Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Divoká láska světu navzdory

    Gazdina roba Gabriely Preissové sice patří do odkazu české venkovské dramatické klasiky, u publika je ale méně známá než Maryša nebo Naši furianti. A to i přesto, že se hraje poměrně často. Jen po roce 2000 ji uvedli režiséři Zdeněk Kaloč, J. A. Pitínský, Petr Kracik, Břetislav Rychlík, Ondrej Spišák či režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, někteří dokonce i opakovaně. Už sám název hry je ovšem pro mladší (a nejspíš i střední) generaci zašifrovanou jazykovou hříčkou. Označení pro vdanou ženu žijící v nelegálním svazku s jiným mužem, jež mělo v přísné morálce vesnického společenství jasně hanlivý podtext, dnes nikomu nic neříká.

    Evu hraje Kateřina Kornhäuserová, jejího manžela Samka Stavros Pozidis FOTO PETR NEUBERT

    Bouřlivý ohlas premiéry v pražském Národním divadle v roce 1889 vyvolal skandál. Dnes nemanželský vztah Evy a Mánka nikoho nešokuje, ale nese stálou hodnotu odvážného společenského gesta, která v dnešní feministicky naladěné společnosti znovu nalézá ohlas.

    Gazdina roba ve své činoherní podobě se hraje v Liberci kupodivu poprvé. Uvedena byla jako Foersterova opera Eva, poprvé v roce 1971 a podruhé 2014 v pozoruhodné inscenaci režisérky Lindy Keprtové. O rok později pak jako balet v autorském nastudování tehdejší šéfky souboru Aleny Peškové s hudbou Gabriely Vermelho.

    Je dobře, že k režii Gazdiny roby byl pozván Martin Františák, který má s venkovským dramatem své autorské zkušenosti a dobře zná i současnou vesnickou realitu. Jeho čtení Preissové je na hony vzdáleno sentimentu či folklorní ornamentálnosti. A i když tu folklor zazní, pak je Ivanem Acherem přetaven do prapodoby, textově i hudebně formulující téma: Hořelo srdečko, hořelo plamenem, a když dohořelo, zostalo kamenem.

    Svět, v němž se příběh odehrává, svírají drsné dřevěné stěny a přísná společensko-náboženská hierarchie. Na první pohled je jasné, kdo kam patří. Stylizované kostýmy v metalově lesklých odstínech jsou znakem moci a společenské prestiže. A když se do takových šatů Eva pokusí posléze navléci v očekávání Mánkovy legalizace jejich vztahu, visí na ní nedopnuté jako cizí peří. Nikdy nebude gazdina, vždycky jen roba. A její místo je na zemi mezi krabicemi od banánů, ponížená až na samotné dno.

    O hierarchii a nepřekročitelnosti společenských hranic se tu hraje víc než o lásce. Evin vztah k Mánkovi je plný drsnosti, hořkosti a výčitek, je to láska nevytoužená, ale vyvzdorovaná. Spíš než polibek tu padne rána a Eva vláčí svou lásku spolu s Mánkovou obří basou na zádech jako kříž na Kalvárii. Láska je stigma, ne radost a útěcha.

    Františák svěřil trojici hlavních rolí mladým posilám souboru. Evu hraje Kateřina Kornhäuserová s rozcuchanými vlasy, divokými pohyby a vášnivýma očima jako mladou dravou bytost, jež se nepoučitelně řítí k tragickému konci. Slabošského Mánka obdařuje Filip Jáša charismatem milovníka vědomého si své přitažlivosti i postavení. Skvělou psychologickou studii člověka, jemuž se fyzické postižení propálilo do duše, vytváří Stavros Pozidis v postavě Evina manžela Samka. V neslušivém svetru s brýlemi na očích nemá vedle Mánka šanci. A přece mají oba „ovčí duše“, s nimiž nedokážou být Evě skutečnou oporou.

    Zkušení herci libereckého souboru modelují v dobře zvolené stylizaci postavy venkovského společenství. Jana Hejret Vojtková tvrdou a nesmlouvavou Mešjanovku, která dobře zná svou moc i cenu. Štěpánka Prýmková její měkčí podobu ve figuře Eviny tetky. Martin Stránský s Karolínou Baranovou hrají zdánlivě chápající pár Barona a Baronky, který se však ukáže být velmi nestabilním spojencem. A v menších, ale dobře vypracovaných figurách jsou herecky přesní Eliška Jansová (Zuzka), Tomáš Váhala (Danyš) či Jaromír Tlalka (Rubač).

    Po liberecké Sylvě ve Františákově režii je Gazdina roba další stylově čisté, herecky naplněné a vzrušující vesnické drama antických parametrů.

    Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Gabriela Preissová: Gazdina roba. Úprava a režie Martin Františák, dramaturgie Lenka Chválová, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská. Premiéra 26. ledna 2024 v Šaldově divadle (psáno z reprízy 8. února).


    Komentáře k článku: Divoká láska světu navzdory

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,