Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Díky Bohu za to, že slova jsou víc než zlato!

    …titulek přepisuje závěrečnou část textu jednoho z českých slamerů. Žánr slam poetry má odkrouceno v Česku jedenáct let existence.

    Metoděj Constantine

    Gesta jsou důležitá – slamer Metoděj Constantine slaví na české scéně úspěchy s freestylem FOTO ZDENĚK FIALA

    Říjnem počínaje se napříč městy strhává neobvyklá smršť poetry slamů, od exhibic přes kvalifikační regionální kola mistrovství ČR až po velké finále této celostátní soutěže. Tento fenomén současné poezie však u nás zřídkakdy vyplouvá z přítmí klubů, malých kaváren nebo rockových festivalů do tzv. oficiálních vod literatury.

    Zastavme se u situace, kdy toto nepsané pravidlo narušili dramaturgové doprovodného programu letošního knižního veletrhu Svět knihy, v rámci něhož uspořádali hned několik akcí spojených se slam poetry. Řada diváků měla na místě šanci vidět slam vůbec poprvé v životě. V jejich reakcích se zračilo z většiny nadšení, z menšiny odstup, ale otázka byla stejná: Co to slam poetry vlastně je?

    Slovníček pojmů

    slam poetry – žánr, odvětví

    poetry slam – konkrétní akce, (jeden) večer apod.

    slamer – interpret, účinkující (performující básník)

    Poetry slam není recitace!

    Přesně tak. Ba i autorský přednes má k poetry slamu daleko. Jde v něm totiž o interpretaci vlastního textu, při které se musí počítat s aktivní účastí publika. Do velké míry jde o navázání kontaktu mezi pódiem a hledištěm. Výrazovými prostředky se tak pro slamera stává jeho vlastní text (poezie nebo i kratší prozaický útvar), rytmika jeho přednesu, rýmování a členění textu, poloha hlasu, mimika, pohyb těla, ale třeba i beat box, vtip a zhusta taky notná dávka improvizace.

    Vynechat nelze soutěžní rozměr této divadelně-literární disciplíny – slameři mezi sebou soupeří v průběhuo večera o přízeň publika. Ať už jde o exhibiční bitvu o láhev alkoholu nebo o finanční odměnu, dává to poetry slamu až sportovní atmosféru. A že prý se nedá soutěžit v poezii… Jako bychom se tím vraceli až kamsi k antice.

    Fakticky to znamená, že soutěžící dostane pevný časový rámec (většinou 3 minuty) na prezentaci svého textu. Poté jej nehodnotí nikdo jiný než publikum, přesněji náhodně vybraní porotci, kteří hlasují na základě své nálady a ohlasů v celém sále. To znamená, že každý, kdo na slam přijde, se může stát aktivním účastníkem a výsledek ovlivnit. Někdy pouhým potleskem a pískáním, někdy výkřikem, pobídnutím nebo i doplněním účinkujícího. Publikum tedy funguje ve slam poetry jako živý element. Bodový systém je jednoduchý – 0 je nejméně a 10 nejvíce. Ideálním případem je slamerův výraz, který stojí na pomezí poezie – tedy kvalitního textu a divadla – tedy na jeho originálního podání. Každý dobrý slamer vám potvrdí, že bez komunikace s diváky slam nefunguje.

    Český slamer jezdí v Trabantu

    Poetry slamy začal jako první organizovat v polovině 80. let v Chicagu bývalý stavební dělník Marc Smith, dnes přezdívaný Slam Papi. Odtud se slam rozšířil jako virus po celém světě, doslova napříč kontinenty. Do Česka přichází slam poetry až v roce 2002 (i když fyzické básnictví Petra Váši pracuje s podobnými principy o řadu let dříve). Zahraniční vzory se u nás nikdy nekopírovaly. Nejcennější zkušeností českého slamu je chvíle „bodu nula“. Chvíle, kdy nikdo netušil, co slam vlastně je, nebo může být.

