Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Buďme veselí

    Plzeňský tvůrčí tým si vybral k činohernímu zahájení Nového divadla titul miláčka národa J. K. Tyla, který zemřel v Plzni v bídě. Navzdory svému osudu Tyl patří mezi nejvýznamnější a rozhodně nejpsavější české dramatiky minulosti. Je ovšem pochopitelné, že jeho hry ve své době třeskutě aktuální, tedy velmi výrazně spojené s konkrétní dobou národního obrození, nejsou ve své původní formě použitelné. Byť mnohé motivy mají co říci i dnes.

    Flamendr

    Plzeňský Flamendr evokuje atmosféru prvorepublikových filmů FOTO KLÁRA ŽITŇANSKÁ a KRYŠTOF KALINA

    Je sympatické, že dramaturgyně Klára Špičková a režisérka Natália Deáková nesáhly po osvědčeném Strakonickém dudákovi, ale právě po outsiderovi Tylovy tvorby, Pražském flamendrovi, kterým jako dramaturg zahajoval svou éru ve Stavovském divadle. Plzeňská produkce se stává jakýmsi pohráváním si s Tylovou ranou hrou, jeho osudy, ale i s nejrůznějšími aspekty české povahy a ikonickými připomínkami toho, co leží v českém kulturním povědomí.

    Naznačila to změna názvu – z Pražského flamendra aneb Co mu přece pomohlo se stal Flamendr aneb Buďme veselí, i kdyby věšeli. Tyl byl pouhou inspirací, neboť z původní hry zůstalo jen několik základních motivů – především prakticky modelový příběh (se všemi dnes směšnými klišé) o nezdárném synovi, který rozmařile rozhazuje peníze svého pracovitého a hodného tatíka, zároveň se za něj stydí a před přáteli ho zapře. A otec se rozhodne jej potrestat.

    Pražský flamendr byl dvakrát zfilmován (v obou případech jde o film „zapomenutelný“). Poprvé v roce 1926 Přemyslem Pražským a roku 1941 Karlem Špelinou. Ve druhém z filmů se objevuje spousta motivů (a postav), které inspirovaly i novou scénickou verzi. Zásadní je jistě společenské zařazení mladého Sýkory jako malíře bohéma, paní domácí (nahrazující někdejší chůvu) a také motiv lásky k rozmarné baronese, zde herečce Kajetáně. A samozřejmě prvorepublikový esprit bohémské společnosti tvořící výrazný kontrast k životu poctivých, leč chudých lidí. To jsou základní inspirační zdroje předlohy, ale je jich samozřejmě daleko více. V postavě paní domácí si můžeme připomenout citace rčení tety Kateřiny ze Saturnina. Závěr se zase nese v duchu parafráze na konečné poznání všech přítomných z Limonádového Joea (ve stylu: Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina).

    Postava otce (Petr Pavlovský) nabrala až mystických rysů – na počátku přichází v chodském kroji, jako symbol poctivé českosti (jeho domažlické nářečí je na jedné straně jistým humorným prvkem, na druhé straně bezpochyby připomene lidového hrdinu bez bázně a hany Kozinu). Zároveň otcův příchod, provázený velebnými tóny komturovské árie, připomene Dona Giovanniho, slavnou operu Mozartovu. Juanovské motivy se nikoli náhodou v inscenaci objevují průběžně.

    Kromě výpůjček ze slavné opery je ale třeba připomenout původní hudbu jako atmosférotvorný prvek celé inscenace. Jejím autorem je Jakub Kudláč, který společně s minikapelou (klavír, basa, akordeon) děj po celou dobu živě doprovází a chvílemi jej „komentuje“ brechtovsky stylizovanými písněmi. Podle vzoru Tylových zpěvoher, ale i prvorepublikových kýčovitých filmů, byl dán velký prostor pohybovým kreacím a tanečním choreografiím, které do značné míry mapovaly nyní již pohybová klišé (choreografie Petra Parvoničová).

    Je zjevné, že si herci budou muset své role ještě více „osahat“, týká se to i Jana Maléře jako Flamendra a Andrey Černé v roli Kajetány. Prozatím mají větší ohlas postavy, které mají k dispozici „hlášky“ či gagy, a nevadí, přitlačí-li na pilu. To se týká především paní domácí (Monika Švábová) a Filipa, hodného syna zchudlého filozofa Podhajského (Petr Konáš). Oba sklízejí živý ohlas u publika, zatímco ostatní si budou muset své místo na slunci postupně vydobývat. S tím souvisí i to, že první část představení se při premiéře jevila spíše jako příliš dlouhý prolog k druhé, svižnější části, kde už parodické prvky byly zřetelnější, herci rozehřátější, stejně jako publikum.

    Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Josef Kajetán Tyl: Flamendr. Režie Natália Deáková, úprava a dramaturgie Klára Špičková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Marek Cpin, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 6. září 2014 v Novém divadle.


    Komentáře k článku: Buďme veselí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,