Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Feste: divadlo angažované, aktivizující, občanské…

    Feste je patrně nejmoudřejší šašek Williama Shakespeara, ale také název divadla, které v Brně koncem roku 2006 založil absolvent režie na JAMU Jiří Honzírek. Jakožto komorní scéna bez stálého souboru sídlící mimo centrum působí možná trochu nenápadně. Navíc dělá výhradně autorské inscenace s tématy, která zdaleka nejsou žádaným mainstreamem. Svou sveřepou dramaturgickou umanutostí, s níž vyrábí společensky angažované, občansky zaujaté a názorově vyhraněné divadlo, je však nepřehlédnutelné. Řečeno slovy principála: Usilujeme o rozvoj otevřené občanské společnosti, a to jak po stránce kulturní a estetické, tak vědomostní a názorové.

    Lucie Ingrová jako robotka Sulla a Veronika Soumarová coby Helena Gloryová v inscenaci Display of the Shame svérázně využívající motivy z Čapkova dramatu R.U.R. a Orwellova románu 1984 FOTO JAN VRBA

    Ať už je východiskem literární klasika, esej či publicistický text, původní hra nebo třeba montáž ze všeho řečeného, Feste s látkou pracuje důsledně, v širokém rozpětí žánrů a forem: od dokumentárního divadla přes tradiční činohru, pohybové či cross-over variace, improvizaci, scénickou talk show až po seriál site-specific projektů. Vždy si vybírá tabuizovaná témata, namnoze z naší zašlé či nedávné minulosti, ale i obecnějšího rázu (Hus kontra Zikmund Lucemburský, Němci a Židé nejen v Brně, referendum o přesunu zdejšího vlakového nádraží, terorismus, xenofobie, gender, problémy etnicity, zadluženosti a exekucí). Téma uchopuje jakoby zevnitř, a už proto inscenace nepůsobí jako ploché, vnějškové agitky.

    V duchu své inscenační politiky Feste často pracuje ve veřejném prostoru, a stírá tak hranice mezi realitou a uměním. Poslední tři premiérové inscenace letošní sezony se ale hrají v brněnském kulturním centru Industra, multifunkčním prostoru bývalých mrazíren. Jevištěm je tady volný tovární prostor. Výmluvné je, že Feste s velkou návštěvností nepočítá: za ideální číslo pro letošní rok považuje dvě tisícovky diváků. Opět se tak demonstruje odvěký problém zaměňování kvantity (nejen diváctva, ale i produkcí) za kvalitu a jedinečnost tolik potřebnou k umělecké i názorové pluralitě divadelní sítě.

    Proti proudu stádných oslav češství

    Sezónu Feste otevřelo inscenací Pýcha osamělosti, v níž zpracovává známou studii Osmašedesátý Petra Pitharta o reformistech pražského jara. Signatář Charty 77 a svérázný analytik a glosátor se v ní kriticky staví zejména k okupovaným našincům při neblahých událostech roku 1968. Už při prvním vydání v roce 1980 vyvolala studie rozhořčené diskuse, Pithartovi bylo vyčítáno jakési kacířské pohrdání tradicemi a českým národem, když coby národní flagelant rozbíjel často banální, ale tradovanou idylu.

    V roce stoletého jubilea české státnosti tato skeptická interpretace československých dějin představovala ideální možnost, jak se vydat proti proudu stádných oslav potomků tatíčka Masaryka. Honzírek zadaptoval druhou kapitolu, věnovanou českému nacionalismu, závažným problémům v česko-slovenských vztazích a odsud ústícímu konci pražského jara. Z vlastně nijak neupravovaného textu se snažil vytáhnout a scénicky stvrdit Pithartovo relativizování zavedených obrázků a myšlenkových jistot.

    Osmdesátiminutový večer o české národní otázce, který cíleně dává víc otázek než odpovědí, paradoxně zahajuje lámanou češtinou sociálně znevýhodněný Íránec Wesam Fakher žijící v Česku se svou rodinou. Záhy je však vystřídán trojicí protagonistů stylizovaných do slavného popového seskupení Golden Kids, které v imaginárním dějinném obýváku, plném starých černých elpíček po stěnách, slaví novoroční mejdan. Vizuální herecká věrnost Vaškovi, Martě a Heleně, idolům doby, není zdůrazňována a není ani nutná. Herci jsou zejména řečníky Pithartova textu. Jeho obrovské plochy traktované až v přednáškovém stylu přerušují šeptanou písničkou, refrénovitě se tady opakují fragmenty songů Nestůj a pojď, U nás máme mejdan nebo Atlantis. Modelují atmosféru novoroční pitky, z níž nás všechny posléze bolela vlastenecká hlava.

