Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní svět Brno o imigraci

    Divadelní svět Brno 2016 (27. května až 2. června) obhájil značku Festival progresivního divadla, i když soubor inscenací nebyl tak opulentní jako vloni. Tuzemské inscenace (včetně slovenských) jsme vesměs recenzovali, průběh festivalu zachytilo denní zpravodajství na i-DN, věnujeme se proto jen čtyřem hlavním zahraničním produkcím. Tři z nich se zabývají imigrací (s nimi ještě zvláštní street produkce Kamyon) – hledání místa vhodného pro život se stalo tematickou a občanskou páteří festivalu. Představení se opět překrývala a nebylo možné zhlédnout vše. Tři produkce odpadly. Hlavní program navštívilo 6400 diváků. Následovat bude atraktivní epilog v podobě představení Nederlands Dans Theater 2 (18. června).

    Voda je pro Pandurova Fausta kolébkou i hrobem FOTO ROBERT VYSTRČIL

    Voda je pro Pandurova Fausta kolébkou i hrobem FOTO ROBERT VYSTRČIL

    DVAKRÁT O DOMOVĚ A KRIZI IDENTITY

    LENKA ŠALDOVÁ

    Prosecco, nebo vodka? Na konci devadesátých let založily absolventky aplikované divadelní vědy soubor She She Pop. Tři z nich (Johanna Freiburg, Ilia Papatheodorou a Berit Stumpf), dnes čtyřicátnice, všechny narozené v západním Německu, usedají v představení Šuplíky proti vrstevnicím z východního Německa: spisovatelce Annett Gröschner, sopranistce Alexandře Lachmann a foto­grafce Wenke Seemann. Šest výrazných osobností, každá má šuplík a v něm knížky, školní sešity, diplomy, deníky, dopisy, gramodesky – svůj život v kostce. Ve dvojicích si vyprávějí o dětství a mládí, o prvních láskách a sexuálních zkušenostech, o balíčcích ze Západu (kdyby radši než čokoládu poslali tampony!). Ptají se, vysvětlují. Z konfrontace životních zkušeností a názorů Západ versus Východ je čím dál patrnější, jak na obou stranách přetrvávají předsudky a naivní, propagandou ovlivněné představy o životě za železnou oponou. V krátkých brífincích obě trojice (Západ nad šampaňským, Východ nad vodkou) vtipně glosují dojem z rozhovorů, které měly sbližovat, ale ve skutečnosti je spíš utvrdily v rozdílném pohledu na svět. Hrdé Východňačky se dívají přes prsty na prudérní, rozmazlené holky ze Západu. Pro ty jsou zas Východňačky, které rodiče strkali do jeslí a které jako by pořád někomu něco musely dokazovat, málo nóbl. O politické názory jde přitom až v druhé řadě, spíš o životní styl.

    Členky She She Pop nejsou vystudované herečky, nicméně jejich jevištní vystupování má zcela profesionální parametry. Projekt údajně vzniká kolektivně, bez dramaturga či režiséra, nicméně jde o kompaktní tvar, v němž se motivy smysluplně vracejí, variují – a který má jasné vyznění. Jediné, co přítomné na chvilku opravdu spojí, je obdiv ke krasobruslařce Katarině Wittové, její slavnou choreografii na Bizetovu Carmen si spolu synchronně zatančí, sedíce na otočných kancelářských židlích.

    Ukazuje se, že ani jedna z přítomných není čtvrt století po znovusjednocení smířena s tím, že ztratila svůj původní domov, že se její země spojila s čímsi, co chvíli zaujatě objevovaly, ale co je nakonec zklamalo. Žijí v jedné zemi, ale stejně odděleně. Kolik mají členky She She Pop kamarádek z Východu? Tři, včetně přítomných.

    Z vnějšku těžko odhadnout, kde končí autobiografie, kde začíná umělecká licence. Každopádně se tu řeší otázky, které se všech interpretek bytostně dotýkají. Nastolují je s humorem, s nadsázkou, s odvahou k sebeironii, a tím působivěji. Nad inscenací z roku 2012 se navíc aktuálně vnucuje otázka, jak zvládneme žít s těmi, kdo přicházejí z islámských zemí se zcela jinými životními zkušenostmi a představami, když si stále pořádně nerozumíme ani s těmi, kdo jen část života prožili v jiném politickém systému?

    Mezi Berlínem a Istanbulem

    Inscenace v Maxim Gorkij Theater s názvem Mrzutí (překládala bych spíše Rozhořčení) je jednoznačně příspěvkem k problému migrace. Nevychází sice přímo z autobiografie účinkujících (jde o dramatizaci románu Denize Utlua), ale přesně se potkává s jejich životními osudy: všichni se narodili v Německu, ale mají kořeny turecké (Mehmet Ateşçi, Volkan Türeli, Mehmet Yilmaz) či íránské (Elmira Bahrami). Režisér Hakan Savaş Mican se narodil v Berlíně, vyrostl v Turecku a do Berlína se vrátil na studia.

