Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo 1918–2018 – Na prahu normalizace

    To, co se dělo v českém divadle přesně před padesáti lety, ještě nevypadalo nijak zle. Rodící se občanská společnost se po prvním šoku z noci z 20. na 21. srpna 1968 brzo vzpamatuje a jednou z hlavních platforem jejího odporu se stane – nikoli poprvé a naposled – divadlo. Národní divadlo organizuje „dubčekovské směny“, přijímá jednu protiokupační rezoluci za druhou, přizpůsobuje repertoár. A není samo!

    Vstanou noví bojovníci, premiéra 30. dubna 1971 (Václav Švorc, Bohumil Bezouška, Josef Čáp) FOTO JAROMÍR SVOBODA

    Už čtrnáct dní po invazi uvede Státní divadlo Brno scénickou koláž poezie Torzo naděje, nazvanou podle Halasovy sbírky, s analogií Mnichova 1938 a srpna 1968. A měsíc po invazi uvede Satirické divadlo Večerní Brno aktualizovaného Kata a blázna, po němž následuje doslova „osvobozená“ lavina: jen v první posrpnové sezoně uvede protiokupačně upravené hry V + W, jejichž předscény umožňují aktuální komentář dne, dalších pět divadel v celkem 488 představeních.

    Další inscenační lavinu překvapivě rozpoutá Drdova tendenční pohádková taškařice Hrátky s čertem (MDP Praha, 29. září 1968). Prvoplánově vykreslená alegorie pohádkového pekla (rudá barva = SSSR, Belzebub = Brežněv) se objeví v posrpnové sezoně hned v sedmi dalších divadlech ve 202 představeních (Brno, Ostrava, Pardubice aj.). S přímočarou satirou na „dočasný pobyt“ vojsk vyrukuje krátce po srpnu i nejpopulárnější pražské divadlo Semafor, a to v linii dvojice Šimek + Grossman (parodická Besídka v rašeliništi; Návštěvní dny; Othello odpadá).

    Překvapivým faktem, který by před okupací nikdo nečekal, se stane recidiva vlastenecké dramatiky, zejména her Tylových. Vlna začne už 11. září 1968 karlovarským Janem Husem a během dalšího měsíce se plamenící Husové objeví hned na pěti velkých scénách (kromě Karlových Varů i Ostrava, Příbram, Realistické divadlo a Opava). Na konci některých představení se zpívá národní hymna. Na řadě jsou Tylovy Drahomíry (šest inscenací), Hrubínovi Oldřichové a Boženy a také další rebel, tentokrát Jiráskův – Jan Roháč. Ten má ovšem v Národním divadle premiéru 18. října příznačně v den, kdy parlament většinou 228 z 242 hlasů (při deseti absencích a 4 hlasech proti) oficiálně legalizuje sovětskou okupaci. Právě tehdy, v říjnu 1968 – navzdory pokračujícím vlasteneckým tirádám, v případě Roháče dokonce pronášeným agentem StB a následně kooptovaným poslancem parlamentu Vítězslavem Vejražkou – se začínají psát dějiny normalizace (definitivně stvrzené v prosinci 1971 závaznou „kuchařkou“ dvacetiletí, Poučením z krizového vývoje ve straně a společnosti).

    Tirády během následujících dvou let rychle doznívají, dozní i satira (u ostravského souboru Waterloo s tragickou dohrou nepodmíněných víceletých trestů odnětí svobody pro hlavní aktéry). Už v říjnu 1969 přichází do čela ND velký metař Přemysl Kočí, protestním rezolucím i inscenacím let 1968/1969 postupně odzvoní a na první scéně opět, jako v padesátých letech, Vstanou noví bojovníci. Repertoár se tu, až na zářné výjimky, dříve než jinde přizpůsobí výročním rituálům stranického roku…


    Komentáře k článku: Divadlo 1918–2018 – Na prahu normalizace

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,