Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo na Vinohradech – dům s anděly

    Budovu s anděly nad hlavním vchodem opatřeným kočárovou rampou zbudovalo roku 1907 město Královské Vinohrady na místě, kde stávala jedna z předměstských arén, těchto sezonních lidových bavišť pražského 19. století. Po vzniku Velké Prahy se díky kopcovitému rázu metropole vinohradské divadlo stalo „nejvýše položeným pražským divadlem“.

    Hašler...

    Z inscenace Hašler… Divadla na Vinohradech FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Genom, který je vložen do budovy vinohradského divadla, určuje jeho stošestiletý vývoj – vznešeněji se mu říká tradice. Reprezentativní měšťanské divadlo nemůže nereprezentovat sebepředstavy obyvatel města (resp. těch, kteří ať už dosazeni – či zvoleni – vyjadřují jeho zájmy a potřeby), a to vždy „hic et nunc“, ve zcela konkrétní situaci. Zdejší divadelní tradice tak vzniká ne­ustá­lým potvrzováním a současně překračováním těch představ, které o sobě (a pro sebe) chtěla společnost té které doby představit. Desítky velkých příběhů ambicí, jejich naplňování a jejich troskotání vytvářejí epopej Divadla na Vinohradech; desetitisíce hodin divadelních zkoušek a představení, euforií, velkolepých úspěchů, propadáků a zmaru vsákly do zdí více než staleté budovy a vytvářejí ono fluidum, kterému se říká „duch divadla“. Nové vedení divadla (od září 2012 – ředitel T. Töpfer, umělecký šéf J. Deák, šéfdramaturg J. Vedral) vnímá tuto tradici jako zavazující, nikoli omezující, a nehodlá jít proti „duchu divadla“. Vycházíme z toho, co nám – při sezení v hledišti na zkouškách, představeních i v prázdném a zhasnutém divadle – zdi prozradily: o pokoře, ale také neinvenčnosti a vyhořelosti, o odvaze, ale i sobecké zbrklosti, o devótnosti, s níž se vyhovuje rekreativním potřebám publika, o zaslepenosti, s níž se publikum školí a agituje, jakož i o zpupnosti, s níž se publikum uráží, ponižuje a vyhání.

    Divadlo se – díky Hilarovi – zbavilo opery a provozního prokletí „vícesouborovosti“, a stalo se tak největším „specializovaným“ činoherním domem v zemi. V dobách, kdy pražská (česká) obec pociťovala potřebu své pospolitosti a „měšťáci“ vyhledávali možnost sdílet v divadelních dílech nadosobní, neintimní obsahy, dokázaly Vinohrady rozvíjet evropskou tradici velké činohry. V časech, kdy se společnost drolila do individualistických životních koncepcí či propadala hédonismu, stávaly se Vinohrady více či méně kvalitním bavištěm. V dobách, kdy byla společnost ponížena a vyděšena totalitami, promítaly se v divadle bijáky, třídně nespolehliví umělci byli souzeni mladými svazáky pod armádním velením, uváděla se zakázková konjukturální kolaborantská dílka a z jeviště se přenášelo reálsocialistické televarieté.

    Díky L. Pistoriovi, který na začátku 60. let Armádní divadlo „demilitarizoval“, stalo se Divadlo na Vinohradech scénou, kterou provozuje a zřizuje hlavní město Praha. Politická reprezentace města považuje divadlo vždy za pražskou reprezentativní scénu – zpětně je příslušný „duch doby“ vidět i na osobnostech ředitelů, kteří byli do čela divadla jmenováni (L. Pistorius, F. Pavlíček, Z. Míka, F. Laurin, J. Jirásková, J. Gregorini, T. Töpfer). Příznačné je, že pouze J. Jirásková a T. Töpfer byli do ředitelny uvedeni na základě otevřených výběrových řízení. Zřizovateli divadla, kromě „dobových tanců“, vždy záleželo na tom, aby „jeho“ metropolitní činohra spolehlivě nabízela divadelní zážitky tzv. širokému, názorově a esteticky jednostranně nevyhraněnému publiku z města a z celé republiky, představy o těchto potřebách se ovšem lišily.

    Program velké činohry, který se zde nové vedení pokouší resuscitovat v souladu s tradicí divadelního domu a potřebami města, je v reálném divadelním provozu v podmínkách této doby méně nasnadě než na papíře. Je obtížné shodnout se dnes i na tom, co je to tradice divadelního domu, co je to velká činohra a jaké jsou potřeby města. Diverzifikace vkusu a kulturních potřeb, globalizační ztráta identit a rostoucí subjektivismus společnosti, boj o rozsah, financování a správu veřejného prostoru – celý ten téměř dvě desetiletí trvající „cirkus“ kolem transformace divadel blokuje nejen možnost smysluplně pokročit v racio­nalizaci divadelní sítě zestátněné po roce 1947. Zvlášť když veřejný zájem zakřiknuté veřejnosti formulují na jedné straně zlobbovaní aktivisté privatizace a neoliberálních idejí, a na druhé o sebezvýhodnění usilující aktivisté kontrakulturních a protiestablishmentových, poněkud již, pravda, odleželých ideálů.