    Honzírek s pověstnou pithartovskou trpkostí vypichuje roky 1938, 1948 a 1968. Narovinu, nelichotivě až sarkasticky črtá, v čem jsou Češi a Slováci rozdílní a jak v konkrétních obdobích (ne)obstáli. Myšlenkově hutný a souvislý prozaický originál se ovšem jevištnímu ztvárnění vzpírá a inscenace potom místy působí samoúčelně. Nelze však přeskočit nadlidské úsilí tří mladých herců. Jak už jsem se vyjádřil jinde, herecké výkony jsou tady měřitelné zejména v kategorii rétoriky. Veronika Soumarová, Lucie Ingrová a Karel Vondrášek ohýbají Pithartův pečlivě strukturovaný a lexikálně bohatý jazyk velmi přesně, zručně, jdou po jeho logice a významech. I tak ale leckoho možná napadne, že by si knihu raději sám přečetl. Co do divadelnosti totiž titul není nijak omračující ani vynalézavý. To je ale už zřejmě úděl publicisticko-esejistického divadla, které v tomto případě vrátilo do společenského povědomí o naší státnosti nejednu heretickou otázku či postřeh.

    Lucie Ingrová a Kristina Günther představují v inscenaci Hals zu kurz jazykové protipóly bytí jedné staré ženy – Češku a Němku FOTO JAN VRBA

    Od R.U.R. k 1984

    Od Karla Čapka k hrozbě digitální chudoby se Feste vydalo počátkem letošního roku v inscenaci Display of the Shame inspirované hrou R.U.R. Roboty ovšem vystřídali komunikační asistenti, tedy chatboti, ale i sexboti a další digitální služebníci. Z Čapkova díla Honzírek převzal jen první dějství a dvě hrdinky: Helenu Gloryovou a robotku Sullu. Demonstruje na nich nejen téma soužití člověka s moderními technologiemi a umělou inteligencí, ale postupem času stále zřetelněji pojednává o destruktivním vlivu techniky na mezilidskou komunikaci, o hluboké druhové izolaci lidí i o tom, jak je vlády promyšleně virtuálně šmírují.

    Nosnou myšlenku předlohy (naše riskantní koexistence se stroji) Honzírek i tady variuje v souřadnicích současnosti. Tvrdá, osamělá manažerka Helena si koupí v obchodě chatbot a posléze i Sullu a titul se přes bezmála lesbickou romanci dostává až k hororu dneška. Úspěšná a bohatá Helena kvůli svým prohřeškům (vede si zakázaný deník) přijde o takzvaný rating důvěryhodnosti, pročež ji vládci vyvěsí na obrazovku hanby (display of the shame), a to zapříčiní její společenský pád. Deníkový motiv si Honzírek vypůjčil z Orwellova slavného románu 1984. Jen vše sledující Velký bratr je ukrytý v anonymitě vládního ratingu a trestající obrazovky.

    Limitované finanční, prostorové i technické možnosti neziskového zapsaného spolku Feste dávají v Industře vznikat velmi prostým scénografickým řešením. Tentokrát je vše vyřešeno systémem tří opon. Přestavby oddělují videosekvence drsně bité a krvácející Heleny, což zpočátku působí tajemně a nelogicky, po Helenině zatčení za překročení norem se ale děj s filmovým obrazem spojí. Po surovém mučení se Helena stává disidentkou proti vlastní vůli a potkává reálnou současnou americkou politoložku a profesorku Virginii Eubanksovou, autorku knihy Automatizace nerovnosti, v níž se zabývá vztahy mezi technologiemi a sociálními tématy a digitální chudobou.

    Projev obou hereček prorůstá high-tech slovníkem dneška. Veronika Soumarová v roli Heleny využívá nejen činoherní, ale díky detailním kamerovým záběrům také filmové herectví soustředěné na mimiku obličeje. Sulla Lucie Ingrové naopak velmi správně žádnou mimiku nemá, tento lehce stylizovaný robotický projev se ukazuje jako ideální. Coby zmíněná politoložka ale může i Ingrová rozvinout emocionální stránku svého výkonu.

    Herectví nicméně není v Honzírkových inscenacích hlavním nositelem významu – zásadní je vždy myšlenka a přimykání zvolených témat k dnešku. Vždyť Čína už propojuje státní dohled s komerčními datovými databázemi či naoko nevinnými aplikacemi v mobilu; všechny virtuální stopy jsou mocipány dohledatelné a kontrolovatelné. Display of the Shame predikuje hrozbu této kontroly, i když konec inscenace se třepí a topí v sociofilozofických rozpravách dvou žen, převzatých z odborné literatury.

