Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo 1918–2018

    Malé scény 1958–1968 Vlna, nebo hnutí? Kdybychom nástup malých scén z konce let padesátých hodnotili jen z hlediska objevnosti prostředků, nových stylů či „-ismů“, pak bychom asi vstoupili na slepou kolej. Měřeno čistě estetickými sudidly by malé scény dopadly stejně žalostně, jako dopadala v očích recenzentů z let 1958 až 1961 představení jako Smutné vánoce nebo Faust, Markéta, služka a já v Divadle Na zábradlí nebo Taková ztráta krve či pásma o Zuzanách v Semaforu, popřípadě obdobná představení ve Večerním Brně (založeno měsíc před Semaforem už v září 1959).

    Jan Libíček jako Otec Ubu v legendární inscenaci Divadla Na zábradlí (režie Jan Grossman, premiéra 16. května 1964) FOTO JAROSLAV KREJČÍ

    Kam kráčíš, Semafore? – Opravdu „Smutné vánoce“ na Zábradlí!Semafor má zelenou, ale „ztratil mnoho krve“! – Ve Večerním Brně nic nového pod sluncem… Tak a podobně zněly kritické popravy, jež nezřídka končily i zlověstným varováním: Vědomí společenské odpovědnosti je v Semaforu pranepatrné (Jiří Hájek). A byli to i recenzenti poučení (Sergej Machonin, Milan Lukeš), kdo nad malými scénami pociťovali rozpaky. A opravdu, přísně vzato nešlo o vynalézání nového, spíše o rozpomínání se na staré (a dočasně divadlem zapomenuté). Písnička, scénka, pantomima, jazz, recitovaná i zpívaná poezie, parodie, groteska, kabaret, to vše má prastarý rodokmen smíchové kultury. To nové, co většina recenzentů – na rozdíl od publika – nezaznamenala, nebylo totiž „sdělení“, ale „sdílení“ (v dobách, kdy to slovo nebylo webem devalvováno). Společný pobyt v mikrosvětě svobody a fantazie. O nic jiného než o svobodu vlastně nešlo: o svobodu smíchu, imaginace.

    To opravdu nebyla pouze módní vlna, to nebyli jen epigoni, kdo zakládali po vzoru Reduty, Zábradlí a Semaforu desítky podobných scén po celé republice, to bylo opravdové hnutí, vzniklé neplánovaně, zdola. Na počátku nebyla, řečeno s Janem Grossmanem, instituce, zřizovatel, budova – na počátku byl nápad, myšlenka, názor. Potřeba se většinou ústy profesionálně neškolenými veřejně vyslovit písní, skečem, básní, povídkou, pantomimou, loutkami. A k tomu se hodily třeba i texty (songy), jež by jinak neměly šanci na publikaci. Teprve pak se hledal sál (sklep, půda, vinárna, bývalý refektář).

    Právě proto se po Zábradlí a Semaforu už lavina nedala zastavit. Nezapomínejme tedy, když už jsme v tom „osmičkovém“ roce, že první Vyskočilovy a Suchého text-appealy v pražské Redutě, z nichž vlastně všechno další od Zábradlí, Semaforu, Paravanu, Kladivadla, Večerního Brna, brněnské X-ky, liberecké Y-ky, litvínovského Docela malého divadla až po Cimrmany a Provázek vzešlo, se rodily přesně před šedesáti lety. První text-appeal „o lidském trablu“ pánů Suchého a Vyskočila (zprvu krytého pseudonymem V. Ivan) 15. ledna 1958 – a 9. prosince téhož roku z téže dílny „Scénické leporelo“ Kdyby 1000 klarinetů v sálku na Anenském náměstí, pojmenovaném podle přilehlé uličky Na zábradlí. Dvě data, dvě události, jejichž dosah pociťujeme dodnes.


    Komentáře k článku: Divadlo 1918–2018

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,