Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Holt na frajera holky letí

    Definice klasických děl? Podle mého jsou to ta, která znovu a znovu provokují k promýšlení, k porovnání doby, v níž se zrodila, s tou, kterou právě prožíváme. Proto považuji za docela pošetilé lpět na „původní“ podobě klasických oper a divadelních her; tu jevištní podobu nikdo nezná a znát nemůže, nakonec i podobu fixovanou v textu nebo notách si vždycky znovu interpretujeme po svém, neboť to prostě jinak nejde. I Monu Lisu vidíme jinak než její současníci. Napodobováním klasického díla jen zvnějšku, prostě tak, co o něm historicky víme či si myslíme, že víme, se hlavně připravujeme o to nejcennější – objevovat, čím „klasika“ může přispět k dnešku.

    Jednoduše řešená scéna dá vyniknout postavám jednajícím v prostoru, často ve jménu přírodního zákona přitažlivosti FOTO KAREL KAŠÁK

    Poslední operní premiéra před vyhlášením koronavirové karantény mou úvahu ovšem komplikuje, i když ji vyvolala. V libereckém Divadle F. X. Šaldy nešlo o nic menšího než o „operu oper“ Dona Giovanniho W. A. Mozarta. Jako každý autor psal i Mozart podle estetického úzu divadla své doby a pro jeho technologické možnosti. Jinak nelze. V době premiéry bylo čtyři roky staré Nosticovo divadlo, dnes Stavovské, vybaveno špičkově, umělo výměnu typových dekorací, na svou dobu bylo dobře osvětleno. Mozart ale nakonec nic z toho moc nevyužil, snad jen to propadlo, kterým zhýralce Giovanniho pohltí peklo. Diváci té doby také měli rádi jevištní efekty, třeba později v Kouzelné flétně.

    Nicméně v této Mozartově opeře se stále něco věcně děje, nejsou tu žádné statické obrazy, nikdo tu sentimentálně nenyje, postavy spolu ostře komunikují, podvádějí se, svádějí se, tlučou, vraždí, hodují. Jen občas se snad i trochu milují, myslím srdcem, jinými orgány skoro pořád. V oné dějotvorné struktuře myslím nemá Don Giovanni přímého následníka nebo příbuzného, ani mezi ostatními Mozartovými operami. Režisérka liberecké inscenace Dorotty Szalma také v souladu s tím nechala postavy jednat, ale ne stylově „historicky“ ani jejich existenci nepřeváděla důsledně do současnosti. Nechala je jednat v rámci situací, v logice jejich „povah“ a zpravidla ne zrovna útlocitných motivací jaksi nadčasově, navlečené do kostýmů všeho druhu a původu – na první pohled hodně pestrá směska.

    Podobně jako v roce 1787 v Nosticově divadle se i v Liberci hraje na prakticky prázdném jevišti kolem velké bedny či podstavce před třemi šedivými „cihlovými“ kvádry, které skrytí kulisáci mohou posunovat a sestavovat z nich různé prostory. Nic jiného herecké akce nepotřebují, alespoň je nic neruší – veškeré jevištní dění sestává jen z postav jednajících v prostoru výrazným pohybem, gesty, v souhře připomínají dobrou činoherní klasiku. S nepříliš výrazným světelným designem, aby ani on nezastínil to nejpodstatnější v Mozartově opeře a liberecké inscenaci: lidské hemžení a konání.

    Sluha Leporello (Jan Hnyk, vpravo) k fešnému nadsamci Giovannimu (Csaba Kotlár) vzhlíží a ochotně mu asistuje s jeho alotrii FOTO KAREL KAŠÁK

    Pořád se něco děje

    Hned počáteční souboj Giovanniho s Komturem režisérka předvedla jako chladnou a zpupnou vraždu: Komtur v noční košili s kordem v ruce se obřadně chystá zápasit podle odvěkých pravidel, jenže Giovanni ho bez skrupulí odstřelí revolverem jako v televizních kriminálkách. Nesděluje se tím jen faktická zpráva o smrti, důležitá pro další vývoj příběhu, řešení situace kontextuálně vypovídá o střetu starých ctností se soudobou pragmatičností, ukazuje, jak se lidé zabíjeli kdysi a jak dnes, kdy stačí zmáčknout spoušť, jestliže nám někdo nevyhovuje nebo překáží.

