Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pláč na špatném hrobě

    Během Camusova Caliguly v Divadle J. K. Tyla v Plzni si můžeme „názorně“ uvědomit, co především geniální juvenilní dílo francouzského filosofa a dramatika není. Opravdu nejde, jak patrně naopak míní režie, o divácky vděčnou historickou hru o císařském zvrhlíkovi z 1. století po Kristu, a není to ani vysoká politická moralita na téma, že veškerá moc korumpuje a že absolutní moc korumpuje absolutně. Jaký smysl by potom mohly mít Caligulovy výroky typu: Všechno kolem mne je lež, a já chci žít v pravdě…, nebo: Kdo by se odvážil soudit mne v tomto světě bez soudce…? (Ten druhý, pro drama klíčový, snad vůbec v plzeňském představení nezazněl, ale mohl jsem jej přeslechnout.)

    Caligula

    Martin Stránský jako „málo šelmovský“ Caligula FOTO KLÁRA ŽITŇANSKÁ

    V autorově dramatickém myšlení rezonují velká nietzscheovská témata „smrti Boha“ a o fatálním tíhnutí člověka uzurpovat si boží atributy pro sebe – jeho hra je zkouškou v tlaku, tahu a ohybu, je-li člověk schopen břemeno, které na sebe strhl, unést. Bezbřehá svoboda „člověkoboha“ se může potvrzovat výlučně a pouze na vrub ostatních lidí, kteří mu musí jít z cesty, a on své božství může nakonec kontemplovat pouze v zrcadle. Takové je patrně i poslání Camusova díla, které psal v období kolem roku 1938. Zhruba ve stejné době, kdy divadelní Caligula klade na konci třicátých let minulého století svým obětem záludné otázky – ať odpovědí tak či onak, čeká je výrok smrti –, o pár tisíc kilometrů na severovýchod od Alžíru si v Moskvě losoval Stalin své oběti nahodilým dotykem tužky v dlouhém seznamu. Umíraly často dokonce s jeho jménem na rtech. Předbíhá umění skutečnost, nebo s ní jde ruku v ruce?

    V případě takového dramaturgického minutí se se smyslem předlohy jako v Plzni se herecké výkony hodnotí velice těžko, protože i v lepším případě jde o pláč na špatném hrobě. Oním lepším případem mám na mysli pouze Jana Holíka v roli Caligulova protihráče Chaerey, ztělesňujícího klasickou ctnost, která muži velí nebát se „jít do rizika“ vlastní smrti. U Martina Stránského v hlavní roli je znát, že se naučil až příliš spoléhat na to, že si všude vystačí s utrápeným výrazem správného chlapíka přistiženého v nesprávný čas na nesprávném místě. To, že jeho Caligula není všemi barvami hýřící lidská šelma konající „mimo dobro a zlo“ a kontemplující své božství, není ovšem jeho vina. Ani další složky inscenace nejsou příliš nosné – obrovský zrcadlovitý objekt v pozadí scény jako by byl jen dekorum, jakož i rambajs bicích nástrojů.

    Zřizovatelé na vedení divadel tlačí, aby volilo repertoár tak, aby se nedostala do příliš červených čísel, a tak se vymýšlejí různé obezličky nebo dělají různé hokus pokusy. Plzeňský Caligula je dokonce avizován jako „antické drama“. Na argument, že by se u „absurdního“ divadla nechytalo obecenstvo, lze úspěšně namítnout, že by se potom spíš vyplatilo chytat obecenstvo na jiný kus. Režisérka Natália Deáková se v rozhovoru pro Mf Dnes dokonce chlubí, že se u každého patricie inspirovali „nějakou politickou figurou“. Nevím, měla-li na mysli naše politická pimprlata, ale znát to nijak nebylo.

    Divadlo J. K. Tyla – Albert Camus: Caligula. Překlad Jaroslav Král. Režie Natália Deáková, dramaturgie a úprava textu Johanna Součková, scéna Lukáš Kuchinka, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 28. března 2015.


    Komentáře k článku: Pláč na špatném hrobě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,