Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo, které požírá samo sebe

    Divadlo DNO oslavilo na sklonku loňského roku deset let trvání. Za tu dobu prošlo obdobím „semaforského“ vzestupu a slávy, fází praktické neexistence (principál Jiří Jelínek měl v té době stálé angažmá v Huse na provázku) kdy se pod hlavičkou DNA jen příležitostně hrály jiné projekty jeho členů, a etapou opětovné pravidelné činnosti (po Jelínkově odchodu z brněnského divadla), která běží právě nyní. DNO dnes pravidelně tvoří a hraje, byť v užším složení a v různých sestavách, přičemž tím nejaktivnějším členem je opět sám Jelínek.

    Nejnovější prací DNA je Cesta samuraje. Všechno je jako dřív – a přece je mnohé jinak. Zůstala spontánnost, hravost, neotřelé nápady, schopnost navázat bezprostřední kontakt s diváky; a také rozvolněná struktura, jejíž těžiště leží v jednotlivých fórcích, struktura, která se pomalu a nejistě, přesto ale nakonec jakž takž sceluje do srozumitelné výpovědi. Současně však inscenace jako by svědčila o jisté samožernosti. DNO hraje ve čtyřčlenné sestavě – Jiří Jelínek, Jiří Kniha, Bára Kratochvílová (zde jen jako herečka) a Jan Kratochvíl (řídící zvukovou složku inscenace). To, co kdysi mnohočetná sestava ředila a brzdila – principálovo (i Knihovo) tíhnutí k extemporování, k neúměrnému fragmentarizování tvaru práce – v ní najednou nepříjemně vystupuje do popředí a převládá. Vtipů pro vtip (navíc nejednou interního charakteru, pro známé) je moc, představení by mohlo trvat patnáct, ale také šedesát minut. Jelínek jako by se řítil po stejné šikmé ploše tvůrčí nesebekontroly jako Jan Vodňanský poté, co se rozešel s Petrem Skoumalem. A oč jsou všichni herci ve své prezentaci suverénnější, o to silněji vynikají rozpaky nad tím, co má být vlastně řečeno.

    Mírnější varianta resumé: Jelínek a spol. by potřebovali pořádného dramaturga (to ale neříkám nic nového). Ráznější varianta: poetiku souboru by bylo třeba „zregulovat“, odvést do jiného řečiště, než jaké určuje stávající principál. Jinak, obávám se, DNU hrozí umělecké požrání sebe sama.   

    Divadlo DNO – Cesta samuraje. Režie Jiří Jelínek, hudba DVA. Psáno z pražské premiéry v Divadle Minor, 14. 1. 2011.


    Komentáře k článku: Divadlo, které požírá samo sebe

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,