Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Děti slunce

    Letošní léto bylo ke svým dětem mimořádně přívětivé a nechalo nás odžít si ve sluneční lázni další fragmenty svých životů. Nechal jsem vše plynout tak, jak jsem zvyklý, to důležité i to nepodstatné se tradičně děje tak trochu samo o sobě. Jsme vlastně jen něco jako pozorovatelé a médium opakujících se cyklů. S příchodem léta jsme vyhnáni z klubů ven na festivaly, z večírků jedné kapely nebo jednoho stylu se stane multižánrový mumraj a z bot se začne vyklepávat prach nebo zaschlé bahno.

    Vladimír 518

    Vedle pravidelného rytmu víkendového hraní se nyní věnuji společně s velkou skupinou spolubojovníků intenzivnímu natáčení dokumentárního seriálu pro ČT 2 Kmeny, o kterém jsem se zde již v minulosti zmiňoval. Jedná se o jakési rozvedení knižní předlohy, o šestnáct výletů do subkulturních krajin mimo běžný záběr televizního vysílání. Práce jde uspokojivě a neuvěřitelně se těším, až zde ohlásím dokončení projektu a začátek vysílání.

    V létě je všeobecně větší klid a díky němu se i mnohem líp pracuje. Natočil jsem náročnej videoklip i dost studiový muziky, rozpracoval knižní plány pro budoucnost a společně s Davidem Vrbíkem a Ondřejem Anděrou zahájil realizaci nového audiovizuálního kousku projektu Spam, který budeme premiérovat na konci října v Praze v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.

    S láskou se oddávám i informačnímu obžerství. Moje menu obsahuje s železnou pravidelností minimálně jeden film denně, nějaké knihy a dostatek internetu. Letos jsem navštívil i velmi povedenou výstavu souputníka Demartiniho, Sýkory a Kratiny, abstraktního výtvarníka Jana Kubíčka (1927–2013), jehož dílo bylo krátce po jeho smrti – od 23. dubna do 10. srpna – vystaveno v působivé chronologické řadě v Městské knihovně. S ženou jsme navíc odjeli za architekturou i městem samotným do Berlína, kde naším hlavním cílem byla naprosto fantastická výstava Davida Bowieho. Mix artefaktů, kostýmů, textů, vlivů a inspirací, odkazů, klipů, záznamů a fotografií působí tak silně, že člověk odchází z expozice v Martin-Gropius-Bau s pocitem, že je jeden z Bowieho pavouků z Marsu. Pokračovali jsme do Bauhausu v Dessau podívat se na stavby, které známe jen z fotografií, a nasát velmi dobře zrekonstruovanou atmosféru místa, která krátce před druhou světovou válkou přistála do tohoto městečka jako zpráva o budoucnosti. Z dnešního hlediska tehdejší protnutí kultovních osobností působí skoro jako pohádka nebo jakási moderní kulturní mytologie.

    A na filmovém festivalu v Karlových Varech jsem uváděl některé filmy a na další se chodil koukat a užíval si každý den pravidelného plavání v bazénu hotelu Thermal, ve zde taktéž již zmiňované předrevoluční architektuře manželů Machoninových.

    A tak podobně a tak dále. Zkráceno a podtrženo, všechno je krásný. Logicky to tak asi nepůjde do nekonečna, ale teď bych lhal, kdybych tu psal cokoli jiného.

     


    Komentáře k článku: Děti slunce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,