Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo za času Hugo Cháveze

    Venezuela XX. století byla významným kulturním pojmem. Caracas byl označován za Paříž Latinské Ameriky. V šedesátých letech v Hotelu Intercontinental Tamanaco, který je situován na stráni hornatého údolí s výhledem na betonové město, s oblibou vystupoval Frank Sinatra, několik divokých nocí tu strávila Marilyn Monroe a celá řada dalších hollywoodských hvězd. V době naftového boomu se jim prý platilo královsky. Pamětníci i dokumenty potvrzují, že mezi hlavní atrakce patřily i divadelní scény. Ulicím dominovala salsa. Galerie moderního umění měla až donedávna fantastické sbírky evropských a amerických avantgard 20. století (včetně našeho Jiřího Koláře).

    Kulturní poušť

    Koncem devadesátých let se však na politické scéně Venezuely objevilo podivné monstrum, které postupně změnilo tvář umění a svobodných médií. Normální člověk by řekl, že návrat ideologie Stalina, Maa, Brežněva již není možný a že i na tomto kontinentu s Castrem komunismus zanikne. Opak je pravdou. Dnešní návštěvník Caracasu bude obtížně hledat v nočních vyprázdněných ulicích cestu do několika malých divadelních scén, které tady více méně živoří. Polská kulturní atašé to trefně komentovala: Caracas, to jest dzisiaj pustynia kulturalna. V mnohém je to pravda. Noční život je zdevastován kriminalitou, soustředí se do několika barů a kin. Hlavně ale život vůbec je stále silněji dušen pod tlakem radikální ideologie „bolívarovského“ socialismu Hugo Cháveze. Za těch více než deset let, co přišel k moci, se mu podařilo zatlačit svobodné moderní umění do klauzury. Pamětníci ze střední Evropy zde tak mohou prožít jakési déja vu svého mládí. Ucítí pach komunistické atmosféry z dob normalizace. Ale podobně jako kdysi v ČSSR se zde rovněž objevují jako hvězdy v temnotě výjimečně silné divadelní produkce nabité energií opozičního vzdoru s vysokou uměleckou invencí. Asi tak, jako se chodilo na Provázky, Hanáky či Ypsilonku, táhnou stovky erudovaných studentů a intelektuálů na sporadická představení speciálně vytvořených inscenačních týmů, která nabízejí vždy jen několik repríz se silně symbolickým opozičním zaměřením, s výraznými jinotaji a symboly.

    Marat

    Mezi divadelní scény, které doposud mají i svoji budovu, patří zejména avantgardní Rajatabla sídlící v kulturním komplexu Aténeum. Divadlo založila skupina avantgardních umělců kolem režiséra Carlose Giméneze v roce 1971 jako programově experimentální uměleckou scénu. Ta má za sebou desítky vynikajících produkcí, transformované klasiky i současné světové produkce, výrazně tvůrčího charakteru. Styl formovali většinou nestálí režiséři, pendlující mezi New Yorkem, Miami, Buenos Aires a Caracasem. V osmdesátých letech tudy prošli José Cabrujas, Isaac Chocrón, Roman Chalbaud, kteří jsou dnes označovaní „svatou trojicí“ moderního venezuelského divadla. K nim se druží dramatici existenciálního zaměření (silný je vliv Tennessee Williamse), kteří rovněž získali mezinárodní i evropské renomé, ale v českých literárních slovnících je zatím nenajdete: Fernando Nieves, Eduardo Espinoza a Noreida Flores.

    Výrazným tvůrcem posledního desetiletí je Ibrahim Guerra. Z jeho režisérské dílny vyšla mimořádná venezuelská inscenace posledního desetiletí: Marat–Sade podle Petera Weisse a pochopitelně ovlivněná slavnou adaptací Petera Brooka. Síla této inscenace je především v aktuálně zaměřeném obsahu, ale také v sugestivní formě, akčním stylu, v dynamickém nasazení fyzického herectví. Odehrává se v prostoru obklopeném diváky, které herci vtahují do hry. Marat je persifláží zrůdného Cháveze. Patrné je to především v situacích, kdy jeho představitel Roland Jimenéz paroduje Chávezovy okázalé deklamace z pravidelného pořadu Aló prezidente, který jsou povinny vysílat všechny televizní a rozhlasové stanice, jinak mohou přijít o licenci. Inscenace podrobuje kritice historickou zkušenost Francouzské revoluce v zrcadlovém obrazu současné socialistické pseudorevoluce zneužívající jméno legendárního Bolívara. Jako na pitevním stole se odhaluje myšlení diktátora – Marat ve vaně v podání mohutné polonahé figury holohlavého Jimenéze. Ten dominuje centrální scéně lázně blázince v Charentonu obklopeném fascinovaným publikem. Diváci jsou zvyklí z koncertů a jiných hromadných akcí dávat najevo své emoce masovým pískotem a skandováním. Často tak bičují herce představující šílence až k transu. Nejvýraznější je to u hromadných kopulací a orgií, u poprav. Vzpomeňme na film Petera Brooka. Při tomto představení je to však „natvrdo“ a hodně horké! Freneticky tak dávají najevo odpor k diktátorovi, zhnusení zdejší revolucí!