    Rodiče hlavního hrdiny Elyase začínali v Berlíně jako levná pracovní síla, on studuje práva – a plní tak jejich sny. A štve ho to. Štve ho, že musí pořád něco dokazovat. Štvou ho otázky, jestli se opravdu narodil v Německu. Štvou ho turisté, kteří jezdí zvědavě okukovat multikulturní Kreuzberg – berlínskou čtvrť, kde třetinu obyvatel (tedy zhruba 50 000) tvoří přistěhovalci. Štve ho jazyková příručka, podle níž se musí příchozí Turci naučit především hezky omluvit, poprosit, rozumět technickým výrazům, které budou potřebovat ve fabrice. Je představitelem svobodné, sebevědomé generace, která volá po rovnoprávnosti – chce tu být skutečně vítán, jako ve svém domově!

    Hledání domova je ústředním tématem díla, v němž se Elyas vydává na cestu k Černému moři, k hrobu svého otce. Ten odešel do Německa za lepším životem, ale pohřben chtěl být doma, v Turecku. Snad proto, že tam jinak voní vzduch a hvízdá vítr… Elyas tu potkává chlapíka, co také chvíli žil v Německu, ale byl nucen se vrátit – a tomu se zas stýská po vůni hranolek v berlínském kiosku.

    Cesta rozhněvaného muže Elyase k Černému moři je hledáním sebe sama, svého místa ve světě. Inscenace je bolestným výkřikem lidí, kteří zoufale chtějí někam opravdu patřit. Velmi intenzivních devadesát minut: obyčejná lidská setkání, rozhorlené komentáře, s vášní mluvené či zpívané k publiku. Velmi atraktivní tvar – epické drama a rockový koncert v jednom. Nikdy mě nepřestane fascinovat tohle zvláštní věcné, nepsychologizující herectví, osobní zpověď i komentář k ní v jednom, vyprávění, které se střihem promění v intimní dialog. Pro čtyři herce jsou Mrzutí dost možná tak trochu terapií. Hrají o sobě, o svém životním pocitu. A přitom podávají výmluvné svědectví o dnešním světě. Emotivní inscenace, která má šanci přimět diváky přemýšlet: o pocitech Elyase a jemu podobných. I o tom, kým sami jsme, kam patříme. Vyznění Šuplíků ani Mrzutých není zrovna optimistické, obě inscenace otevírají rány, nepřinášejí lék. Radostné na tom je, že existují soubory, které na jevišti kladou podstatné otázky dneška – tak důrazně a tak divadelně originálně a působivě. Alespoň v Německu.

    She She Pop – Schubladen / Šuplíky. Koncept She She Pop, scéna Sandra Fox, kostýmy Lea Søvsø. Premiéra v HAU Berlín v březnu 2012 (zhlédnuto v Brně 29. května 2016). Maxim Gorkij Theater – Die Ungehaltenen / Mrzutí. Režie Hakan Savaş Mican, scéna a kostýmy Sylvia Rieger, hudba Volkan T. Premiéra 30. května 2015 (zhlédnuto v Brně 29. května 2016).

    Goethe na vodě: Faust křtěný Thaletem

    VLADIMÍR JUST

    Publikum vychované v tradícii textového divadla ťažko akceptuje najmä „detronizáciu“ rečových znakov a s tým spojené odpsychologizovanie. Účasť živých ľudí dodávalo divadlu určité „teplo“… Pre toho, kto očakáva zobrazenie ľudských – v zmysle psychologických – skúsenostných svetov, môže tento krok predstavovať ťažko znesiteľný chlad… Naopak, osamostatnenie vi­zuál­nej dimenzie môže viesť k prehriatiu a k záplave obrazov. Tomaž Pandur sa… vizuálnou prebujnenosťou priblížil cirkusu. (Hans-Thies Lehmann: Postdramatické divadlo, 2007)

    Postihlo to C. G. Junga i Rudolfa Steinera, Jana Švankmajera i Jiřího Suchého, Otomara Krejču i Ivana Rajmonta, Gustava Gründgense i Gior­gia Strehlera: kdo si jednou začne s Faustem, nebývá to láska na jednu noc. Nepsané pravidlo potvrdil i slovinský „postdramatický“ režisér a vi­zio­nář Tomaž Pandur: svého prvého Fausta podle obou dílů J. W. Goetha režíroval ve výtvarně opulentním stylu už roku 1990 ve Slovinském národním divadle v Mariboru, pak se k němu vrátil v roce 2014 v madridském Centro Dramático Nacional a do třetice slaví od letoška úspěchy na velkých evropských scénách s oběma díly Fausta v koprodukci Slovinského národního divadla a Festivalu Ljubljana. Pandur už se, bohužel, nedožil české pre­mié­ry svého Fausta v Janáčkově divadle v Brně, umřel nedlouho před ní, ale i tak jeho „vodní opus“ patřil k ozdobám festivalu. Diváci mohli spatřit alespoň režisérovu siluetu v závěrečných sekvencích „mystických“ projekcí po Faustově konci provázejících titulky.