    Přitom řešení až na ten revolver vlastně odpovídá i prvoplánové ilustraci té scény. Až na ještě dvě zdánlivé drobnosti, které mají dalekosáhlé důsledky. Vraždě přihlíží Leporello a stává se tím spolupachatelem, tedy kumpánem Giovanniho. Už není jen sluhou, který si ze svého pána zoufá, což odpovídá i dalším situacím, v nichž bude jeho alotria krýt. Především však Donna Anna, kvůli které k souboji (vraždě) došlo, tu evidentně nechce pustit Giovanniho proto, aby zadržela neznámého svůdce. Chce zastavit milence, který se jí už nabažil a utíká. Však jakmile na scénu vstoupí otec, Donna Anna se schovává, aby ji nezahlédl. V samém úvodu, ve scéně, jedné z těch opravdu geniálních, režisérka otevírá základní otázku inscenace:

    Kdo je Don Giovanni?

    Řešení už byla řada, od naprostého gaunera po osobnost nespoutanou společenskými konvencemi – a jenom takové dokážou lidstvo posouvat někam dál, jak známo. U Dorotty Szalma jsem viděl štíhlého ohnivého chlapa, před kterým prostě změkne každá. Zákon přírody. A jeho to baví, pořád se nechat lovit, jen nahazovat návnadu a odškrtávat si v seznamu, jejž mu vede Leporello. Žádný myslitel, ale ani žádný šlechtic (tahle kdysi nejvýbušnější rovina příběhu už nám stejně nic neříká), prostě sebejistý chlap, který si chce ve společnosti dělat, co se mu zamane, nikoho neposlouchat, dobře jíst, dobře pít, mít ženské. Kdo překáží, má smůlu. Žádná filozofie, nic duchovního, vznešeného. Stačí se projít po každém větším městě a kolik takových potkáte? Není nakonec existence těchto frajerů společenské téma par excellence? Spíš živočichů než lidí, kterým záleží jen na panděru a na tom, co mají pod ním? Nevypadá dnešní svět podle toho? Pak stačí nějaký bacil, spotřební společnost se bojí spotřebovávat a bude na huntě. Kolik takových, pravda ne mladých a krásných, se snaží uzurpovat svět pro sebe?

    Na druhou stranu, když máte k dispozici pro titulní roli Csabu Kotlára, jinak hrát Giovanniho ani nemůžete. Vysoký, štíhlý, tmavý chlap, svalnatý, pronikavých očí, kterého stačí navléct do úzkých riflí a trika, hodit přes něj trochu historizující kabát, přizdobit nějakým řetízkem a ženy musí být v transu. S tím neudělá nic ani MeToo, stěžovat si můžete u matky přírody nebo boha otce, podle svého přesvědčení. Kotlár dokonalou podobu Giovanniho ovšem i precizně zpívá a pohybově i gesticky z něj dělá trochu i sympatického přidrzlého suveréna.

    Kumpána trochu jako z Hrabala s cylindrem na hlavě, také celého v černém, stvořil Jan Hnyk sonorním basem a s nečekanou hereckou suverenitou. Žádný sluha ani ne jen kumpán, prostě obdivovatel toho nadsamce, jemuž slouží, rád by byl stejný, leč nemá na to. V přesně vybudovaném hereckém jednání spočívá hlavní režisérská síla inscenace, podepřená už přesným typovým obsazením všech rolí.

    Lisa Algozzini se coby Donna Elvíra přiřítí s kufrem přímo z nádraží, aby ubránila svoje teritorium FOTO KAREL KAŠÁK

    Každá po něm šílí

    Donna Elvíra uhání Giovanniho zdaleka, zrovna vystoupila z vlaku a dívá se do mapy, jak jí pojede metro. Výstřední dámička s kufříkem na kolečkách, poživačná jako všichni tady. A jako všechny udělá všechno, jen aby Giovanniho dostala zpět ani ne tak jako manžela (ona jako typická měšťanda by po tom jistě skočila), ale hlavně jako milence. Příroda – to už jsem psal. Ideální postava pro menší, velmi hybnou rtuťovitou Lisu Algozzini (u nás zatím zpívala jen Elvíru ve Státní opeře), která hraje uštěpačnou treperendu s precizním pěveckým projevem. A když nemůže ona, ať se Giovanni nedostane ani na druhé! Petra Šimková Alvarez zmíněnou Donnu Annu precizně zpívá a předvádí jako dámu z vyšší společnosti, trochu namyšlenou a hlavně vystrašenou, že se její úvodní setkání s Giovannim provalí. Ergo musí lhát, když se snoubenci Ottaviovi svěřuje, že poznala vraha svého otce. Dokonale sterilně unylému Ottaviovi, jak ho skvěle zazpíval Sergey Kostov, i on pro roli typově ideální.

