Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Totalita v pohybu

    Impulsem ke vzniku nové inscenace Divadla Continuo bylo zadržení desítky osob, které se v srpnu 2013 shromáždily na Rudém náměstí v Moskvě, aby připomněly demonstraci proti sovětské okupaci Československa ze srpna 1968. Jednou z účastnic obou akcí byla i Natalia Gorbaněvská, jež události šedesátého osmého zachytila v knize Poledne.

    V inscenaci Poledne se vypráví o totalitních praktikách tancem a pohybem FOTO KAREL FOŘT

    Vzniku stejnojmenné inscenace předcházela důkladná rešerše: rozhovory s účastníky demonstrace či jejich potomky a dalšími ruskými disidenty, konzultace s historiky, překladateli, novináři… Konkrétních historiografických faktů v ní ovšem není mnoho, a přečtete-li si předem program, nové informace vám již představení nepřinese. Mnohem spíše než o dokumentární divadlo jde o divadlo pohybové, z hlediska žánru vysoce sugestivní. Velkou zásluhu na tom nese živá hudba Elii Morettiho v podání smyčcového kvarteta umístěného v zadním plánu za průhledným závěsem, který je v průběhu představení nasvícen tak, aby byla přítomnost hudebníků skryta a nerušila intimitu herecké akce. A přitom ji ze svého anonymního velína bezpečně řídí.

    Nejvíce textu má Natália Váňová, jež na začátku předčítá oficiální vyjádření režimu k demonstraci. To zde plní funkci obligátního úvodu pro nepřipravené diváky, divadelně však zatím nic zajímavého nepřináší: jediným oživením četby jsou opravy komunistického pohlavára v podání Pavla Šťourače, který svou mluvčí opakovaně vrací a žádá ji o zdůrazňování jednotlivých slov. Což začne být po chvíli poněkud repetitivní. V pohybových scénách pak herečka ztělesňuje bachařku a většina ostatních postav je němá. Z osmi perzekuovaných demonstrantů se dostalo nejvíce prostoru Gorbaněvské, již ztvárnila italská herečka Sara Bocchini, a anglistovi Viktoru Fajnbergovi v podání Martina Jandy, kteří jsou od ostatních, nevýrazně šedých postav odlišeni i kostýmy: zelenými šaty a modrou košilí.

    Pohyby svou vysokou stylizací, nesmyslností a cykličností skvěle vystihují absurditu komunistických praktik a bezmocnost boje proti nim. Nejpůsobivější pro mě byla scéna, kdy u stolu seděla bachařka s oběma vězni a tančili pouze horní polovinou těla, opírajíce se různými způsoby o desku stolu. Tanec byl minimalistický, a díky zvláštnosti pohybů a dokonalé vzájemné koordinaci herců přitom vizuálně přitažlivý. Mírným zklamáním pro mě naopak bylo, že jsem v pohybech nedokázala vysledovat žádný vývoj. Absurdní a vykloubené jsou totiž od začátku do konce a ani násilná hospitalizace v psychiatrické léčebně na nich nic nemění. Ovšem i to zde má své opodstatnění: lidskou podobu člověku bere již totalita, nejen její jednotlivé praktiky. A fakt, že inscenaci chybí vývoj, také jistě není bezúčelný.

    Pohybové scény tvůrci střídají s řadou statičtějších divadelních obrazů. Někdy jsou poměrně realistické, například do Fajnberga pouštěný elektrický proud, jindy spíše metaforické, když herec šplhá po stolech a židlích vzhůru za slabě svítící žárovkou a herečka balancuje na prázdných skleničkách, manipulovaná dvěma dalšími herci. Druhé zmíněné jsou samozřejmě vizuálně působivější, avšak kombinace umění a reality, jež do něj zasahuje svou surovostí, je podstatou inscenace. Z těchto obrazů vyčnívá scéna, v níž herec s obří maskou Brežněva otevírá jednu matrjošku za druhou.

    Interpretaci tvůrci nechávají na divácích: ve mně jeho počínání vyvolalo pocit bezmoci ze situace, kdy o lidských životech rozhodují rozmary diktátora, a přimělo mě přemýšlet o odkazu komunistického režimu. Zatímco v Rusku je i po padesáti letech možné násilně potlačit byť jen pokojný pietní akt, naše země žije téměř třicet let ve svobodě. Jak moc je ale stabilní? I my máme své kostlivce ve skříni a premiéra inscenace nemohla být načasována lépe…

    Divadlo Continuo, Malovice – Poledne. Režie Pavel Štourač, dramaturgie Divadlo Continuo a Marek Turošík, scénografie Helena Štouračová, Pavel Štourač, hudba Elia Moretti, světelný design Jan Hugo Hejzlar. Premiéra 17. března 2018 na Švestkově dvoře v Malovicích (psáno z reprízy 23. března 2018 v La Fabrice, Praha).


    Komentáře k článku: Totalita v pohybu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,