Čarostřelce. V ouvertuře se může orchestr zaskvít, ale i blamovat, což byl právě tento případ. Jestliže je pozornost celého divadla upjata na orchestřiště, tím spíš vyniknou četné hráčské chyby, a že věru ve Weberově hudbě tahají za uši!">
Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dietní ochutnávka německého divadla

    Rozvlekle hranou předehrou za spuštěné opony začíná, nepříliš šťastně, liberecká inscenace Weberova Čarostřelce. V ouvertuře se může orchestr zaskvít, ale i blamovat, což byl právě tento případ. Jestliže je pozornost celého divadla upjata na orchestřiště, tím spíš vyniknou četné hráčské chyby, a že věru ve Weberově hudbě tahají za uši!

    Gabriela Kopperová (Agáta) a Michaela Katráková (Anička) FOTO KAREL KUBÁT

    Po předehře se už začne s divadlem, ale nastává otázka, o čem hrát tento kdysi hororový, nyní pouze naivní příběh? Režiséři Konwitschny (Hamburk, 1999) a Freyer (Stuttgart, 1980), jejichž obě inscenace se doposud hrají, touto operou se sarkastickým nadhledem komentovali německou identitu a kýč, jakým se dnes postava myslivce v kamizole stala, aniž by operu připravili o její kouzlo. Podobnou cestou se snad chtěl vydat i v Liberci hostující rakouský režisér Werner Pichler. Soudím tak alespoň podle scénografie – na jevišti je veškeré dění umístěno do středu pomyslného terče, který je velkou replikou terče ze střelecké soutěže v prvním dějství opery. Scéně pak dominuje insitní obrázek myslivce a jeho milé. Očekával bych, že se režisér zamýšlí s tímto naivním kýčem nějakým způsobem vypořádat, což se nestalo. Není mi ani jasné, jestli si režisér uvědomuje, že hvězdné nebe se svítícím měsícem je stejně kýčovité jako ten milostný výjev, a jestli měl vůbec nějaký autorský odstup, protože žádné zcizení nebylo znát. Škoda nevyužité možnosti – ostatně místo o Němcích se klidně mohlo hrát o Češích, což se nabízelo i reáliemi opery. Pichlerova inscenace tak zůstává pohříchu ilustrativní a slibovaný horor se nekoná. Výstup ve Vlčí rokli ve druhém dějství je přes „umocnění“ stínohrou, projekcí či „světelnou aurou“ obklopující účinkující spíše malebný, než že by z něj šel strach. Jako dobrý nápad se mi ale jeví pojetí Eremita a Samiele, kteří procházejí celou operou jako obchodní cestující s kufříky – o jejich vzájemný obchod se vlastně hraje a vyvede se Eremitovi, který stejně jako u Webera coby deus ex machina Agátu zachrání.

    Patrná byla režisérova práce na herecké stránce inscenace. Zvláště u sboru bylo vidět snahu individualizovat jednotlivé postavy a vdechnout jim vlastní život, ale i u některých sólistů bylo znát vedení k přesnějšímu hereckému výrazu. Spontánním projevem a hlasem příjemné barvy potěšil zejména Jiří Přibyl v roli Kašpara (zvláště hezký výstup v pijácké písni v prvním dějství), citlivě a bez zbytečného efektu či forsírování zazpívala svou Aničku Věra Poláchová, které dobře padla role čiperné vesnické dívky. Lívia Obručnik-Vénosová naproti tomu působila trochu neuvolněně a ačkoli prokázala velmi dobré hlasové dispozice, její pojetí Agáty bylo skoro wagnerovské – zpěvačka jde přitom na partituru hodně silově, což by nemuselo mít pro její mladý hlas dobré následky. V roli Maxe Rafaelu Alvarezovi nesvědčil falešně nasazený tón, nejistota ve vyšších polohách a poněkud bezradná jevištní existence – je vidět, že pěvec spíš, než aby hrál postavu, přemýšlí nad tím, kam se postavit a kdy bude nástup. Všichni zpěváci se jinak zjevně dobře cítili ve zpívaných, Berliozem dokomponovaných recitativech, které byly uvedeny místo původní německé prózy, ačkoli z inscenace nebylo patrné, proč se zvolila tato nedávno ve světě znovuobjevená verze, a ne obvyklé mluvené dialogy.

    Nedozvěděl jsem se koneckonců ani to, proč se vlastně hraje Čarostřelec, nemají-li jím inscenátoři co říct. Z příchodu režiséra z německojazyčného divadelního prostředí se tak bohužel mnoho nevytěžilo.

    Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Carl Maria von Weber: Čarostřelec. Úprava Hector Berlioz. Dirigent František Babický, režie Werner Pichler, scéna a kostýmy Klaus Hellenstein, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 17. února 2012.


    Komentáře k článku: Dietní ochutnávka německého divadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,