Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divoká kachna

    Pach spáleného peří se nese představením sice jako nahodilý artefakt, ale právě tato nehoda v Plzni dokonale vystihla dusivě bezútěšnou atmosféru Divoké kachny na ostravský způsob. Další ibsenovský produkt z kuchyně Jan Mikuláška má všechny znaky jeho režijního rukopisu. Ten připálený opeřenec ani nemá být moc poživatelný, řekl bych, že cílem bylo spíše, aby vám tu a tam některá kůstka uvízla v hrdle. Přesto možno šéfkuchaři složit poklonu jako mistrovi svého řemesla. Namíchal své nechutné ingredience s velkým citem pro ibsenovské téma, jež za stošestadvacet let čelilo již mnohým výkladům, a jemuž aktuálně hrozí jistá obehranost. Určitě však ne takto, je-li traktováno s takovým souzněním s vnitřní ideou díla. Míra ikonoklasmu je u Mikuláška velká, ale text je přitom jen důsledně domyšlen, jeho existenciální rozměr, latentně v díle přítomný, je neomylně vyhmátnut, dramatizován, zvětšen pod lupou a nasvícen bizarním světlem, jež původní rysy karikuje i znetvořuje až do obludně groteskních rozměrů. A přece tu cítíme jakousi vnitřní logiku, v linii pozdějšího vývoje směrem k Strindbergovi a Čechovovi. Stálo by za úvahu, zda bylo nutno pro to, co chce tato Kachna říci, držet herce tak pevně v poutech. Jsou to mechanicky řízené objekty, loutky, jež ze své vůle neučiní nic, jen ty gesticko-mimické vzorce, jež jim předepsala direktivní režie, promyšlená do posledního detailu. Je tu cítit velký tlak na herce, neúprosný dirigismus, i to však synergicky přispívá k celkově dusné atmosféře dramatu. Bezručovci se navíc v tomto soukolí cítí zjevně dobře a nezdá se, že by jim ibsenovsko-mikuláškovské nitky nějak vadily. Stejně bravurně se vyrovnávají i s prostorovými limitacemi scény, kam Marek Cpin umístil obrovský model kachny, jež je ve své obludnosti utlačuje a svazuje v jejich rozletu. Ani ta nejvypjatější karikatura, vyhnaná ad absurdum, nepůsobí jako nadřená etuda, ale jako existenciálně pitvorná křeč, jež vyvolává smích i mrazení. Značné napětí vyvolává i stylová diskontinuita mezi inscenačním stylem a klasicky střídmým překladem Františka Fröhlicha, jehož dikci herci přes všechnu dekonstrukci respektují. Tíhu svého dávného zločinu nese Továrník Werle v podání Norberta Lichého s odpuzujícím cynismem, jež stojí v dynamickém kontrastu k idealismu jeho syna, rozhodnutého vnést světlo pravdy do rodiny svého přítele. Oba představitelé, Tomáš Dastlík jako mladý Werle a Jan Vápeník jako Hjalmar Ekdahl, vytvořili své pokřivené studie zcela odlišnými prostředky, Dastlíkova sonda je hlubší a odstíněnější, snad i individuálněji prokreslená, Vápeník představuje převodní páku, přes kterou se režisér vyjadřuje – oba výkony však patří k vrcholům inscenace. Stejně jako výkon Sylvie Krupanské, jejíž Gina působí především svou sugestivně vyhranou křečovitou polohou, se kterou brání jejich rodinné štěstí zbudované na ideálech, což je jen jiný výraz pro lži. Stigmatem inscenace jsou divoce rozevřené, potemnělé Hedvičiny kachní oči, jež si Tereza Vilišová stále nervózněji mne, jakoby v předtuše svého konce.


    Komentáře k článku: Divoká kachna

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,