Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Díky za smích, po němž bolí zadnice

    Herce, mima a divadelníka Borise Hybnera jsem poprvé potkal koncem sedmdesátých let na scéně Malého divadla v Českých Budějovicích. Hrál první díl minisérie Na konci zahrady jménem Hollywood. A protože jsem nepředpokládal, že věhlasný mim vypadá jako mladistvý rošťák, spletl jsem si ho s jeho spoluhráčem Otou Jirákem. Vždyť kolik energie z toho tělkou nalíčeného kluka spontánně sršelo! Kolik nakažlivé síly a radosti z něj vyzařovalo? Žádný akademismus!

    Hybner Boris - portrét. Foto Petr Našic

    Foto PETR NAŠIC

    Bum!

    Zpod kloboučku vyčuhovaly husté, dlouhé vlasy. Štíhlé prsty na koncích obřích dlaní tančily v přesných gestech. Vyřezaná, expresivní tvář jen cosi naznačila, cukla v mimickém svalu, a vše bylo vmžiku jasné. Snaživý nešťastník Al střídal gag za gagem. Báječně přesné pointování. Krása, radost. A mně hlavou letělo – Kruci! Proč v tisku milují a oslavují toho korpulentnějšího, menšího? Je sice také dobrý, ale tenhle neznámý jinoch ho přehrává! Dává tomu všemu smysl – život, krev, srdce… Jen a jen díky němu před námi opět živelně tepe a ožívá stará groteska!

    Tak dobře jsem se bavil, až jsem spadl ze židle na zem! Bum! Stalo se to při snové projekci Ala. Na malém běloučkém plátně vidíme milovaného Friga, jak se během klidného počtení na lavičce v parku mění v divokého cholerika, jemuž dělají větší a větší problémy stále se zvětšující noviny. Zamotává se do nich, padá. Občas z té laviny papíru nešťastně vykoukne se svým kamenným výrazem a opět žuchne na zem. A já s ním! Bum!

    Obdobně jsem upadl na zadek už jen jednou, ve starém pařížském kině při seznámení s anglickou skupinou Monty Python a jejich vesmírným smyslem pro humor – jinou formou filmové grotesky – při scéně se zvracejícím tlouštíkem ze Smyslu života.

    BUM-PRÁSK!

    Boris je skvělý vypravěč. Ostatně je až zarážející, že většina mimů tak ráda a dobře mluví! Asi naakumulovaná slova v dutině lebeční…

    I v civilu kouzlí magickými gesty a jeho uhrančivé oči se do posluchače doslova vpíjejí. Byl to hotový zázrak, když jsem si mohl hned rok po příhodě s bolavě potlučenou zadnicí zahrát vedle něho. Bok po boku. Být ve stejné šatně… V Divadle Ateliér v Praze! Prásk!

    Utekl jsem z posledních hodin na Strojní průmyslovce v Českých Budějovicích, přifrčel autobusem na hodiny pantomimy k Jirkovi Kaftanovi a večer ze zvědavosti zašel do Ateliéru ve Spálené.

    Prvotní zklamání, když z plakátovací tabule řve: Změna programu, vystřídalo nevýslovně radostné překvapení: Dnes hraje a večer pantomimy uvádí Boris Hybner! Zkusím seběhnout dolů. Třeba ho potkám… A najednou stojíme tváří tvář: Nechceš si zahrát? Za půl hodiny. Líčidla ti půjčíme… i s kostýmem! Bum! Prásk!

    Vše se ve mně roztřese. Ale mládí nezná strach, ostych, nefunguje sebezáchovný mechanismus. Rozlil se ve mně obří oceán úlevné drzosti. Opravdu za půl hodiny hraju! V noci se pak jako v nekonečných snách drkotám nočním vlakem do Prachatic.

    Najednou je vše možné! A já jsem u toho. Už jsem u TOHO! A musím být dál! Dál!! DÁL!!!

    Uf!

