Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Diskutujme!

    Prosím vás, nediskutujte! Nediskutujte! – snažila se ukončit debatu se svými studenty profesorka pražské DAMU. Být korepetitorem v hodinách pohybové výchovy byla nejen skvělá studentská brigáda a škola klavírní improvizace, ale i skrytá pozorovatelna lidského chování. Nediskutujte! Jak může nějaký pedagog bránit studentům v diskusi? V jedné z nejúčinnějších metod získávání nových poznatků – už od dob Sokratových! Uplynulo pár let a už jsem trochu shovívavější. Diskutovat je totiž bolestivé.

    Marko Ivanović

    Prakticky všichni jsme nuceni diskutovat, ale jen málokdo má diskusi rád. Vystavit svou pravdu v celé nahotě a vydat ji všanc všem útokům, posměškům, pochybnostem… Chce to pořádný kus odvahy a riziko, že úderně a efektně zformulovaný protinázor vám během vteřiny dokáže rozmetat vaši léta budovanou integritu, je příliš vysoké. A tak samozřejmě hledáme způsoby, jak diskutovat tak říkajíc „bezpečně“.

    Největší pocit bezpečí skýtá dnes diskutujícímu především internetová anonymita. „Vyzvracet se“ pod kdejaký blog nebo článek na iDnes je pro mnoho lidí jediným způsobem, jak svobodně vyjádřit svůj názor, což nejspíš pisateli poskytuje jistý druh úlevy, ale v podstatě se o žádnou diskusi nejedná. Málokterý notorický stěžovatel totiž očekává nějakou zpětnou vazbu na svůj příspěvek, ledaže by zrovna sháněl oběť, které by pak mohl v anonymním klidu spílat. Mnohem zajímavějším diskusním kolbištěm jsou sociální sítě. Jednu dobu se dokonce věřilo, že např. facebook umožní svým uživatelům daleko rychlejší osobnostní růst právě díky neustálé názorové konfrontaci a nutnosti neustále přehodnocovat své dosavadní omyly. Jak se však ukázalo, i zde zvítězilo pohodlí a strach z psychické bolesti. Prosím všechny, kdo volili Zemana, aby si mě vyškrtli z přátel – podobný status je jen jedním z mnoha způsobů, jak se vyhnout názorové konfrontaci. Dřív nebo později stejně většina z nás buď přestane postovat diskutabilní statusy, nebo omezí své facebookové „přátele“ pouze na lidi stejného smýšlení a světonázoru. Nikterak tedy nepřekvapí ani nedávná varování předních sociologů před radikalizací extremistických skupin právě kvůli facebookovému sdílení.

    A přitom chuti diskutovat je dnes potřeba víc než kdykoli jindy. Náš svět se mění. Proměňuje se rychleji než před deseti lety, a mnohem, mnohem rychleji než v sokratovské antice. Názory, které si na okolní jevy vytváříme, mají pomíjivou platnost. Způsob, kterým se nějaký problém řešil před týdnem, už dnes vůbec nemusí platit. Řečeno slovy psychiatra Scotta Pecka, je potřeba neustále překreslovat své životní mapy. Abychom se v životě neztratili. A čím dřív si na bolest s tím spojenou zvykneme, tím dál v životě dojdeme. A řekl bych dokonce, že pro nás, umělce, to platí obzvlášť. Copak snad není každé naše umělecké dílo svým způsobem otevřeným diskusním příspěvkem?


    Komentáře k článku: Diskutujme!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,