    Ibrahim Guerra se v interview pro Českou televizi v připravovaném dokumentu autora článku vyznal z ovlivnění světovým expresionismem, Grotowským a antropologickým divadlem Eugenia Barby – a především totálním divadlem Petera Brooka z jeho experimentálního období. Z venezuelských vlivů upozornil na avantgardního vizionáře Alberta de la Paz a indiána Carlose Renjifa, malíře předkolumbovských motivů. Svůj styl označuje jako hyperrealismus. Herec se v jeho inscenacích musí cítit jako reálná postava. Nevytváří roli, ale konkrétní živou postavu. Ta není reprodukcí života, ale tvorbou života. K tomu herce provokuje prázdný prostor, ve kterém je publikum dynamicky zapojováno do hry. I v tom souzní s Peterem Brookem. Inscenační forma našeho Marata je vlastně triptych, zdůrazňuje Gera. Je zde stálé napětí mezi textem hry Petera Weisse, inscenační vizí Petera Brooka, jak ji známe z filmu, a naší finální hyperrealistickou formou!

    Marat měl premiéru už v roce 2008, načasován před referendem o změně Ústavy, kdy velkými městy bouřily statisícové opoziční demonstrace. Od té doby se objevuje sporadicky, nárazově, aby se vyhnul obstrukcím. Podobně existují i další opoziční produkce.

    Vidíš třísku v oku jiného

    Pamětníci Grotowského slavné Laboratoře si možná vzpomenou na herečku indiánského původu z Venezuely Elizabeth Albahacu. Vzpomínám na její mimořádnou roli v Apocalypsis cum figuris, jedné z posledních Grotowského divadelních inscenací, která se však rovněž stala sakrálním rituálem. Tehdy Albahaca dostala úkol, aby si připravila na společnou zkoušku kreaci na téma výroku z Matoušova evangelia: Vidíš třísku v oku jiného, ale trám ve vlastním oku nevidíš! Každý herec tehdy dostal za úkol zpracovat nějakou sentenci z různých děl světové literatury či religiózních spisů – a potom, pod vedením Grotowského, vytvořili společnou kreaci. Je to přes čtyřicet let, ale vizuální obraz té scény jistě každému pamětníkovi utkvěl v sugestivní vzpomínce.

    Bylo překvapením zjistit, jak Albahaca dále tvoří. Nežije již ve Venezuele, přednáší na universitách v Quebecu a Montrealu, ale občas do Caracasu zajíždí. Bylo proto štěstím vidět její režii Ionescova Král umírá. Série představení proběhla během několika večerů ve sklepní galerii kulturního domu Celarg. Diváci obklopili scénu, jejíž centrum – trůn krále – bylo před uzavřeným vchodem, takže diváci byli jakoby v pasti. Už tím dramaturgie naznačila, že titul nasadila jako symbol opozičního protestu. Přístup k hercům a výstavbu rolí si Albahaca přinesla od Grotowského. Důraz kladla na vnitřní souznění s figurou, podobně jako je tomu i u Guerry. Je to zde prostě výrazný inscenační trend. Albahaca se soustředí na několik modalit umírání monarchy doprovázeného jeho ženou Margaritou uprostřed demoralizovaného královského dvora. Publiku se prezentuje existenciální rituál umírání, tak jak jej chápal Ionesco, jako trénink, příprava na smrt.

    Vargas Llosa –
    častý návštěvník Caracasu

    V posledních dvou letech byl zde několikrát. Obdržel čestný doktorát na silně opoziční univerzitě Simona Bolívara, kde veřejně označil Huga Cháveze za diktátora a vyzval posluchače, aby si jeho nedemokratické manýry nenechali líbit. Za to mu onen Diktátor vyhrožoval, že mu zakáže vstup do země. Bude zajímavé vidět další vývoj poté, kdy Llosa dostal Nobelovu cenu.

    Před rokem pobyl v Caracasu téměř dva týdny, aby se osobně účastnil finálních zkoušek své hry Ústí Temže (Al pie de Tames) v kulturním komplexu Trasnocho. Na rozdíl od většiny silně emotivních inscenací, které jsou zde běžné, jeho komorní drama překvapilo svou soustředěností na verbálně čistou analýzu vztahů tří postav, které se potkaly v Londýně po třiceti letech a vzájemně konverzují o svých vztazích. Jako při loupání cibule postupně pronikají s psychoanalytickou důsledností do hlubin svých duševních rozpoložení, objevují posedlosti samy sebou. Je to strukturálně velmi jemná, inscenačně náročná hra existenciálního charakteru. Autor proto při posledních zkouškách často vstupoval do režijního výkladu a měl tak na podobu inscenace výrazný vliv. A výsledkem je krystalicky jemná herecká inscenace! Kdo by čekal, že dramatická a živá divadelní tvorba je jednou z tváří tohoto nového nositele Nobelovy ceny za literaturu a nekompromisního politika.