    Pak byl Boris nemocný. Hrál za něho i Honza Kanyza – což jsem dost dobře nechápal, Boris byl přece nenahraditelný!!! A já započal víc jak dvacetiletou spolupráci se Ctiborem Turbou. ANO! Kdysi bývali nerozlučitelnými společníky, spiklenci. Dnes? Vlastně již dávno… Vzájemnou lásku vystřídala antipatie, úctu nenávist, cituplné dojetí bolestné bratrovraždění. Nahoru dolu. (Nejen) umělecký život se pohybuje v sinusoidách…

    Borisovy další produkce mě už nikdy tak nezasáhly, neoslnily. Možná je to jen bližším poznáním. Jak kdysi napsal Thomas Bernhard o mistrovských malbách: Každé detailnější, zevrubnější poznání ničí krásu a nakonec zjistíte, že to jsou jen čmouhy štětcem. Třebaže geniální! Víc a víc mi byl a je bližší svět Ctibora.

    Rád jsem Borise ale dál potkával a vážil si ho jako herce. Zklamáním byl až jeho deník v tištěné podobě. Konečně kniha! Po spoustě společných rozhovorů o literatuře, malířství, hudbě, které prozrazovaly jeho šíři rozhledu, jsem se už, už těšil na novodobého Allena Ginsberga… A…

    Prásk! Ouvej!

    Náhle je tu z charismatického beatnika jen malý český zakomplexovaný kluk. Přitom jak on dovedl horečnatě hovořit o Kerouacovi a jiných beatnicích, o surrealistech, o blues a rock´n´rollu. Nemohl jsem pochopit takové míjení. Až se studem propadám, když čtu černé na bílém, jak pohrdá mými letitými kamarády – básníkem Ivanem Martinem Jirousem – Magorem, Nikolajem Stankovičem – oni se prý musí ponořit do popelnic, mít ve vousech nudličky, špínu, jedině pak z nich něco sálá, čpí. Zatímco v Paříži Petr Král v krásných šatech píše a pije koňak… To je jeho milovaný surrealista = voňavý kabrňák! Bylo mi moc a moc smutno, jak se velký, starý bard bojí setkání se Slávou Poluninem kdesi ve Španělsku. Těch falešně planých pochyb, co v něm je /…snad budu co platný!? Snad se tu roli naučím?!…/. Toho strachu o honorář /…snad někdy, nějaký bude…/. Nic se nedočítám o lidech, které potkal, o krajinách, kterými prošel, o existenciálních situacích jeho vnitřního srdce, bojujícího, utrápeného ducha. Kde je onen bájný horoucí vypravěč? Zbyl jen placatý rádobybeatnik… Jak mě to mrzelo. Až se bolestně cosi ve mně svírá. Tam někde uvnitř! Snad je to tím, že v sedmdesátých letech prožil, vyžil, vyčerpal vše! Nadoraz! Pffffff…

    Díky za smích, po němž bolí zadnice!

    Samozřejmě, že Tě, Borisi, mám dál rád. Nemohu zapomenout na to první setkání na Malé scéně, na tu první možnost v Ateliéru, kterou jsi mi dal. Ta vlila do mladého, otevřeného srdce tolik potřebné povzbuzení. Z neskutečné drzosti vzklíčila reálná touha, možnost… Že to půjde a že nic není nemožné!!! Díky Ti za smích, po němž bolí zadnice!

    BUM! PRÁSK!

    A snažím se pokračovat v naší společné, komediantské tradici. Nedávno jsme hráli na festivalu Parrésia před kostelem v Horních Dubenkách, kam nás pozval Petr Oslzlý, naši commedii dell´arte nazvanou Smrt komedie. Vesničtí diváci se tak mocně řehtali, až pod nimi praskla silná dubová lavice. I oni se ocitli, jako kdysi já, na své vlastní zadnici. Jistě to bolelo, ale jistě nelitovali! Jako já.


    Komentáře k článku: Díky za smích, po němž bolí zadnice

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,