNÍMEK archiv Roxy/NoD

    D: Klári, znáš vůbec tu historku o o Charlesi Mansonovi?

    K: O tom šíléném hipíkovi, který se svou skupinou květinových dětí chodil po nocích brutálně vraždit?

    D: Počkej, počkej… vždyť mu nikdy žádnou vraždu nedokázali. V případu Tate-La Bianca case ho sice odsoudili na doživotí (za vraždu Sharon Tate, těhotné manželky Romana Polanského). Dokázali mu ale jen krádeže aut a falšování kreditek.

    K: Výborně, nic mu nedokázali a nakonec ho snad ještě pustí, ne? Když to naposledy před pěti lety nevyšlo, další šanci má právě letos. O propuštění už žádá čtyřicet let.

    D: Ale právě problém viny, neviny a vůbec zodpovědnosti za své činy je hlavní motivací, proč si DOT504 ve spolupráci s Teatr Novogo Fronta vybrali zrovna Mansonův příběh.

    K: A tobě se to líbilo?! Vždyť to je vrah!

    D: Tobě se to nelíbilo?

    K: Já nechci, aby se mi to líbilo!

    D: Proč? Něco to v tobě vzbuzuje? Máš z toho strach?

    K: Mám strach z toho člověka.

    D: Ne, ty máš strach ze sebe. A ty se bojíš mít strach ze sebe!

    K: Za to ale může to představení. Vzpomeň si přece: nůž, krev, tanec, vášeň, násilí, šílenství. Nějaké emoce? Nůž – strach? Krev – bolest? Tanec – opojení? Vášeň – vzrušení?

    D: Násilí – orgasmus! Šílenství – …

    K: Násilí – orgasmus?

    D: Nejdůležitější postavou představení Manson nebyli ani tak členové Rodiny. Byl jím nůž! Nůž jako nástroj vraždy, ale i zvráceného erotického vzplanutí. Prodloužená ruka brutálního milence. Ale zároveň je i metaforou milenky.

    K: Takže nůž už tu není jen pouhým nástrojem moci, ale i jejím původcem. Ten, kdo vraždí, je sám obětí své vášně.

    D: A kdo je tedy vinen? Ten, kdo vraždí, nebo ten, kdo k vraždě někoho přiměje? Nebo někdo úplně jiný?

    K: Teď máš na mysli tu paralelu s Hitlerem?

    D: Přesně, jak se šílený Manson (mimochodem perfektně ztvárněný Alešem Janákem) v jednu chvíli explicitně přihlásí k říšskému vůdci za doprovodu sborového hajlování. Ona hrana mezi šílenstvím a genialitou, na níž se Manson údajně pohybuje, je způsobena právě jeho ztotožňováním se s velkými vůdci dějin. Jen možná není úplně šťastné, že jsou v představení tyto souvislosti tak explicitně dořečené.

    K: Dořečené? Přirovnává se k Hitlerovi, ale ten vztah samotní tvůrci nijak nekomentují, nechávají to na divákovi. O něco později se podobně ztotožňuje s Ježíšem

    D: Ta fascinace tělem je zřejmá, a to nejen ze strany samotného Mansona, ale vůbec z pohledu toho, kdo se doptává po odpovědnosti za své tělo.

    K: Máš pravdu, že když už se do jednoho díla zapojí tělo skvělé Iriny Andreevy, Aleše Janáka a tanečníků DOT504 Lenky Vágnerové a Pavla Maška, je o zážitek postaráno. Představení Manson k tomu ještě přidalo ostrá světla, agresivní hudbu místy až v noisovém provedení, bílé stěny, kýbl krve, dokonce i záznamy výpovědí pozůstalých Mansonových obětí… V daných podmínkách donutili tanečníci svá těla v rychlém sledu střídat tanec, filmovou honičku, fyzické divadlo, vysoce estetizovaný vražedný souboj s řeznickýmnožem, akrobacii na řítících se kulisách. A divákovu duši donutili to vše prožít tak sugestivně, jako by oni sami byli herci. Nebo oběťmi?

    D: A kdo je tedy vinen?

    Klára Zindulková & Dominik Melichar

    Roxy/NoD – DOT504 ve spolupráci s Teatr Novogo Fronta: Manson.  Režie Aleš Janák, scéna Jakub Kopecký, světelný design, Aleš Janák, Michal Kříž, zvuk Jan Středa. Premiéra 22.2. 2012.


    Komentáře k článku: DNA Malé inventury (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,