DIVADELNÍ SVĚT BRNO: Dá se žít mezi dvěma světy?
Hru libanonsko-kanadského dramatika Wajdiho Mouawada, která byla poprvé nastudovaná v roce 2017 v pařížském Théâtre national de la Colline, uvedlo letos v české premiéře Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a inscenaci nyní představilo i na festivalu v Brně. Je to dobrá dramaturgická volba, hlavní téma hry, kterým je izraelsko- palestinský konflikt, je v českých divadlech prakticky neznámé.
Krvavý konflikt, jehož počátek sahá až do konce 19. století a stále trvá, Mouawada vidí jako stav, který zásadně ovlivňuje reálný život, myšlení, emoce obou znepřátelených stran až jim téměř znemožňuje vidět věci normální optikou. Jsou v něm ponořeni natolik, že ztrácejí humanitu a schopnost nadhledu. V jeho hře nejde ani tak o skutečné násilí, i když je v ní přítomné, ale o stav mysli, o složité hledání identity. Členové jedné židovské rodiny jsou mentálními oběťmi této trvající války a nakonec se do pasti a neviditelných sítí zamotají i mladí hrdinové, kteří se do sebe zamilují – Wahida, původem Arabka žijící v New Yorku a Eitan německý Žid z Berlína. Jeden z nejpůsobivější monologů této hry pronáší izraelská vojačka Eden, když říká …„Žádné smíření už možné není. Na to je moc ukradené země, zabitých dětí, vybuchlých autobusů, moc znásilnění, moc vražd. Jak zapomenout na to, co nám udělali, a jak zapomenout na to, co jsme udělali my jim?!“
Mouwada pracuje se shakespearovským motivem, když tu dvojici svede dohromady – moderního Romea a Julii ze znepřátelených stran. Ti si ovšem zpočátku myslí, že jich se to netýká, ale velmi záhy se dostanou do situace, která je nutí zaujmout stanovisko, jejich tolerance, vzdor a liberálnost zčásti mizí a oba se až atavisticky přimykají ke svým kořenům.
Vít Roleček (Eitan), Sára Erlebachová (Wahida) a Hana Doulová (Lea) Foto DSB
Rodinný příběh se pomalu odhaluje a všechny postavy spolu bojují především slovy a český překlad Michala Zahálky je živý, mluvný a vyznačuje se potřebnou ostrostí. Jazyková stránka hry je důležitá a originál míchá různé jazyky, což český převod nechal být a je to tak správně. Mladá režisérka Aminata Keita se soustředila na stále se opakující výměny názorů, hádky, obviňování, přesvědčování, na celou škálu emocí od hněvu až dojetí, které situace přinášejí. Text má ale také tendenci k jisté melodramatičnosti, k televizní líbivosti, nejvíc je to znát v citových výlevech odhalujících traumata z minulosti. Je ale pravda, že srdcervoucí pasáže autor prokládá účinnou ironií. Ptáčci je hra o více tématech, tím hlavním je identita jako prokletí, kterému nelze uniknout a které může i zahubit. Je tu hodně tragikomických momentů, které režie zdařile pointuje, třeba absurdní situace v závěru, v níž se otevírá problematika dárcovství lidských orgánů. Z hereckého obsazení zaujme jímavá, citově rozvibrovaná, ale odhodlaná Sára Erlebachová v roli Wahidy, Eitanova matka Nora, které Petra Kocmanová propůjčila suchou ironii, v průběhu inscenace se také promění v uvěřitelného tragického nešťastníka i Eitanův otec David (David Viktora). Martin Chocholoušek vytvořil jednoduchou a variabilní scénu, rám naznačující obývací pokoj se otáčí a jednoduchou změnou a náznakem vznikají různá prostředí. Na závěr první půlky se doprostřed pokoje snese velký větrák jako přízračný artefakt, v závěru se pak pokoj stane magickým prostorem mezi životem a smrtí.
Mouwada také přivádí na scénu skutečnou postavu Hasan al-Wazzana, arabského myslitele a diplomata, kterého zajali piráti a věnovali ho papeži Lvu X. Ten mu nabídl svobodu výměnou za konverzi a z něj se stal Leo Africanus. Jak říká Wahida ve hře, byl jako most, cestoval a stýkal se s mocnými a nuznými, s křesťany, židy, muslimy, psal knihy. Když se vrátil domů, zmizel, nemá ani hrob. Pro Wahidu, která o něm píše disertaci, je velkou inspirací, klade si díky němu otázky, zda je nutné mít jen jednu identitu, zda se dá žít mezi dvěma světy. Odpovědi na tyto otázky v závěru hry jsou záměrně dvojznačné, nejspíš to lze, jen je třeba umět dávat a přijímat a ctít druhé. A to je přesně to, co se za více než sto let konfliktu na Blízkém východě z lidských myslí vytratilo.
Wajdi Mouawad: Ptáčci. Překlad Michal Zahálka, režie: Aminata Keita, dramaturgie: Norbert Závodský, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Martin Hůla, Národní divadlo moravskoslezské, česká premiéra 1. 2. 2025, Divadelní svět Brno, Městské divadlo Brno, 22. 5. 2025
Komentáře k článku: DIVADELNÍ SVĚT BRNO: Dá se žít mezi dvěma světy?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
