Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Prokletí výjimečnosti

    Rozsáhlý román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně už má za sebou dvě divadelní verze – ve zlínském a brněnském divadle, obě v interpretaci Doda Gombára jako autora adaptace a zároveň režiséra. V Divadle pod Palmovkou příběh plný tajemství a osudových zvratů převedl do hutné ságy „prokletého rodu“ Michal Lang. Zároveň nahlédl naši historii v konfrontaci silných osobností s většinovou společností plnou nejrůznějších předsudků a po vítězství socialismu i s politickým režimem. Ve své adaptaci akcentuje lidskou výjimečnost jako znamení božího privilegia a zároveň společenské stigma, protože lidé přirozeně nedůvěřují všemu, co je přesahuje a co není uchopitelné a vysvětlitelné rozumově. Iracionální strach z neznámého může přerůst až do krutosti a násilí. Tedy i vůči výjimečnosti „bohyní“, tedy žen se šamanskými vlastnostmi, výborných psycholožek, léčitelek, jimž je přirozeně dáno sloužit dobru, ale některé směřují z nejrůznějších důvodů k temnotě (bosorka Josifčena). V centru příběhu stojí až hrdinská postava Surmeny, posléze oběť komunistické zvůle, nařčená po smrti z toho, že režimu sloužila. To bezpochyby souvisí s tajemstvími i kletbami, které obestírají rody žítkovských bohyní.

    Ústřední hrdinku Žítkovských bohyní ztvárnila Tereza Dočkalová, jejího postiženého bratra hraje Jakub Albrecht FOTO MARTIN ŠPELDA

    V útržcích vzpomínek na tajemnou minulost se vynořují polozastřené příběhy uzavřené komunity moravské vesnice až do 19. století. Některé scény nejsou zcela čitelné, pochopit je pomáhají informace, kdy a kde se epizoda odehrává. Příběh je rámován pátráním Dory Idesové – pochází z prokletého rodu, ale jako racionální žena nebere pověrčivá varování příliš vážně. A nesmlouvavá osudovost, která se táhne příběhem jako červená nit, ji dohoní. Nicméně – a v tom poznávám Langův pohled na svět a vztahy – ji, stejně jako další postavy, ovládají pudy a vášně. V různých variantách se tu objevuje drsná láska, znásilnění, fyzické krutosti i psychoteror, ale také různé formy lásky partnerské a rodinné, pokorné a sebeobětující se. Právě sexualita (v případě Dory lesbická) má v prokletém rodě fatální důsledky a Doru stojí život. Její matka – žítkovská bohyně – byla zavražděna manželem.

    Nejrůznější peripetie příběhu Dory Idesové, ať už ve vzdálené, či blízké minulosti, vypovídají o nejednoznačných charakterech lidí, o nejrůznějších podivnostech jejich životů, o křivdách a manipulacích, které jim nastavila doba a společnost, o nezřetelných hranicích mezi dobrem a zlem. A také o tajemných věcech mezi nebem a zemí, které není v lidských silách ovlivnit. Velkolepá freska propletených osudů, prolnutí minulosti se současností se odehrává na scéně vymezené k horizontu se sbíhajícími se zdmi s mnoha dveřmi, z nichž se vynořují jednotlivé retro příběhy. Působí dojmem rozlehlého panenského prostoru, ale zároveň uzavřeného místa, odkud není úniku. Až minimalistické řešení evokuje antickou jednoduchost. Odpovídá jí i rituální zaříkávání bohyní a všudypřítomný chór, symbolizující hlas davu v proměnách doby: od tradiční černi oděvů z moravského pomezí až po uvědoměle rozjařený průvod s balonky z počátků budování socialismu.

    Výraznější jsou ženské představitelky, z nichž nejvíc zaujme Tereza Dočkalová jako Dora Idesová. Proměny postavy od dětského „andziela“, který má za úkol vodit zákazníky do hor k vědmě, přes dorůstající dívku, jež se stará o duševně handicapovaného bratra, až po dospělou sebevědomou ženu i něžnou milenku Dočkalová předvádí s autentickou bezprostředností a dokážou vzbudit souznění. Na pomezí roztomilosti a nesnesitelnosti se pohybuje postava Dořina bratra Jakoubka, jemuž dal Jakub Albrecht dětsky nevinnou roztomilost a zároveň až zvířecí divokost. Různé variace žen s darem nadpřirozených sil ukázaly Ivana Wojtylová jako rázná a empatická Surmena, Marie Málková jako kultivovaná Irma se smutkem v duši či Vendula Fialová jako nespoutaná škodolibá Josifčena.

    Divadlo pod Palmovkou – Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně. Dramatizace a režie Michal Lang, dramaturgie Ladislav Stýblo, scéna Jan Dušek, kostýmy Ivana Brádková, choreografie Prusak Macko, hudba Sebastian Lang. Premiéra 14. září 2018.


    Komentáře k článku: Prokletí výjimečnosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,