Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Valova hadí bunda

    Plzeňskou inscenaci Sestup Orfeův charakterizuje už scéna Karla Glogra. Chladná, neuspořádaná a rozlehlá plocha sice symbolicky podtrhuje odcizenost lidských vztahů, ale je velmi nevýhodná pro vytvoření dusné atmosféry v sobě uzavřeného konzervativního a rasistického jižanského městečka. Potřebné napětí mezi přicházejícím svobodomyslným Valem a jeho netolerantními, konvenčními a xenofobními obyvateli sem bohužel nepřinášejí ani herci.

    Do značné míry je to dáno i tím, že režisér Jan Burian se zřejmě vědomě soustřeďuje na ústřední dvojici Vala a Lady, pro kterou ostatní vytvářejí jen jakési pozadí. Pavel Pavlovský jako Jabe Torrance si nakonec se zlobou a nenávistí ke všemu životnému vystačí. Kontrast s jeho umíráním tady funguje, ale třeba významově podstatná role Vilemíny Talbottové se zcela ztrácí. Stává se z ní totiž v podání Zorky Kostkové jen mírně drobnokresebná, lehce ztřeštěná starší paní a její obrazy – vize nemají žádný smysl. Snad mohou působit jen trochu komicky. Kupodivu, i když dostávají zásadní prostor, ani Andrea Černá a Petr Konáš jako Lady a Val v první části inscenace nevytvářejí tak výrazné postavy, jak bychom od postupného vývoje jejich osudového vztahu očekávali.

    Po přestávce ale dochází k podstatné změně. Karty jsou jasně rozdány, okolí je trvalou hrozbou, určité „zkomornění“ nevadí. Převažuje emocionální rovina a tady se teprve ukazuje síla obou herců. Černá milostným citem přímo rozkvétá, Konáš přestane pouze zaujímat chlapácké pózy a otevře se ke skutečně niternému, mužnému projevu. Až třaskavou výbušnost pak má v sobě scéna, kdy Lady prosí na kolenou Vala, aby ji neopouštěl. Herečka naplňuje postavu zoufalstvím i přímo drásavým pocitem osobního zmaru. Stejně působivá je i situace, kdy vykřičí manželovi do očí nejen svou nenávist, ale především radost z vítězství života nad smrtí. Škoda, že také tady volí scénograf nepříliš šťastné řešení. Cukrárna, kterou Lady obnovuje na počest svého otce a navzdory celému městečku, je naznačená jen jakýmsi svítícím neonovým rámem.

    Val – Orfeus svou Lady – Eurydiku z podsvětí nevyvede. Přesto v závěru hry přichází Karola, aby symbolicky oblékla Valovu hadí bundu a vědomě nastoupila cestu z pekla. Bohužel Markéta Fröss­lová ji od začátku hraje jen jako trochu rozjívenou, zpovykanou holku, což by nevadilo, kdyby si poradila právě s koncem. Ale ploché věty a sladkobolný úsměv, s nímž své poslední gesto před­vá­dí, patří spíš do hollywoodského filmu.

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Tennessee Williams: Sestup Orfeův. Překlad Jan Grossman a Jiří Kolář, režie a úprava Jan Burian, scéna Karel Globe, kostýmy Dana Haklová Svobodová, dramaturgie a úprava Marie Caltová, scénická hudba Petr Malásek. Premiéra 15. prosince 2012. (Psáno z reprízy 8. ledna 2013.)


    Komentáře k článku: Valova hadí bunda

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,