    Inscenace Pýcha osamělosti připodobňuje pražské jaro k novoroční pitce, z níž nás všechny posléze bolela vlastenecká hlava (na snímku Lucie Ingrová) FOTO JAN VRBA

    Utkání s jazyky

    Nejnovější a v dotyčném trianglu podle mne nejproblematičtější inscenace Hals zu kurz vychází z textu mladého rakouského herce a dramatika Johannese Hoffmanna. Napsal ho během rezidenčního pobytu na festivalu Meeting Brno na základě rozhovorů s nespočtem Brňanů o jejich rodinné historii. Oproti dvěma předchozím předlohám jde o text poněkud nedotažený a co do kvality sporný. Inscenace ale opět nabízí témata, která nejsou jinde k vidění, ačkoliv o nich vypráví poněkud monotónním způsobem.

    Hlavní a (dvoj)jedinou postavou celé hry je stará žena, která na konci svého života vzpomíná na zásadní okamžiky své pozemské pouti. Ztvárňují ji ale dvě herečky (Kristina Günther a Lucie Ingrová): představují jazykové protipóly jednoho bytí – Češku a Němku. Právě v druhdy českoněmeckém Brně (tedy v prostoru, v němž žily pospolu dva národy, než došlo k násilnému poválečnému odsunu) toto řešení vyvstává jako zdařilá metafora stinné minulosti. Zároveň se dotýká také evropských vztahů, hlavně těch mezi Východem a Západem.

    Rozlomení scénáře do dvojjazyčné verze autorovi umožňuje zdánlivě neotřele pracovat s jeho jazykovou strukturou – jde vlastně o paralelně pronášené a okamžitě do druhého jazyka převáděné postřehy, sousloví, jednoslovné výkřiky, střípky slov a vět (opatřené titulky). Struktura pravidelného dramatu se tříští, příběh nelze složit, ponejvíce jde o náladotvornou záležitost. Z dvojjazyčnosti ale žádné velké vjemy nevyvstávají. Nemáme-li na mysli pocity zdlouhavosti a nudy.

    Inscenační postupy jen stvrzují bezradnost scénáristy. Obě herečky mluví o tomtéž, a tedy vlastně společnou řečí, režie pro to ale nenachází ideální řeč divadelní. Duo protagonistek chodí po plátech pomoučeného papundeklu, kterým je vyložený hrací prostor, přehrabují se v tisícovkách starých fotek. Herecky na sebe slyší, ale větší obsah naznačeným tématům nedávají. Ani nemohou, protože z prolínání jazyků a vzlínání vzpomínek se avizované otázky lidské přizpůsobivosti, hledání sebe sama a osobní přináležitosti k určitému společenství na povrch derou ztěžka. A tak příhodně sedí německý název večera (v doslovném překladu „příliš krátký krk“). Feste už ale chystá další mezinárodní projekt: vypsalo otevřenou výzvu pro indické dramatiky.

    Shakespearův moudrý klaun z komedie Večer tříkrálový dráždí a provokuje okolí, omšele řečeno: nastavuje zrcadlo politice hraběcího dvora. Honzírkova kulturní platforma se zase snaží kriticky reflektovat dnešek a nastínit jeho proměnlivou, nedopovězenou či přímo labilní podobu. Nejde ovšem cestou prvoplánové provokace, nesnaží se konstruovat obrazoborecká, uvědoměle působící hesla. Občansky zaujaté rozehrávání celospolečenských a politických problémů tu má ovšem místy manko v absenci silnějšího a výmluvnějšího divadelního výrazu. I přesto je Divadlo Feste jedinečným, důležitým projektem formujícím a zmnožujícím podoby českého divadla.

    Divadlo Feste, Brno – Petr Pithart: Pýcha osamělosti. Režie Jiří Honzírek. Premiéra 18. října 2018. / Jiří Honzírek a kol. podle Karla Čapka: Display of the Shame. Režie Jiří Honzírek, dramaturgie Kristýna Břečková, výprava Kateřina Veselá, hudba Matěj Kotouček. Premiéra 13. ledna 2019. / Johannes Hoffmann: Hals zu kurz. Scéna a režie Jiří Honzírek, kostýmy Kristýna Břečková, hudba Matěj Kotouček. Premiéra 31. března 2019.


    Komentáře k článku: Feste: divadlo angažované, aktivizující, občanské…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,