Mojžíšovi, lidové hře o starozákonním proroku napsané L.P. 1811. ">
Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Divadlo pro stáda bez pastýře

    V posledním desetiletí se v Městském divadle Brno stalo již tradicí, že novou sezonu tu zahajují inscenace režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška. Z jejich spolupráce s tamním profesionálně velice silným a zdatným ansámblem vzcházejí pozoruhodná scénická díla, která většinou patří k vrcholům toho, co se během roku odehraje v celém českém divadle. V letošním roce se Burešová po dvaceti letech vrátila k Mojžíšovi, lidové hře o starozákonním proroku napsané L.P. 1811. Jejím autorem je František Vodseďálek, krejčí, hospodář a zedník ze Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou. Napsal postupně celkem sedm her na „náboženské náměty“ – a také Novou komedii o Libuši. Své hry provozoval se sousedy ve Staré Vsi a okolních obcích zhruba v první třetině devatenáctého století.

    Michal Isteník v roli Šaška FOTO JEF KRATOCHVIL

    Podobně jako v inscenaci z roku 1990 tvoří základ scény víceúčelová dřevěná konstrukce uprostřed. Skládá se z dvojích schodů, z plošiny nahoře slyšíme zpupného faraóna, ale také Mojžíše přinášejícího ze Sinaje desky Zákona, mezi sloupky pod plošinou se objevuje zacloněná komnata egyptské princky, ale posléze i sídlo pohanského Bála, kterého komicky vzývají egyptští mudrcové, před ní proběhne Mojžíšova svatba s dcerou madiánského kněze. „Sousedskost“ představení vyjadřují židle rozestavěné podél stěn. Nepřeberné množství postav si stejně jako v sousedském lidovém divadle vynutilo, že se herci objevují ve více rolích, a to nejen při kolektivních výstupech Izraelitů prchajících z Egypta nebo žehrajících na svůj úděl při putování na poušti. Ivana Vaňková například postupně hraje Mojžíšovu matku, jeho nevěstu i jeho sestru. Bez vedlejších rolí zůstávají pouze Mojžíš a Blázen. Mojžíšovi vtiskl jeho představitel Igor Ondříček mužnou velebu a sílu, a to i v okamžicích, kdy se zdráhá naplnit své poslání. Postava je celá v bílém, ostatní Izraelité včetně Opovědníka (Ladislav Kolář) v černobílém oděvu, v kontrastu k pestré egyptské nádheře. Na představení se podílí živé hudební těleso. Inscenace respektuje skutečnost, že náš čas je jiný než sousedský čas dlouhých zimních večerů v Jizerských horách před více než před sto padesáti lety. Režisérka předlohu výrazně krátila, a tak je v představení pouze několik statických momentů – těžko by šlo krátit počet egyptských ran na polovinu. Cílem obnovených obrazů z biblické dějepravy pochopitelně nebylo předvést divákům repliku nebo preparátorskou rekonstrukci venkovského divadelního života.

    Hana Burešová umí dodržet určitou formu, nijak nevyhlazuje neumělá zjednodušení předlohy. Podařilo se jí vytvořit živé divadlo také tím, že herecké představitele dokázala „přesadit“ do poloh naivního a neporušeného vnímání, bez protivné stylizace nebo zesměšňujícího odstupu. Stran legrace je ve hře koneckonců postava Blázna, šaška. Isteníkovy repliky, chytrolínská mimika a gesta (typu vidíte, já to hned říkal) patří k nejvýraznějším vkladům brněnského představení, navíc herec dokáže například vleže vytvořit vlastním tělem vlnky na Nilu unášející košík s malým Mojžíšem. Viktor Skála v roli Krále egyptského faraóna vyniká především ve chvílích, kdy je Mojžíšovým mocným a lstivým protihráčem. Mimořádně zdařilá je scéna bitvy Izraelitů s Amalečany.

    Když promlouvá Hospodin k Mojžíšovi – nejen z Ohnivého keře nebo na Sinaji – propůjčují mu svůj hlas různí herci, muži i ženy. Nejde o žádný feministický vrtoch. Duch svatý mluvil ústy proroků, ale také, byť nepoměrně řidčeji, ústy prorokyň, a koneckonců je, jak neotřele pravil jeden nekonformní současný teolog, naše Matka.

    Případný odstup a nadhled „těch, co vědí lépe“ v nás opadá ve chvíli, kdy na scéně zaznívají slova božího Desatera a průvodní kletby v celé jejich strohé vznešenosti (Proklet budiž ten, kdo vás učí: Lžete a vražděte!). Před dvaceti lety jsme si mohli do hry o Mojžíšovi promítat vlastní čtyřicetileté bloudění totalitní pouští, dnes se prý dobře strefuje do nostalgie po údajně plných egyptských hrncích a do úspěšně pobíhajících malých zlatých telat. Ale „Mojžíšův příběh“ není moralita. Jeho hlubší smysl nám může nyní lépe vytanout na pozadí lidských „stád bez pastýře“, která se chytají kdejakých náhražek. Toto především máme dnes před očima.

    Městské divadlo Brno – František Vodseďálek (ze Staré Vsi): Mojžíš. Režie Hana Burešová, scéna Karel Glogr, kostýmy Samiha Malehová, hudba Petr Skoumal. Premiéra 10. září 2011.


    Komentáře k článku: Divadlo pro stáda bez pastýře

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,