    O podobě poetry slamů v Česku se rozhodovalo za chodu, přímo na pódiu a před publikem, učením se z chyb ostatních i vykrádáním principů, které fungují. Po jedenácti letech lze hovořit dokonce o vytvoření kvalitní, byť co do počtu schopných interpretů velmi úzké scény. I když se dnes u nás o slamu už píší bakalářské, ba i disertační práce, slam poetry se zatím nestala plošným fenoménem, jako tomu je v zahraničí (v Německu, Rakousku, Polsku nebo Španělsku), kde se v každém větším městě konají poetry slamy pravidelně.

    Pro srovnání české slam poetry se zahraničím je nejlépe dát slovo někomu s praktickou zkušeností. Jan Jílek na domácích slamech našel vlastní styl založený na extrémních polohách a možnostech českého jazyka, mezinárodních výrazech i osobitém stylu interpretace. Dvakrát se mu podařilo vysoutěžit titul mistra ČR a má i mezinárodní úspěchy. Na prestižní International Slam Revue v Berlíně získal v roce 2010 třetí místo, a otevřel si tak cestu pro další zahraniční pozvání. Vyjel na turné po Německu a své texty vydal i knižně. K rozdílům mezi námi a Němci říká: Slam poetry je v Německu daleko více profesionalizovaná. Odhadem 15 až 20 elitních německých slamerů se živí pouze slamem, moderováním a workshopy. Dalších zhruba 40 lidí ve špičce si slamem dobře přivydělává. Instituce slam poetry je v Německu daleko propracovanější a prestižnější než u nás. Neuplyne den v roce, kdy by se nekonal nějaký poetry slam. Německé národní finále trvá několik dní a soutěží se systémem vyřazovacího pavouka jako v tenisovém turnaji. Diváci jsou schopni vyprodat i stadion. Němečtí slameři jsou etablovanými osobnostmi literární scény, většina vydává knihy a řada z nich považuje slamové výstupy za jakousi živější formu autorských čtení a nejlepší PR.

    Německá slamová tradice je postavena především na připraveném textu. Ten je často i čten z papíru. Němečtí slameři jsou excentričtí, ale takřka nikdo z nich nesází na improvizaci. Slam je považován za specifický literární útvar, ve kterém autoři kladou důraz především na literární kvalitu textu, nadčasovost a obecný tematický přesah. V kontrastu se švejkovstvím české slam poetry (všichni přední čeští slameři svým specifickým způsobem shazují velká témata a přistupují ke světu z pozice humoru) má německý slam tendenci k jisté formě patetičnosti a snaze o vážně míněnou autorskou výpověď. Čeští slameři jezdí v Trabantu, němečtí v BMW…, uzavírá své poznatky Jílek.

    Výchova k slamu v Čechách

    Můžeme někdy zahraniční scénu a podmínky, které má, dohnat? Těžko to půjde bez toho, čemu bychom mohli říkat „slamová výchova“. Ta se u nás objevuje zatím sporadicky.

    Předloni vznikl pod patronací Člověka v tísni bezmála roční projekt tvůrčích básnických dílen, v němž se pracovalo s dětmi ze sociálně vyloučených lokalit i jejich vrstevníků z běžné populace. Vedení workshopů se ujal jeden ze služebně nejstarších českých slamerů Bohdan Bláhovec. Vyústěním projektu byla dokonce publikace reflektující život na pražském Smíchově a v Ústí nad Labem. Bláhovec s Jakubem Follem vedou od října tohoto roku také pětidílný slamový workshop ve spolupráci s Městskou knihovnou v Praze. Nikoho nic neučím, jen nabízím možnosti. Slam poetry v českém kontextu je zajímavá zejména tím, že je určená takřka komukoli, kdo se nebojí a myslí si, že má co říct, komentuje svoji lektorskou zkušenost Bláhovec.

