Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo 1918–2018

    Divadlo do každé vesnice

    Ministr Zdeněk Nejedlý dekrety z června 1945 zakázal, mimo jiné, i kočovná divadla. Ukončil způsob, jakým se divadlo provozovalo od počátku divadelních věků. Důvody souvisely s představou řízeného divadelnictví, které o tři roky později kodifikoval první divadelní zákon (psali jsme o něm v čísle 3). O úrovni řady kočujících společností z třicátých a čtyřicátých let 20. století si nelze dělat iluze, ani o životě, který v nich herci vedli. Nejlepší společnosti od konce 19. století získávaly trvalejší štace, které předjímaly vznik stálých oblastních a městských divadel.

    Miroslav Kouřil s E. F. Burianem v knize Dejte nám divadlo (1939) publikovali návrh komplexní budovy divadla Práce na Slovanském ostrově

    Divadelníci samozřejmě toužili usadit se a už za války promýšleli novou organizaci „venkovských“ divadel například v knize Krajové divadlo (red. Vladislav Hamšík, Hranice, 1944): budoucí výtečný dramaturg Karel Kraus napsal o osvětovém poslání krajového (jak se nazývala pozdější oblastní) divadla, uvažovalo se dokonce o komorní „krajové opeře“ nebo o hraní divadla ve stanu (Václav Renč). Pováleční komunističtí reformátoři však hodlali divadla zakládat podle předem vyprojektované divadelní sítě. První z nich koncem války vypracoval herec Národního divadla Jaroslav Průcha: navrhl zřídit Tylovo lidové divadlo (s působností od Kolína přes Čáslav a Havlíčkův Brod až po Pelhřimov a Jihlavu), Jiráskovo lidové divadlo (na Náchodsku), Hraničářské lidové divadlo (Most, Teplice, Ústí nad Labem – vlastně předobraz pozdějšího Krušnohorského divadla), Divadlo chodského či východočeského lidu, Lidové divadlo kladenské, jihočeské, plzeňské, středočeské… Všechna samozřejmě zřizovaná státem, s pracovníky a umělci odměňovanými podle tabulek a pod penzí. Už Průcha navrhoval, aby si soubory měnily „místa působnosti“ a efektivně tak uplatnily nastudovaný repertoár – jakési zpomalené řízené kočování. Myšlenku později dovedl ad absurdum architekt a ideový vůdce poválečné transformace divadelnictví Miroslav Kouřil návrhem typizovaného víceúčelového kulturního domu, který měl stát v každé větší obci, naprosto identický se všemi ostatními, aby divadelníci na každé štaci našli stejné jeviště, stejnou šatnu, trefili stejnou chodbou do stejných dveří. Tak daleko to naštěstí nedošlo, ani naplánovanou divadelní síť se nepodařilo realizovat. Divadlo holt shora nevytvoříš, mohlo by znít zřizovatelské přísloví.


    Komentáře k článku: Divadlo 1918–2018

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,