Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 42)

    Sugestivní Eurípidova Medeia v plzeňském Dialogu dojímá i děsí

    Do odvážného projektu se pustilo plzeňské divadlo Dialog. Jakub Zindulka se rozhodl uvést v jeho komorním prostoru Eurípidovo antické drama Médeia. Proslulé dílo bájné krvavé historie starověkých Řeků.

    Foto: archiv divadla

    Eurípidova hra zpracovává pověst o dávných plavcích Argonautech, usilujících získat z Kolchidy zlaté rouno. Tamní královská dcera Médeia se do vůdce výpravy Iásona zamiluje a pomůže mu zmocnit se této čarovné kožešiny ze zlatého berana, přinášející štěstí. Společně s posádkou lodi Argo pak oba uprchnou s kořistí do Řecka. Po letech manželství však Iáson Médeiu zavrhne a rozhodne se oženit se s dcerou korintského krále Kreónta. Když potupená Médeia vidí, že Iásóna nemůže získat zpět, začne se mstít. Pošle Kreóntově dceři šaty napuštěné jedem, a v jeho spalujícím žáru umírá jak její sokyně, tak její otec. A Médeia obětuje dva ze svých tří synů, které měla s Iásonem, aby tomuto zrádci vzala vše, co na světě miloval.

    Pověst o Médeie byla látkou velmi oblíbenou. Zpracoval ji Eurípidés, Dikaiogenes, Karkinos a další. Do latiny ji přeložil Ennius a zpracoval Ovidius, dále Curiatius Maternus, Lucanus a Seneca. Její dramatičnost, vyhrocené mezilidské vztahy, otázky důvěry, zrady a msty z ní činí téma silně nadčasové. V průběhu staletí se jí inspirovali další umělci různých uměleckých oborů. Vraceli se k ní  například francouzští spisovatelé – P. Corneille (1635), de Longepierre (1694), Ernest Legouvé (1854) či Catulle Mendès (1898), z německých pak jmenujme Friedricha Maximilliana Klingera a jeho dílo Medea oder Das Schicksal, známá je především trilogie Rakušana Franze Grillparzera Das Goldene Vlies (1817), jejíž poslední díl nese jméno Medea. Melodram Medea zkomponoval Jiří Antonín Benda (1775), na operní jeviště převedl příběh Marc-Antoine Charpentier (1693), Luigi Cherubini (1797) a následovali další autoři.

    Foto: archiv divadla

    Eurípidova Médeia může v originále trvat až dvě a půl hodiny. Jakubu Zindulkovi se jako dramaturgovi a režisérovi podařil husarský kousek. Při plném zachování struktury a charakteru tohoto vypjatého antického dramatu, díky snížení počtu postav a výrazným škrtům, zredukoval Euripidův text na neuvěřitelných 55 minut. Aniž dílo cokoliv ztratilo ze své podstaty, atmosféry a hloubky. Inscenace v Dialogu má velmi civilní podtext: „Nevěrný manžel a k smrti vytočená manželka. Překvapivě současná klasika“. Současný jazyk jako charakteristika antického dramatu není tak nemístný, jak by se snad mohlo zdát. Přečtete-li si vyjádření dnešních čtenářů Eurípidova dramatu na sociálních sítích, mají přesně tento tón. A Iásonovi se v nich dostává velmi nelichotivých přívlastků v ryze současné mluvě.

    Jakub Zindulka se v Médeie prokázal jako vynikající dramaturg. Zachoval vše podstatné z vlastního děje. Vypráví krvavý příběh, a přitom sděluje vnitřní příběh podvedené a zavržené ženy. Zároveň se před námi otevírá drsná psychologie hlavní postavy. Nahlížíme na ni tak zblízka, až se nám lítostí i hrůzou tají dech. Jakub Zindulka je režisérem i autorem scénického řešení. A jestliže hovoříme o aktualizacích klasických děl, je jeho koncepce Médeie ukázkou, jak jí lze dosáhnout a přinést skutečně nový pohled, aniž by bylo znásilněno originální dílo. Sloučil současnost s antikou tak, že se obě vzájemně neruší a dílo funguje v nových souvislostech.

    Foto: archiv divadla

    Médeia je v prvních několika minutách představení duševně chorá pacientka, jejíž svěrací kazajka se vzápětí mění v antickou řízu. A pečovatelé, kteří její vzpurnou povahu krotí uklidňujícími léky, se převtělují v antické postavy. To vše se děje beze slov, teprve potom začíná Eurípidův text. Dveře pokoje na psychiatrické léčebně mají podobu antické harfy, mřížoví však už není mřížovím, ale strunami, které jednotliví aktéři rozeznívají během vlastní inscenace. A tam také končí veškerá civilnost, začne se odvíjet skutečné antické drama.

    Ženský sbor zní z nahrávky, čtyři ženské hlasy se proplétají a prolínají v působivém echu, aniž by byla snížena jejich srozumitelnost (zdařilý mix zvuku František Šimánek). Dominují jim dva – dramatický hlas Moniky Švábové s žádoucí mírou patosu a dívčí hlas Kláry Kovaříkové. Hra tak získává další dimenzi – sbor není reálný, jsou to vlastně vnitřní hlasy hlavní hrdinky, její pochybnosti, její úzkosti a vnitřní běsi. Část textu zní rovněž z nahrávky (Miroslav Krejsa). Tehdy se Médeia stává němým svědkem svých činů, a tedy potažmo svého osudu. Toto řešení vytváří žádoucí atmosféru archaičnosti řeckých bájí. Projekce inspirované antikou a nasvícení (Miroslav Herejk) výrazně umocňují originální celek.

    Foto: archiv divadla

    Jakub Zindulka vede herce k uchopení rolí, které odpovídá charakteru a stylu antické tragédie, bez přehrávání a zbytečné exaltovanosti hereckého projevu. A s důrazem na srozumitelnost přednášeného textu. Olga Ženíšková v titulní roli dokázala, že smysl pro antickou tragédii má. Eurípidův text přednesla s příkladnou dikcí, působivě odlišila pasáže niterné, vnitřní od oficiálních promluv k vnějšímu světu. A velmi dobře byla čitelná její druhá tvář při kruté lsti na zrádném Iásonovi. Její Médeia je žena antická, přitom současná, šílená ve svém ponížení a fatálně zasažená zradou. Jaroslav Matějka byl vynikajícím Iásonem. Žádný slaboch nebo nepevný muž. Jen vypočítavý, na sebe a své ambice soustředěný hochštapler. Soustředěný natolik, že ani neprohlédne Médeinu lest. Jakub Zindulka ztvárnil Kreonta s potřebnou důstojností a razancí. Aigea, krále athénského, který poskytne uprchnuvší Médeie azyl, ztvárnil s jistotou Petr Kotora.

    Médeia v Dialogu dokazuje, že aktualizovat lze klasické dílo s pokorou a plným pochopením jeho charakteru. Navíc v této dramaturgické úpravě a scénické podobě je nejen představením pro dospělé, ale rovněž ideálním představením pro střední školy.


    Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 42)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,