    Nevím, zda režisér věřil v reinkarnaci a v platónské pojetí duše jako věčného pohybu, ale v inscenaci Fausta jeho duše opravdu žije. Duše jako vi­zuál­ně efektní obal ducha. Ne nadarmo H.-T. Lehmann řadí právě Pandura mezi velké mistry antimytologické narace mýtů typu Brooka, Wilsona, Mnouchkinové, Lepage, „faustovsky“ evokující stará vyprávění a velké mytické prostory minulosti. Zatímco v předchozích pokusech o Fausta, i při všech rozbujelých obrazových asociacích (zadní stěna jako efektní obraz složený z menších zarámovaných obrazů), Pandur ještě více či méně zachovával syžetovou lineárnost Goethova příběhu, ve své poslední inscenaci nejenže jeviště proměnil v bazén s vodou a horizont v olbří­mí promítací plátno, ale Goethův text bez milosti vložil do alchymistické pece své fantazie a předložil publiku přetavenou koláž vybraných citátů z obou dílů Fausta. Koláž, kde Duch země, zhrdnuvší Faustem (Igor Samobor), je zároveň vlezlým Mefistem (Branko Šturbej), nabízejícím mu své služby a drze vykrádajícím i Marlowa, kde figuruje dokonce i Paní Mefistová a děti (zlo jako zdánlivá rodinná idyla?), kde vozíčkář Bůh je zároveň světský vládce (císař?, premiér?), kde inscenace sama sebe i Goethovu předlohu neomaleně komentuje. Vzniklo tak nové autorské vyprávění o smlouvě s ďáblem, o lidské touze po absolutnu, po překonání limitů života, vědění, lásky, smrti. Vše tu doslova roste z vody, nápady se rodí jakoby z plodové vody režisérovy imaginace, voda je pro herce povinným křtem, brodí se v ní po kotníky a padají do ní, vodou se tu válčí, laškuje i miluje, po vodě se pouští papírové loďky peněz (jsou ostatně, stejně jako kupony a směnky, ďáblovým vynálezem, viz Faust II, 1). A když je potřeba, zlověstní Lemuři velkými lopatami za Faustovými zády mění vodu v odhazovanou hlínu pro Faustův hrob, zatímco on – oslepený Starostí – sní o lepších, vody zbavených zítřcích. Voda je Faustovou kolébkou i hrobem, nad vodou s Faustovou mrtvo­lou i nás, publikum roku 2016, uzavírající se hrázemi sobectví před přívaly zoufalců přicházejících z vody, pošle Mefisto v závěrečné větě k čertu. Ale voda v jakémkoli skupenství, kapalném i pevném (viz snová sekvence vánočního stromečku) je i zdrojem radosti, právě skrze vodu se sbližují – a ve vodě milují – Faust s Markétou (ta je v podání Polony Juh ovšem všechno jiné než obvyklá rokoková panenka, svedená a opuštěná titěrka lkající u kolovratu: je chlapsky drsná, silná, sexuálně zralá, ne-li přezrálá, něžně zamilované trhání květů „má–nemá“ shodí vzteklým rvaním si „vlasů“ z květinové „arcimboldovské“ hlavy). Nemusíte být s tou všudypřítomnou vodou srozuměni, můžete ji mít za samoúčelnou schválnost, ale jen do chvíle, než si uvědomíte hlubokou vnitřní provázanost metafory nejen se závěrem díla (tj. s Fausto­vou/ďáblovou civilizační misí jako zápasu s mořem), ale s Goethovou přírodní filosofií obecně. S básníkovým vzýváním evoluce proti revoluci, s jeho adorací moře a povlovného vývoje, symbolizovaného otcem řecké filosofie Thaletem ve sporu s „vulkanistou“ Anaxagorem (Faust II, 2) – i „vulkanismus“ ostatně v inscenaci přijde ke slovu v sugestivní podobě hor jako díla ďáblova.

