Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2023

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2023

ročník 32
30. 5. 2023
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Malovické souostroví snů

    Divadelní soubor Continuo pod vedením režiséra Pavla Štourače již po čtyřiadvacáté realizoval svůj letní projekt v krajině okolo domovského Švestkového Dvora v jižních Čechách. Tentokrát se však neobracel do historie nedalekých míst ani k příběhům osobností s nimi spjatých, ale umístil děj poeticko-dekadentní site-specific performance Ostrovy na hráz a hladinu malovického rybníka Otrhanec.

    Některá zastavení evokovala vykloubený svět nočních můr, včetně komické, avšak podprahově velice znepokojivé „králičí klauniády“ FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Početný tým, sestávající z kmenových členů souboru a dvacítky přizvaných umělců z řad studentů uměleckých škol či začínajících profesionálů ze šesti zemí, během čtyř týdnů vytvořil devadesátiminutový putovní formát o dvanácti zastaveních. Leporelo několikaminutových výstupů zakončené hromadnou scénou u „poslední večeře / společné koupele“ evokovalo pohádkový les ve stylu bratří Grimmů, surrealistických básníků a slovanské mytologie. Souostroví snů charakterizovala žánrová rozmanitost – výběrová bonboniéra principů fyzického a objektového divadla a tance, široký rejstřík postav, nepodbízivá, a přesto apelativní hudební dramaturgie, magické kompozice světla a stínu v plenéru a nenásilná interakce s divákem. Performance zcela zřetelně inklinovala k examinaci symbolické mnohovýznamovosti, předurčené už svým názvem.

    Cely samoty i bezpečná útočiště

    Letošní atmosféra jako by se čímsi odlišovala od minulých ročníků, patrně i díky neplánované zkušenosti s pandemií, která proměnila vnímání základních lidských hodnot a potřeb, zejména pak prověřila důležitost osobního kontaktu a vlastního bezpečného prostoru. Tvůrci vymezili teritoria pro hru a sledující. Jednoduché kovové nebo dřevěné konstrukce s bočními výplněmi i bez nich, instalované průchody, prohlubně v zemi či hnízdo ve větvoví anebo vory ukotvené na hladině rybníka určovaly místa k bytí, žití a soužití bytostí, akcí se proměňovala v útočiště (ne)ohraničené svobody, současně v cely samoty. Chvílemi se až vkrádal pocit, jako by v některých z nich došel vzduch a uvnitř nastalo vakuum – kdysi živý prostor se zastavil v čase a rozprostřela se potemnělá bezvýchodná nehybnost. Z jednotlivých akcí na cestě, dramaturgicky sestavených ze sól, duetů až kvintetu, ale také díky permanentní přítomnosti průvodců maskovaných do zvířecích podob bylo ve vzduchu od počátku cítit narůstající napětí, náznak křehkosti lidských hranic mezi uvolněním a pnutím, odevzdaností a závislostí, zbytečností a vytrvalostí, pomíjivostí a hodnotou.

    Od roku 1997, kdy se odehrál první venkovní projekt divadla Continuo, se jeho rukopis cizeluje, obsahuje typické, nezaměnitelné prvky a čím dál efektivněji využívá divadelních zkratek. Čitelná je záliba v obrábění vody, v symbolicky využitých torzech lidských těl, v přírodních materiálech (zejména větvích), v útržkovitých dějích, jež na sebe rafinovaně odkazují, a nezřídka jde přitom na první pohled o asociativní řadu obrazů atakujících nejprve divákovy emoce.

    Ostrovy ve stejném duchu rozšířily dosavadní dramaturgickou řadu založenou na nejednoznačnosti, asociativní hře a působivé vizualitě. Ostatně jeden z výchozích inspiračních zdrojů projektu – sen, jehož podstata tkví v iracionalitě a nerealistických skocích v ději – svými náznaky vybízí k interpretacím pouze toho, co člověku utkvělo v paměti nebo jej jinak zasáhlo. Nonverbální performance připomínala puzzle, jen s tím rozdílem, že i když jsme všichni kráčeli po stejném chodníčku a na vlastní oči viděli tytéž choreografie a instalace, složil se každému divákovi z individuálně vybraných zážitků vlastní fantaskní obraz, příběh bez nároku na logické vyústění, nebo celek zanechal jen letmou vzpomínku oděnou do libosti či nelibosti.