    Jediným, kdo v Česku pracuje kontinuálně na něčem, čemu by se mohlo říkat „slamová výchova“, je překladatel, pedagog a organizátor literárního dění Bob Hýsek. V Olomouci organizuje na Katedře anglistiky a amerikanistiky tamní Filozofické fakulty více než šest let slamové kurzy a klub. Náš projekt začal čistě jako univerzitní kurz, jehož výstupem byla závěrečná společná show. Na podzim 2010 jsem jej ale přetavil ve veřejný klub konající se v hospodě. Studenti měli kurz za kredity, ale byl otevřený také básníkům, kritikům i čumilům. Sešla se tak různorodá skupina lidí soustředěná na vlastní psaní a jeho veřejnou interpretaci.

    Co si pod tím přesně představit? Účastníci kurzu nosí básně, své nebo cizí, a nejprve je čtou. Piluje se fonetika, hledá se interpretace, někdy i postava vypravěče. Řeší se vše – přednes, srozumitelnost, frázování, výslovnost, přesný a plánovaný rozvrh emocí v textu, pointa nejen ideová, ale i emoční, gradace a proměny tempa. Dále se klade důraz na řeč těla, cvičí se promyšlená gesta v konkrétních místech básně, kontakt s publikem očima i slovně, pohyb na pódiu nebo přeměna prostoru v slamerův prospěch. Z tohoto pohledu už nevypadá slam poetry jako „české švejkování“, ale jako příprava profi vystoupení svébytného oboru. Bob Hýsek je ale ve svých snahách v Česku v podstatě sám, i proto se za kalendářní rok objeví u nás v průměru nanejvýš jeden nový schopný slamer.

    Poezie je…

    Proniknutí české slam poetry na oficiální literární akci, jakou je Svět knihy, bylo jednou z prvních vlaštovek k vystoupení z undergroundu. Slam se v Česku stále ukrývá v klubech se svými sto až dvěma stovkami návštěvníků na akci a jako specifický žánr poezie je víceméně přehlížen. Důvody, proč se nemá šanci profesionalizovat, je třeba hledat i na poli organizátorském. Ačkoli máme dobře zvládnutou platformu celostátní soutěže, o kterou se léta stará o. s. Fléda v čele s Lenkou Zogatovou (stejně jako o slamy na letních festivalech nebo občasné výjezdy za hranice), a fungují i exhibice v Praze a Plzni, nejsou organizátoři slamerských akcí dostatečně profesionální. Nikdo si doposud nevzal na triko pokusit se vést český slam centrálně a na plný úvazek. To by znamenalo kontinuální shánění dotací, spolupráci na tom, aby se zde pravidelně objevovali zahraniční slameři (a opačně – aby naši se objevovali venku), aktivní podporu slam poetry v regionech, předávání know-how (nejlepší slamový večer funguje jako přesně daný formát), profesionální PR.

    Možná je to odrazem mizerné domácí kulturní politiky a grantového (ne)systému, což se s možnostmi směrem na Západ nedá srovnat, a tak se o profesionalizaci nikdo ani nepokouší. Možná je stav českého slamu jen věrným odrazem současné scény české poezie, která už léta funguje v podstatě sama pro sebe. Básně vycházejí, ale čtou a kupují je z 90 procent zase jen básníci a lidé profesně s poezií spojení, podobně jako si bývají publikem na veřejných čteních. V Česku se nějak uživí herec, muzikant a sem tam i vyvolený výtvarník. Ale básník? Znáte nějakého? Stejně tak, ačkoli se vytvořila jakási scéna, zůstává česká slam poetry ve svém „punku“, který možná dokázal, že jméno Bohdana Bláhovce dnes zná více lidí než jméno jednoho z nejlepších českých básníků Petra Hrušky, ale coby progresivní scéna se slam poetry vyvíjí snad až příliš šnečím tempem. Možná na „tu poezii“ zase tolik nejsme, když to nic moc nenese…

    Bob Hýsek k tomu říká: Smysl slam poetry pro mne souvisí se smyslem poezie jako takové. Beru ji jako cestu k poezii (i z hlediska diváka, byť nemá tak autentický prožitek jako tvůrce), ne k peněžní odměně.

    autor je básník a organizátor poetry slamů


    Komentáře k článku: Díky Bohu za to, že slova jsou víc než zlato!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,