Máme smysl! (Pravda, nic než pravda) z cyklu Hyde Park Švandova divadla. Autorsko-režisérská dvojice Dodo Gombár a Petr Štindl vytvořila z asi stostránkového textu vtipnou, avšak ne zbytečně výbojnou „inscenovanou diskusi“.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní debata o debatě

    Čtenáři DN asi znají rozsáhlou a místy i dosti agresivní debatu, která proběhla na podzim minulého roku na internetových stránkách periodika. Především pro znalé byla určena inscenace Máme smysl! (Pravda, nic než pravda) z cyklu Hyde Park Švandova divadla. Autorsko-režisérská dvojice Dodo Gombár a Petr Štindl vytvořila z asi stostránkového textu vtipnou, avšak ne zbytečně výbojnou „inscenovanou diskusi“.

    Na žebříku Tomáš Pavelka (Richard Erml) a s velocipédem Jaroslav Šmíd (J. P. Kříž) FOTO IVANA TAČÍKOVÁ

    Nelze se ubránit srovnání s jinou nedávno vzniklou satirou – Kristýnkou aneb Blonďatou bestií z A studia Rubín, která pracovala s tajně pořízenou nahrávkou poslankyně Kočí se stranickými kolegy. Oba projekty spojují nedivadelní prameny. Nahrávka byla ovšem pořízena tajně a hemží se vulgarismy, což může být pro některé diváky velmi zábavné. Projekt Máme smysl! však vychází z internetové diskuse, které se přispěvatelé účastnili veřejně a na písemné vyjádření měli dostatek času. Tvůrci jevištní hříčky spíše upozorňují na pseudointelektuální vyjadřování některých kritiků a teatrologů, na jisté nelogičnosti a především na způsob vedení celé pře – několikrát zazní přirovnání k malým klukům na písečku. K humornému vyznění přispívá nesourodost internetových příspěvků, takže místy se blíží seškrtaný text k absurdní hře.

    Samozřejmě že má politická satira mnohem větší potencionál než ta „kritická“ či „divadelní“… Nabízí se adekvátní označení společenská satira, ale to by se muselo odrážet ve výsledném tvaru, který by více zaujal i diváky neznalé poměrů v kritické obci či aspoň oné debaty. Já jsem se ovšem bavila výtečně (a možná ještě více než v případě Kristýnky). Například Gustav Řezníček postavu Vojtěcha Varyše dovedl k dokonalosti a byl nejčastější příčinou mého úsměvu, souvisí to ovšem s tím, že osobu svérázného kritika Varyše znám. Řezníček totiž dokonale napodobil a mírně zkarikoval postoj a samolibý úsměv, kterými se skutečný kolega vyznačuje. Jen bych podotkla, že si V. V. ani v parných dnech tak často neutírá obličej kostkovaným kapesníkem.

    Také Tomáš Měcháček jako Vladimír Mikulka byl úchvatný, coby organizátor celé diskuse se tyčil v kazatelském postoji na balkóně, vysoko nad ostatními účastníky. S klidem sobě vlastním a moudrým pokyvováním hlavou neustále rozšifrovával zkratku SČDK (Svaz českých divadelních kritiků). Bára Poláková, současná hvězda poloimprovizovaných projektů (v Kristýnce ztvárnila titulní postavu), byla nejprve naivní sekretářkou, která nepřijímá poštu, ale nutí všechny zúčastněné, aby své příspěvky přečetli. Odhozením blonďaté paruky se promění v energickou Marii Reslovou, která se nejen ve virtuální diskusi projevila jako rázná žena a milovnice koček. Samozřejmě nelze opomenout ani Janu Machalickou (Zuzana Onufráková), která se diskuse účastnila „ze zálohy“ – tedy ze stránek Lidových novin, a v mini-inscenaci byla přítomna jen z filmového záznamu. O citu tvůrců pro detail svědčí plakát muzikálu Kudykam, který visel na stěně její pomyslné pracovny.

    Bylo by nekorektní nechat si pro sebe, jak inscenátoři naložili s redakcí Divadelních novin. Ne příliš výrazně, za zmínku stojí postava Josefa Hermana (Tomáš Pavelka), jenž v odlehčujících momentech za tónů lyrické melodie laškoval se sekretářkou, a příspěvek šéfredaktora Jana Koláře (neidentifikovaný herec ze zvukového záznamu), který se dunivě a pateticky nesl prostorem jako proslov „nejvyššího“. Na konci přichází šéfredaktor v rytířském brnění, aby předal pomyslné žezlo Divadelních novin do rukou nejpovolanějšího. Najednou všichni naleznou společnou řeč a přihlásí se o ně. Žezlo však náleží zástupci šéfredaktora Richardu Ermlovi.

    Nešlo o parodii, ale spíše o nadsázku, která byla ke všem kritickým nepřátelům poměrně shovívavá. Je tedy pravděpodobné, že se divadelní kritici nesemknou a nepodají hromadnou žalobu na Švandovo divadlo, aby si vymohli svá autorská práva.

    Švandovo divadlo – Máme smysl! (Pravda, nic než pravda), inscenace cyklu Hyde Park. Koncepce a režie Dodo Gombár, Petr Štindl, výprava Lucie Labajová, hudební spolupráce David Rotter. Premiéra 24. května 2011. (Psáno z reprízy 27. května 2011.)


    Komentáře k článku: Divadelní debata o debatě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,