Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní Bídníci napadeni filmovou rakovinou

    Britského režiséra Toma Hoopera (1972) zřejmě nejvíc proslavil oscarový film Králova řeč (2010), shodou okolností o vánočních svátcích uvedený Českou televizí. Dobrá upoutávka na jeho nejnovější počin, filmovou podobu jednoho z nejproslulejších muzikálů Les Miserábles, kterou právě do České republiky uvádí společnost Bontonfilm. Slavnostní premiéra v pražské Lucerně byla 3. ledna.

    Les miserables film

    Své herce nechal Hooper během natáčení zpívat a snímal zvuk přímo při hereckých akcích. Helena Bonham Carter a Sacha Baron Cohen jako manželé Thenardierovi FOTO ARCHIV

     

    Natočit ryze jevištní dílo, natož hudební, jako okázalý velkofilm, jako historické kostýmované drama, je od počátku tak trochu protimluv. Už původní rocková opera Alaina Boublila a Clauda-Michela Schönberga došla ke svému dokonalému tvaru dlouhou obtížnou cestou, postupným precizováním tvaru, jakkoli se to na první pohled nezdá. Jeho slávu založila melodická a dramatická hudba, která epicky vypráví pohnutý příběh, vede postavy v dialozích a definuje vyostřené dramatické situace. Je do puntíku vypracovaná pro jevištní účinek, pro umělou realitu divadelních prken, kterou – jak známo – těžko zachytit ve filmu jinak než jako svého druhu dokument.

    Že rockové opeře víc svědčí koncertní provedení než filmová podoba, se přesvědčila i taková divadelní veličina jako Jesus Christ Superstar. Mnohem lépe dopadly Hair. Miloš Forman ale pro jejich filmovou verzi původní muzikál razantně upravil a proměnil jeho poetiku. Vlastně z původního materiálu sestavil nové svébytné dílo. V menší míře to platí i o Cabaretu. My Fair Lady je svého druhu filmovým divadlem, jenže takové už by sotva kdo točil. Jsem zvědav, nakolik se řečené promítne v tomto konkrétním případě do diváckého, a tedy komerčního (ne)úspěchu filmu, osobně jsem spíš skeptický.

    Hooperovi překáží hudba

    Což považuji za největší lapsus filmu. Schönberg nenechal orchestr jen trpně doprovázet zpěváky, ale uložil do něj hudebně výrazné a dramaticky účinné motivy, které ve správný okamžik vystoupí do popředí a hrají hlavní roli. Hooper však hru orchestru chápe jako filmovou podkresovou či náladovou hudbu a jako doprovazeče zpěváků. Jeho znění upozadil už ryze zvukově, když ho vůči zpěvákům výrazně ztišil. Jde to tak daleko, že divák znalý originálu bude ve filmu leckteré motivy postrádat, protože je snadno přeslechne.

    Zpěvní party Bídníků obsahují jak specifické „árie“, tak jakýsi Sprechgesang, řečeno s Richardem Wagnerem. Mnozí muzikáloví následovníci hudební strukturu díla napodobili, mnozí tak ještě učiní. Tak dobře se v muzikálovém světě uchytil operou objevený tvůrčí princip. Pro hudební divadlo, které se chce držet vyprávěné reality, se hodí nejlépe. A Schönberg ho využil kongeniálně. Jenže i ve Sprechgesangu jde o hudební logiku zpěvu. Hooper však vede zpěváky k hudebnímu „mluvení“, které rozkládá původní hudební formu a místy ji až devastuje. Když dramatizování přehluší hudební logiku i v „áriích“, když i ty režisér a jeho herci považují za činoherní monology, jen holt hudebně deklamované nebo intonované, nastává malér. Herci pak nevyužívají přirozené hudební vyjádření obsahu replik, jejich energie a emocí, ale v hudební intonaci hledají škvíry, jimiž by utekli k činohernímu projevu. Samozřejmě na to nejvíc doplatily revoluční scény na barikádě, v nichž převažuje okázale teatrální, prakticky operní zpěv.