    Poslední večeře, poslední pomazání, ustrnutí v čase a prostoru – závěrečná část performance asociovala nespočet velkolepých archetypálních obrazů FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Snová setkání na hrázi

    Ještě před setměním postávaly hloučky diváků na uzavřené cestě nebo seděly na polštářích rozmístěných do kruhů na okraji louky. Skupinky krátící si čas do zahájení představení konverzací připomínaly šumné ostrůvky. Jakmile první tóny tmy prosytily prostor, vydalo se publikum organizovaně na hráz. Po prvním obrazu u rybníka se průvod dále dělil. Na divadelní trasu v určovaných intervalech tak nastupoval limitovaný počet diváků. Toto řešení rozhodně přispělo k diváckému komfortu a bezpečnějšímu pohybu v přírodním terénu.

    U prvního stanoviště na břehu rybníka jsem fascinovaně pozorovala sisyfovskou snahu plnit a vylévat kýble. Tři mladí muži na vratkém voru tříštili a rozmáčeli ztvrdlou sádru. V mých představách jsem ale viděla triptych přesvědčivých klaunů bez signifikantního nosu, zato s mokrými botami a urousanými nohavicemi, kteří jako by se vynořili ze světa Samuela Becketta či z choreografií Josefa Nadje (například Ozoon). Vtiskli se do hlíny, vody, stromů, ale i do vzpomínky, stejně jako taneční zápas Angely Nwagbo, uzavřené v podlouhlém kvádru uprostřed stezky, nebo éterická ženská postava (Kristýna Břeská) pomalu se propadající do hlubiny v obrovském hnízdě spleteném z proutí či ve větvích rozložená dívka (Valentýna Dušková), postupně se odhalující jako ratolest, z níž pučí lístky. Nostalgie nahradila agresi, urputnost vytěsnila melancholii, odhodlání splynulo s humorem ve stylu Monty Pythonů, když se dva performeři s maskou králíka u staršího typu rádia potýkali se židlí, a aby byl obraz v lesním porostu kompletní, stála u nich žena s hlubokým pohledem a rukama vnořenýma do vody se sádrou (Rhys Horton, Billy Taylor a Markéta Labusová). S prosvícením noci a vnesenou energií herců vynikala teatralita krajiny a podtrhovala dramatičnost jako v případě dravého dialogu osob oddělených od diváků plentou ze záclon (Eva Urbanová, Izydor Łobacz, Sara Bocchini, Sean Henderson, Angela Nwagbo) či fyzické rozmluvy blíženců (Ludmila a Barbora Ješutovy). Divák sledoval děj buď před sebou, vedle sebe, anebo z podhledu či nadhledu, zdálky i zblízka. Asociace se rojily od zcela absurdních, které nepotřebovaly hlubší zkoumání a byly provázeny snahou nezařazovat hned vše do racionálního kontextu, přes analytičtější, poháněné potřebou pojmenovávat si viděné, klást další otázky a vkládat do souvislostí, až po ty podmíněné prožitou diváckou zkušeností s repertoárem Continua, hledáním podobností mezi inscenacemi.

    Stolování pod hvězdami

    Na závěr se paralelní děje slily v jeden, performeři usedli za dlouhý stůl. Impozantní defilé umocňovaly stíny diváků, hudební doprovod živé kapely a efektní práce se sádrou, kterou Continuo zakomponovalo i do předchozího představení Hic sunt Dracones. Rituální očištění, pomazání sádrou a zatvrdnutí v čase a prostoru. Žádná bezmoc akvarijních rybiček vypuštěných do malovických luhů a hájů, naopak přesvědčivě obnažený kmen mytologických postav.

    Site-specific performance Ostrovy využívající genia loci Malovicka nabídla zvídavě drásavý pohled do divadelní laboratoře experimentující s podobami izolace, identitou člověka a charakterem krajiny.

    Divadlo Continuo, Malovice – Ostrovy. Režie Pavel Štourač, dramaturgie Marek Turošík, pohybová a režijní spolupráce Kateřina Šobáňová, Sara Bocchini a Sean Henderson, hudební dramaturgie Jakub Štourač, scénografie, kostýmy a masky Pavel Štourač, Helena Štouračová, Kristýna Patková. Premiéra 6. srpna 2020 na hrázi rybníka Otrhanec.


    Komentáře k článku: Malovické souostroví snů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,