    Ani Zerlinu nemusel liberecký Giovanni moc svádět, šla ochotně a v dalších scénách je jasné, že svého Masetta prostě musí podvést, přes výčitky svědomí, a že Giovannimu nespolkla nabídku stát se hraběnkou, prostě se s tím krasavcem musela pomilovat. Příroda… Shoushik Barsoumian, zdejší novicka, Američanka arménského původu, který prozrazuje její krásná tvář, už zaznamenala ve světě řadu úspěchů a spolu s Algozzini jsou velkou oporou inscenace a zdejším objevem. Zerlina se stala i díky své představitelce a režijnímu domyšlení postavy nejviditelnější ženskou rolí inscenace a na obálce tohoto čísla je zřejmé, že s Kotlárovým Donem Giovannim tvoří apartní pár, který dokáže spoluhrát nejmenšími detaily a pohledy a který si věru může dovolit i erotické scény. A když její Zerlina utěšuje Masetta a vlastně prosí o zasloužený trest, a tedy odpuštění, neboť zjevně zhřešila – je v tom opravdový cit. I Josef Kovačič je typově přesně obsazený, ložený dobrácký hromotluk Masetto, úvod role mu pěvecky trochu utekl, ale rozezpíval se a postavu stvořil stejně uvěřitelnou jako všichni kolem něho.

    Alternace?

    Důsledně dvojí alternace takové inscenace je překvapivá, fyziognomie, souhra i hlasy jsou myslím tak provázané, že každé narušení by celek poškodilo. A že by se podařilo obě obsazení (to druhé je také pozoruhodné, až kononavir poleví, rád bych ho viděl) důsledně oddělit, je v podmínkách regionální (ale jakékoli) operní scény nereálné. Druhým Donem Giovannim je muzikálový zpěvák Radim Schwab, vlastně měl být prvním, jenže nakonec dostal příležitost Kotlár. Fyziognomicky jsou si blízcí, jinak ale v logice přísně typového obsazování původnímu záměru mít muzikálového Giovanniho moc nerozumím. Part je hodně náročný a nazvučovat se tu dost dobře nedá a nemělo by se.

    Inscenaci hudebně nastudoval Stanislav Vavřínek, šéfdirigent Komorní filharmonie Pardubice. Překvapivě svou praxí neoperní dirigent, což se možná promítlo do akademičtějšího zvuku orchestru a nedramatizovaných temp. Považuji to vzhledem k jevištnímu dění za správné, ani orchestr nemá v tomto případě co překrývat jevištní události. Dobře sezpívaný sbor, i on ochotný plnit věcná zadání režisérky – tak třeba když je Masetto vede potrestat Giovanniho, mají v rukou dětské zahradnické náčiní, badmintonovou raketu a podobné zhola neškodné humorné „zbraně“.

    Máme padla

    Dorotty Szalma je šéfkou činohry Divadla Gerharta Hauptmanna v Žitavě, s nímž liberečtí podnikají společné projekty. S operou víceméně začíná a nezapře německou režisérskou školu v racionalitě a důkladnosti. Osobně je mi to velmi blízké. Ale ctila hudební požadavky, vedle významové dbala i na výtvarnou kvalitu mizanscén. Potvrdila, že operní režie není samostatnou disciplínou, jak se u nás stále tvrdí a školí, ale je to speciální varianta jaksi obecné režie, jejímž cílem je výpověď, myšlenková a estetická, nikoli jen vytváření krásných obrazů do hudby.

    V její režii je jedinou tradičně operní postavou Komtur, rozsahem malý, byť výrazný a důležitý part. Pavel Vančura ho hlasově stále zvládá bez problémů, nahoře popsanému souboji dal úsměvnou stařeckou naivitu. A do závěru vložil porci hrůzyplné pomsty, aby se hned po té patetické scéně odebral k portálu, usedl, zapálil si cigaretu a pobaveně se díval, jak se na Dona Giovanniho vychrstne silný proud krve (i víno by to mohlo být!), místo aby skončil v plamenech pekelných. A než sbor dozpíval závěrečný radostný sbor (hraje se vídeňská verze), zmáčený Don Giovanni usedl vedle své oběti a zároveň kata, připálil si a už zcela civilně spolu představení dokoukali. Proč? Byla to jediná symbolická ze všech výrazných akcí. Působivá, s tajemstvím. Režisér totiž není racionální stvůra a režie není šachová partie.

    Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. Dvouaktová opera, libreto Lorenzo da Ponte. Hraje se v italském originále s promítanými českými titulky. Hudební nastudování a dirigent Stanislav Vavřínek, režie Dorotty Szalma, scéna a kostýmy David Marek, sbormistr Anna Novotná Pešková, dramaturgie Linda Keprtová. Premiéra 6. března 2020.


    Komentáře k článku: Holt na frajera holky letí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,