    Chuck Palahniuk v undergroundu

    Takřka tajnou poštou se lze v Caracasu dovědět o sérii tří repríz poslední inscenace se skandálním obsahem, jemuž se snaží dostát i skandální forma. Vyrovnávat se se sexuálními tabu je i ve venezuelském divadle běžným trendem. Prošly tudy všechny příběhy Monologů vagín Eve Enslerové i celá řada amerických a západoevropských psychoticky pojatých dramat. Mezi ně patří i dramatizace Palahniukových textů UdušeníPřízraky (Choke, Ghosts), ve kterých se pět sexuálně extravagantních postav odhaluje před publikem v pěti fantaskních ironických monolozích. Režisér Vladimir Vera uzavřel diváky v temném podzemním klubu a nechal je poměrně dosti dlouho přihlížet dekadentním střetům transvestitů a homosexuálů v excentrických kostýmech jakoby vypůjčených z Priscilly, královny pouště. Padesátku diváků rozsadil do kruhu. Netušíte, zda a která atraktivní dívka, jež se v potemnělém sále k vám tiskne odhaleným silikónovým ňadrem, je herečka, která později vystoupí s agresivním monologem frustrované prostitutky. Deklamace vynikajících herců, kteří si hrají s melodickou výslovností zdejší hispánské „castellano“, jsou strhující, i když polovině nerozumíte. Berete to jako zpěv. Rap! Fyzický doprovod extravagantních hereckých rolí dává jiskru temným osudům frustrovaných postav.

    V Caracasu občas narazíte na umělecké poklady. Bohužel jsou jako meteor. Zazáří ve třech večerech – a navždy zaniknou.

    Capoeira, vúdú a prastaré afrikánské tradice

    Hra existenciálního brazilského dramatika Nelsona Rodriguese Patronka utonulých, inspirovaná Sofoklovou Elektrou, zasazená do dusných sexuálních vztahů mezi matkou, její dcerou –prostitutkou a jejich milenci, je v režii Costy Palamidese, žáka Ibrahima Gery, stylizovaná do pohybové formy rituálních soubojů brazilské capoeiry. Inscenace – rovněž obtížně k nalezení – ale ukazuje na další inspiraci venezuelského moderního divadla, které hledá svoji perspektivu opřenou o prastaré tradice. Na ty je Venezuela velmi bohatá. Podobně jako v sousední Brazílii přišly významné kulturní vlivy se statisíci afrických otroků. Ti sice asimilovali s místní katolickou misijní kulturou, ale v sekularizované podobě ovlivnili celou řadu regionálních rituálů a slavností. Tak například při uctívání sv. Ducha nebo Božího těla se konají v některých venkovských centrech s africkou komunitou mohutné ceremonie, v nichž se uplatňuje magie i masky původních afrických etnik. Sv. Jan je zase příležitostí k celonočním transovým orgiím podpořeným (skvělým) černým rumem. Prastarý kult mýtické indiánské světice z 16. století Marie Lionzy vytvořil v odlehlém regionu poutní místo pro místní i karibské vúduisty, kteří sem přijíždějí praktikovat převtělování do duší i těl původních indiánských postav. Odborníci tvrdí, že podnikají cestu do archaického DNA. Pozoruhodné je, že tělo a duše těchto praktikantů se na čas skutečně změní. V každém případě dnešní Venezuela skrývá antropologické poklady, většinou ještě neobjevené, které budou inspirací pro latinoamerické umění, bez ohledu na diktátora, který zemi vládne.

    Oáza: Salsa
    a hudební produkce

    Ne celá oblast kultury a zábavy trpí pod takovým tlakem jako divadlo. Místní se stále umí dobře bavit ve svých uzavřených barech při žhavé salse. A téměř nedotčená je oblast tzv. vážné hudby. Tyto výjimky tvoří vynikající hudební tělesa. Venezuelský symfonický orchestr vybudovaný hudebním géniem José Antonio Abreu, který vychoval desítky skvělých interpretů, skladatelů a založil síť symfoňáků po celé zemi. Mladý fenomenální dirigent Gustavo Dudamel podnikl se svým souborem již několik světových turné, vždy s obrovským úspěchem. V betonovém kolosu Teatro Teresa Carreño se třemi multifunkčními sály se produkují skutečně skvělé produkce, mimo jiné i Dvořákova Symfonie z Nového světa, která na zahájení českého předsednictví v EU oslnila Caracas. Překvapivě častým hostem je zde Krzysztof Penderecki, s nímž v listopadu loňského roku oslavil společné narozeniny i autor tohoto článku.

    Neztrácí se ani Češi! Po válce zde zakotvil houslový virtuos Emil Friedman, který založil hudební akademii Colegium Friedman s velkým mezinárodním renomé. V Caracasu zpívala i Magdalena Kožená.

    Občas se tady objeví hvězdy popu jako v poslední době Sting, Elton John, chystá se Rihanna. Vystupují ve vyprodaných show v amfiteátru University Simona Bolívara – a potom je zase půl roku „tma“. Velký Boss Hugo mezitím vydává své další a další zákony a dekrety, kterými utahuje svobodě oprátku. Ale všeho do času.


    Komentáře k článku: Divadlo za času Hugo Cháveze

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,