Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2018

ročník 25
27. 11.–10. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo 1918–2018

    Operní program Národního divadla Na samém počátku devadesátých let se operní soubor pražského Národního divadla pokusil okysličit přístup k operní inscenaci, vystoupit z vyjetých kolejí konvence a stereotypu.

    Jozef Bednárik vytvořil opulentní režii Gounodovy opery Roméo et Juliette (1994) FOTO OLDŘICH PERNICA

    K zásadnímu zlomu došlo během pětiletého šéfování Evy Herrmannové, jež otevřela cestu k inscenování opery i původně neoperním režisérům. Na odpor narážela nejen u konzervativního operního publika, ale i u části kritiky a v neposlední řadě uvnitř souboru, uvyklého na konvenční model operní inscenace. Během pětiletého období v opeře pod jejím vedením debutovala řada osobností původem z činohry (Ivan Rajmont, Petr Novotný, Jaroslav Chundela, Jana Kališová, Hana Burešová, Zdeněk Kaloč), filmu (Zdeněk Troška či Juraj Herz), tanečního umění (Pavel Šmok). Pozvala i režiséry zpoza nově otevřených hranic (Franz Winter, Dominik Neuner) a emigranty (David Radok, Jaroslav Chundela). V tomto úsilí pokračoval od roku 1996 i šéf opery Josef Průdek, jenž činoherní infuzi do operní režie obohatil o mladší generaci (Petr Lébl, J. A. Pitínský, Vladimír Morávek) a pokračoval v inspiraci pohybovým divadlem (Ctibor Turba a znovu Pavel Šmok). V téže době se podařilo navázat kontakt s osobnostmi světové režie (Robert Wilson, David Pountney), o jejichž spolupráci usilovala již Herrmannová, ale k jejich hostování došlo až na hranici střídání šéfovské éry Josefa Průdka a Jiřího Nekvasila v sezoně 2001/2002. Vše podporoval a vlastně inicioval ředitel Národního divadla Jiří Srstka. A je třeba zdůraznit, že nové inscenace byly důkladně promyšlené dramaturgicky – v tom byl další a možná nejpodstatnější počáteční vklad Evy Herrmannové. Dirigentem většiny inscenací byl Oliver Dohnányi.

    Prvním signálem byl Radokův Don Giovanni (1991). Ačkoli nijak radikálně nepřevracel tradiční interpretaci, proslulý svůdce žen v podání Andreje Besčastného byl jasně současníkem, nikoli historickou postavou. V téže sezoně dosáhl režisér Franz Winter v Bohémě (1992), opřené o herecky i pěvecky souznějící čtveřici Valentin Prolat, Vratislav Kříž, Oldřich Kříž a Luděk Vele, dokonalého naplnění veristického postulátu přiblížení opery skutečnému životu. Jeho inscenace Evžena Oněgina (1994) vyvolala téměř skandál tím, že v závěru Oněgin sváděl Taťánu se spuštěnými kalhotami. Zdejší operní prostředí se poprvé setkávalo s razantní interpretací postav a příběhů, podobně zapůsobila inscenace Le nozze di Figaro (1994) Jaroslava Chundely. Do tehdejší operní proměny výrazně přispěl emotivním, opulentně obrazivým rukopisem pohybujícím se na hranici sentimentu a kýče Jozef Bednárik, nejvíc možná inscenací Roméo et Juliette (1994).

    Do výčtu inscenací požehnaného období, v němž opera Národního divadla razantně vstupovala do velkého operního světa, patří i Libuše (1995) režiséra Petra Novotného, první pokus o odcopatění „slavnostního tableau“. A také hořce melancholická a zadíravě lidská inscenace Příhod lišky Bystroušky v režii Ctibora Turby (1995), byť nebyla dotažená do dokonalé podoby, protože se nové nahlížení operní inscenace rodilo v ostrých polemikách. Alespoň připomeňme operní inscenace převážně moderního repertoáru v komorním prostoru Divadla Kolowrat. Další vývoj v opeře Národního divadla, a vůbec v tuzemských operních domech, se sice zauzlil, nicméně dveře už zůstaly otevřeny a vstoupila jimi třeba současná opera v Brně a v Ostravě.


    Komentáře k článku: Divadlo 1918–2018

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,