    Je dobře, že vedení města přes všechny otřesy a tlaky nepřestává v úvahách o tom, jaké „kulturní služby ve veřejném prostoru a ve veřejném zájmu za peníze veřejnosti garantovat a podporovat“, a s rozvahou koná dílčí činy. A jako součást současného vedení divadla, myslím si, snad ne zpupně, že je dobře, že se program velké reprezentativní metropolitní činohry snaží v divadle postupně uskutečňovat konkrétními inscenacemi (od „našeho nástupu“ jsme jich za třináct měsíců připravili devět) a otevřeností k divákům daleko spíše než deklaracemi. Věřím, že tyto dílčí činy povedou v blízké budoucnosti k postupné stabilizaci repertoá­ru divadla a uměleckého souboru a snad i k obnovování důvěry té části publika, o kterou divadlo v nedávné minulosti přišlo.

    Rozhovor s ředitelem Divadla na Vinohradech Tomášem Töpferem

    Tomáš Töpfer

    Jak dlouho jste se připravoval na výběrové řízení na funkci ředitele vinohradského divadla, které proběhlo na konci roku 2011?

    Divadelnickou zkušeností a dosavadní divadelní prací, které jsem nabídl městu k dispozici (a právě tak pánové Deák a Vedral z „mého“ týmu), celý život. Teoreticky od okamžiku, kdy jsem dovedl Fidlovačku do podoby fungujícího repertoárového souborového divadla, které narazilo na meze uměleckého rozvoje dané grantovou podporou. Prakticky od okamžiku, kdy jsem díky tomu, že se vše v Česku rozkecá, dozvěděl, že tehdejší radní pro kulturu kuloárově konzultuje záměr vypsat otevřené výběrové řízení.

    Proč jste odmítl zveřejnit svou vítěznou koncepci, a nezamezil tak některým dohadům, které se začaly šířit?

    Koncepce je pouze nějaká písemnost, která obsahuje formulace záměrů. Ty je lépe než ze slohového cvičení možné posoudit z práce divadla. Součástí výběrového řízení je poměrně náročná rozprava s mnohačlennou výběrovou komisí, ve které je ta písemnost podrobena obhajobě. A – u každého divadla zřizovaného obcí, ale u DnV zvlášť – je součástí koncepce také „osobní ručení“, dané výsledky dosavadní divadelnické práce uchazeče. Zdá se, že to „osobní ručení“ mého týmu bylo hodnoceno nejvýše (devět hlasů z deseti), a proto jsme ve výběrovém řízení uspěli. Jakou vypovídací hodnotu by mělo zveřejnění pouze vítězné koncepce bez možnosti srovnání? Můj souhlas magistrát má. Pokud ho dají i ostatní, pak nechť jsou všechny koncepce zveřejněny.

    Byl jste členem poradního sboru primátora, který navrhl transformaci pražské divadelní sítě, ale také navrhl, aby DnV (spolu s Minorem, FOK, galerií a knihovnou) zůstalo „páteřní“ institucí pražské kultury i v budoucnosti přímo navázanou na hlavní město. Co si o tom myslíte po roční ředitelské zkušenosti?

    Bylo to za čtyři roky ke čtyřem desítkám opravdu úmorných několikahodinových schůzí, ve kterých lidé rozdílných názorů, kompetencí a cílů nakonec dokázali dospět ke kompromisu. Páteřní síť kulturních institucí, zřizovaných v nemovitostech, jež patří městu, a dostatečně, skoro bych řekl bohatě dotovaných, aby obyvatelům a návštěvníkům města zajistily základní kulturní služby, není nesmysl, zvlášť, když byla doplněna dalším systémem podpory kulturním subjektům a grantovým systémem, který, díky tuzemskému udavačskému úsilí, nakonec notifikovala i Evropská komise. Nedivím se ovšem, že některým kolegům návrh nevyhovoval, a tak využili politické změny a tehdejšímu radnímu poradili, aby tento pracně vyjednaný koncept několika svévolnými zásahy (rozšířením „páteřní sítě“) znemožnil a diskvalifikoval. Nová reprezentace města se pokusila ten hloupý zásah překlenout rozsáhlou studií, ale práce „Černého komise“ vyvolala přirozeně další kolo dohadů. Otevírat Pandořiny skříňky, které se už pracně podařilo zavřít, není bez rizika. Ať je to, jak je, DnV je reprezentativní scénou hlavního města a mělo by mít privilegované postavení, vyjádřené organizační blízkostí k městu a finančním zájmem města o divadlo. To by mělo platit obecně, ať už půjde o příspěvkovou organizaci, akciovou společnost města či o jinou právní figuru, a ať už město zvolí do čela divadla osobnost s tím či oním divadelním názorem, programem a „osobním ručením“. Divadlo na Vinohradech je krásné divadlo s nádhernou atmosférou a důvod k hrdosti, za péči, podporu a zájem stojí, a pokud jde o mě a o „mé“ lidi, dělám vše pro to, aby k tomu město mělo dobrý důvod.

    • Autor:
    • Publikováno: 17. října 2013

    Komentáře k článku: Divadlo na Vinohradech – dům s anděly

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,