    Nezačíná se ovšem oproti Goethovi prology na divadle a v nebi, na počátku není sázka o božskou nebo nicotnou podstatu lidské duše, ďábel tu není božím pomocníkem, co chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vyko, je spíš vlezlým drogovým dealerem obscénních obrázků. A přece se hned v úvodu i u Pandura jde rovnou k věci, in medias res faustovského příběhu, k tezi o dvou duších ve Faustově hrudi. Jedna, chtíčem rozdychtěna, drží se světa, druhá rve z pout hmoty křídla svá – a k božským otcům vzlétá. Ano, i při vší vnějškové opulentnosti a občas nesnesitelném nejen výtvarném, ale i deklamačním patosu tahle inscenace míří k niternosti: po duchu věrná básníkovi, odemyká příběh klíčem gnóze.

    SNG Drama Ljubljana, Festival Ljub­ljana (Slovinsko) J. W. Goethe: Faust. Režie a světelný design Tomaž Pandur, překlad Božo Vodušek a Erika Vouk, adaptace a dramaturgie Livija Pandur, scéna Sven Jonke (Numen), kostýmy Felype de Lima, video design Dorijan Kolundžija, hudba Silence (Boris Benko, Primož Hladnik), sound design Srečko Bajda, masky Julija Gongina. Premiéra 21. září 2015. (Psáno z reprízy 30. května 2016 v Janáčkově divadle v Brně.)

    Kamyon divákům doslova zpřítomňuje, jakou cestou si musí projít uprchlíci. Představení se odehrává ve skutečném kamionu přestavěném na divadelní sál… FOTO  ROBERT VYSTRČIL

    Kamyon divákům doslova zpřítomňuje, jakou cestou si musí projít uprchlíci. Představení se odehrává ve skutečném kamionu přestavěném na divadelní sál… FOTO ROBERT VYSTRČIL

    Rockový země­měřič Josef K.

    JOSEF HERMAN

    Česko-německá adaptace Zámku Franze Kafky vlastně není divadelní inscenací. Tvůrci to vědí a nijak formální neukotvení svého díla neskrývají – nakonec i pochybnosti, co se to vlastně hraje, podprahově posilují další ze současných pohledů na imigraci, na to, že jejím úběžníkem je právě nejistota. Stejně jako v Kafkově próze.

    Duší projektu v brémském divadle je český spisovatel a textař Jaroslav Rudiš a jeho národnostně smíšený Kafka Band s českým hudebníkem Jaromírem 99. K tomu několik německých činoherců. Mluví se německy, občas česky. K divadlu posouvají produkci tři mechanické chodníky, na kterých jsou postavy na cestách, a to názorně odnikud nikam.

    Postavu Zeměměřiče K. si aktéři volně předávají. Nehrají roli, jsou to muzikanti, kteří si v pauzách volně povídají mezi sebou a s publikem o divném cizinci, který neví, že k pobytu potřebuje mít potvrzení ze zámku. Nakonec Josef K. přijde ve skafandru – prostě Marťan ve změti předpisů a zákonů.

    Apatii světa Josefa K. vyjadřuje i líný temporytmus představení, které nikam nesměřuje, jen se prostě necelé dvě hodiny (bez přestávky) převaluje. Jaroslav Rudiš spíš deklamuje, než zpívá, trochu brumlá a brblá. Nakonec to odpovídá neefektním písním, nezdobeným, přímočarým. Nemůže to nepřipomenout dávné Plastiky, vyřvávající z jeviště své občanské postoje a provokující spořádané občany. Kafka Band nekřičí a neprovokuje, tiše a zdánlivě nezúčastněně si tvrdí svoje.

    Zvuk kapely připomíná dřevní doby big beatu. Texty poskládané zase z Kafkových vět, či stvořených na jejich okraji a podle jejich mustru, poutají pozornost právě pocitem zbytečnosti, opakováním dávno známého, co už se přece nedá dál žít!

    Příznačné je, že vyprodané hle­diš­tě brněnské Hudební scény aplaudovalo hlavně rockovým skladbám. Vynutilo si i pěkný přídavek. Německá kritika ovšem o politickém proimigrantském smyslu performance nepochybovala. Brémské divadlo s ní hostuje po celé Evropě, a úspěšně, pokud se dá zjistit. Nejspíš lze produkci vnímat jako setkání s těmi, kterým je tohle všechno líto. A taky ji lze brát jen jako ozvláštněný koncert, podle mého docela šikovně marketingově vykalkulovaný.

    Theater Bremen – Jaroslav Rudiš, Alexander Riemenschneider, Franz Kafka: Das Schloss / Zámek. Režie Alexander Riemenschneider, scéna David Hohmann, kostýmy Anna Sophia Röpcke, výtvarné návrhy Jaromír 99, video Jaromír Vondrák, světla Christopher Moos, dramaturgie Viktorie Knotková. Premiéra 20. září 2015. (Psáno z reprízy 31. května 2016.)

    • Autor:
    • Publikováno: 20. června 2016

    Komentáře k článku: Divadelní svět Brno o imigraci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,