    Zmíněné jako rakovina napadá a ničí i další, a to klíčovou funkci hudebního díla, jeho tempovou a rytmickou tektoniku. Hudební formy ztrácejí logické kontury, jejich tempo se rozvolňuje či skoro rozplizává, místy nesnesitelně. Hooperovi bídníci se plouží od scény ke scéně, dění je popisné, bez akcentů, bez nezbytné rytmizace, která soustřednými siločarami udržuje pohromadě celek každé hudební skladby.

    Hooperovi překáží umělý zpěvní projev

    Na první pohled lze přijmout režisérovu snahu zbavit se postsynchronů, markýrování zpěvu při natáčení, které škodí i hereckému projevu, jeho autenticitě. Své herce tedy Hooper nechal během natáčení zpívat a snímal zvuk přímo při hereckých akcích. Tedy tvrdí to. Místy mu věřím, leckde si to však technicky neumím představit. bylo by to technologicky, pokud vím, naprosté novum a vlastně rarita. Mimochodem, režisér Marco Belocchio na podobném principu postavil třídílný televizní přímý přenos Verdiho Rigoletta z Mantovy (2010), v titulní roli s Plácidem Domingem. A bylo to technicky dosti komplikované a ve výsledku patrné.

    O to horší pozici museli mít herci, pro které jsou nelehké party Bídníků hodně obtížné i tak, natož mají-li je zpívat v akci přímo před kamerou. Však je ve filmu slyšet mnohá intonační nečistota. Hugh Jackman se v roli Jeana Valjeana spoléhá především na výraz. Russell Crowe se do partu Javerta pustil sympaticky naplno, ovšem s nepřesnou intonací v krajních polohách. Anne Hathaway je nádhernou Fantinou, ovšem part převážně deklamuje, stejně jako Amanda Seyfried part Cosetty. Každá jen trochu slušná nahrávka muzikálů usvědčuje Hooperův snímek z hudební a pěvecké neobratnosti a naivity.

    Hooperovi překáží muzikál

    S Bídníky se to má jako s operami Giuseppe Verdiho: zdá se, že jsou velkolepé, ale jsou to vlastně komorní dramata uzavřená mezi několik postav. Tedy neskýtají moc příležitostí k opulentním obrazům. Ten nejpůsobivější filmové Bídníky otevírá: při vstupním sboru táhnou trestanci na silných lanech do doku zpola převrácenou loď. Bijí je vlny, nad nimi vartují stráže. Zvláště z nadhledu působivá podívaná. Podobně Hooper zpracoval scény revoluční Paříže, jenže v těch už neutají, že jde o ateliérové stavby. Víc než revoluční étos Mária a jeho druhů zajímaly režiséra barvitě vykreslené bojové scény, strategie a vojenská technika vojáků. Z hlediska muzikálu podružnosti, z hlediska filmu pověstné stéblo tonoucího – co jiného snímat? Ještě tak postavy v polocelcích a detailech, a to kameraman také pilně činí. A sem tam nechá diváky nahlédnout až do krku zpěváků. Netoužím po takové podívané. I tragický osud Fantiny utopil režisér v realistickém popisném vykreslení okolností, za nichž se vše odehrálo, či mohlo odehrát. Nechal se inspirovat groteskností a jaksi malebně zobrazenými ošklivostmi při okrádání a znásilňování Fantiny.

    Hooper se žánrový střet snažil řešit úpravou libreta, resp. průběhu a návazností scén a místy, hlavně ke konci, zpřeházením hudebních čísel. Hlavním cílem úprav ovšem bylo posílit plačtivý sentiment už tak romanticky tklivého závěru příběhu. Sotva se najde během projekce filmu citlivější povaha, která nebude potřebovat kapesníček. Odolají nejspíš jen ti, které zacházení s geniálním muzikálem vůči filmu zatvrdí, případně je unaví zdlouhavé záběry a nekonečné litanie. Můj případ.

    Hooper natočil historickou kostýmovanou fresku s hudbou a v rozvrhu výtečného muzikálu, jako kdyby šlo o činoherní adaptaci. Lidé si do kina rádi chodí poplakat, přesto se producenti myslím mají co strachovat o vložené investice.


    Komentáře k článku: Divadelní Bídníci napadeni filmovou rakovinou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,