Mezi secesí a psychologismem
Lázeňskou romanci v životě skladatele nazvanou Osud dokončil Leoš Janáček v roce 1907. Poutavá studie Jiřího Zahrádky, otištěná v programu k inscenaci, však jednoduchý náhled na dramatické okolnosti vzniku díla a zejména pak na Janáčkovy snahy prosadit ho na jeviště notně komplikuje. Kvituji i věcné teze režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka. Především tu, že se kompozice Osudu rozkládá mezi secesí a psychologismem, a pak tu, že Janáčkova hudba je jediným možným průnikem do racionálně neuchopitelné lyriky libreta mladé básnířky Fedory Bartošové. Souhlasím – a vlastně je tím o inscenaci řečeno to nejpodstatnější.
Studenti konzervatoře diskutují o premiéře Živného opery (Lukáš Bařák, Petr Levíček, Karolína Žmolíková) FOTO MARTIN POPELÁŘ
Janáček operu na jeviště neprosadil, většinou zástupné argumenty, jimiž tehdy v divadlech dílo odmítali, pečlivě zdokumentoval Zahrádka, ale relevantní byly dva: nesrozumitelné libreto a obtíže nastudovat tehdy nezvyklou partituru. Nedůvěra v operu přetrvala desetiletí, prvního uvedení se dočkala v Brně až v roce 1958 v úpravě Václava Noska. Ostravské nastudování je teprve šesté a klíčové bylo to v Národním divadle v roce 2002 – režisér Robert Wilson poprvé důsledně rezignoval na marnou snahu uchopit příběh v běžné „realistické“ logice, pro kterou byla opera považována za nesmyslnou a nehratelnou.
Ostravská inscenace se o žádnou věrohodnost správně nepokouší, vystačí se symbolickým vykrytím uzavřeného prostoru stěnami v podobě kláves piana, vždyť jedním z témat opery je sama hudba: skladatel Živný píše operu o tragickém soužití s Mílou a její matkou, které tragicky zahynou, ale nemá poslední jednání: To jest v rukou božích a zůstane tam!, zní poslední slova Živného v otevřeném konci, který v Ostravě ctili.
Nekvasil však přece jen rozehrával postavy a situace opery, nejvíc na luhačovické kolonádě, nerezignoval na psychologickou rovinu díla na rozdíl od jednostranného Wilsona. A podařilo se mu obě roviny přirozeně propojit v nepopisném jednání postav, s pomocí významově také dvojakých kostýmů, ve střízlivě věcném nasvícení.
Josef Moravec zazpíval obtížný part Živného dokonalou artikulací s přesným významem každého slova. Stejně parádně podala roli Míly Veronika Holbová. V obsazení prakticky nebylo slabé místo, včetně sezpívaného sboru. A výtečně hrajícího orchestru – ve shodě s inscenátory odlišil dirigent Jakub Klecker jednolitý proud společenského života v prvním jednání, ztěžklý dramatismus druhého a věcnost třetího. Tahle inscenace se hodně povedla, a kdyby bylo na recenzi víc místa, ponoukala by k domýšlení mnoha historických i uměleckých kontextů.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Leoš Janáček: Osud. Opera o třech dějstvích. Hudební nastudování a dirigent Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra 18. října 2018 (psáno z druhé premiéry 20. října 2018).
Komentáře k článku: Mezi secesí a psychologismem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
