Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Deset dnů, které otřásly Portlandem

    Fertile Ground Festival je portlandská divadelní přehlídka nové dramatické tvorby všeho druhu v podání místních divadel. Čtvrtý ročník, který se konal 19.–29. ledna 2012, nabídl více než sto představení a provětral skoro všechna portlandská divadla i městské nedivadelní prostory. Za pouhých $50 si každý milovník divadla užil, co hrdlo ráčí a co se do těch deseti dnů vešlo. „Úrodná půda“ festivalu pomohla nejrůznějším plodům činoherního, alternativního, experimentálního, hudebního i tanečního divadla, aby se zasazené semínko uchytilo. Někdy se to povedlo, někdy ne. Řada současných portlandských dramatiků zasela nové hry, které se dočkaly premiér v podobě scénických čtení. A protože v jednom kuse pršelo, vyrostly sem tam moc pěkné rostlinky.

    Inscenaci se podařilo zprostředkovat rituální atmosféru a odvyprávět mystický příběh ze současnoti (B’aktun 13 divadla Miracle Theatre Group/Milagro)

    Čtyři tanečníci – čtyři zuby – se prohánějí po velkém jevišti Lincoln Hall (Make/Believe taneční skupiny tEEtH)

    A co že je to vzalo za srdce? (Something Got Ahold Of MY Heart skupiny Hand2mouth) FOTO ARCHIV

    Likvidace nepohodlných osob

    Na úvod jsem si dala inscenaci The North Plan, kterou napsal současný americký dramatik a herec Jason Wells, jehož texty v minulosti pravidelně prověřovalo známé chicagské divadlo Steppenwolf. Tato hra se na jevišti městského divadla Portland Center Stage objevila už v létě 2010 během festivalu scénických čtení JAW. Jedná se o konverzační komedii na téma apokalyptického zneužití státní moci a nastolení totalitárního režimu, který bez soudního procesu likviduje nepohodlné osoby. Komické na tom je zasazení příběhu do jedné maloměstské policejní stanice v Missouri, v níž se setkají dvě zadržené osoby: hubatá přízemní servírka Tanya, jejíž svět vymezují čtyři ulice města a bar, a zoufalý představitel opozice Carlton, zatčený státní zaměstnanec, který se snaží zabránit rozpoutanému teroru. Navzdory počátečnímu servírčinu přehlížení se Carltonovi podaří Tanyu přesvědčit, aby mu v jeho politické misi pomohla. Tupost okolní policejní byrokracie a spojení dvou neslučitelných světů hlavních postav je zdrojem vtipných momentů. Hra, jejíž inscenace se na festivalu představila v režii druhé umělecké šéfky Rose Riordan, má do jisté míry univerzální platnost a docela si ji dovedu představit na jevišti Činoherního klubu třeba v podání Ivany Chýlkové a Marka Taclíka.

    Večer jsem si trochu zaexperimentovala s experimentální současnou tvorbou. Představení s názvem Full Loaded Russian Roulett v sobě skrývalo plný zásobník krátkých her odehrávajících se v otevřeném prostoru The Hostess. Takový studený portlandský NoD. Mrzla jsem tam od začátku do konce, ačkoliv některá témata byla vyloženě ožehavá. Suma sumárum žádná pecka. Nejzajímavější byla hra A Play with Words, groteskní konverzace slov-charakterů He (tedy On) a Ran (tedy běžel). Skotačivé sloveso neustále pobíhalo a něco dělalo, když však došlo na lásku, bylo rozpačité a začalo se červenat. Zájmeno se snažilo co nejdéle udržet si klid a postavení, ale když došlo na lásku, rozechvěla se mu kolena a bylo po slovosledu.

    Víte, co jíte?

    V sobotu jsem se hned po obědě vydala do divadla Miracle Theatre Group/Milagro na představení B’aktun 13 inspirované mayskou mytologií a kalendářem. Dramaturgie divadla s dvacetiletou historií se zaměřuje na Latinskou Ameriku. Produkuje bilingvní inscenace, hraje pro školy a v rámci integrace Latinos do portlandské komunity otevírá témata imigrace, národnostní nesnášenlivosti, nezaměstnanosti apod. Divadlo dává také příležitost k tvorbě latinsko-americkým hercům a režisérům. Loni jsem zde viděla skvělou inscenaci Lazarillo na motivy španělského pikareskního románu ze 16. století Život Lazarilla z Tormesu.

    Podle mayského kalendáře znamená b’aktun 20 katun = 144 000 dní. B’aktun 13 uzavře letos 21. prosince 5 125 let dlouhý cyklus života a začne se počítat znovu od nuly. Apokalypsa se šťastným koncem?

    Inscenaci se podařilo zprostředkovat rituální atmosféru a odvyprávět mystický příběh ze současnosti. Tři mladí Latinos jsou vyhoštěni z USA a mezi starověkými mayskými ruinami v blízkosti mayských božstev prožívají poslední dny mayského kalendáře. Poučné. I přesto stále věřím, že vrcholy festivalu teprve přijdou!

    A je tu vrchol! Mt. Hood festivalu „úrodné půdy“! Socio-divadlo. Gastro-deník jedné rodiny. Divadelní menue live! Thank you, Portland Playhouse, za zhmotněný hlad v podobě kreativní tanečnice, za všechny ty chutě i nechutě, za věrohodné herce, nápaditou scénu, super hudbu a originální text portlandské dravé dramatičky Eugenie Wood. A hlavně za režii Megan Kate Ward, která studovala v Londýně. Asi na té evropské průpravě něco bude.

    Na co máte největší hlad? Víte, co jíte? Co je podle reklamních spotů zrovna „zdravé“? Kolik kalorií má sendvič s burákovým máslem, majonézou a čokoládovým pudingem? Ne zvlášť, dohromady. Od roku 1985 se všem ženám během kojení doporučovalo sójové mléko. Proč? Přesně od té doby se začaly „vyrábět“ geneticky modifikované sójové boby. Ha! Reklama z mého dětství: Pijte mléko! Všude na světě je to stejné. Anorexie, obezita, rakovina… to jen tak namátkou. You’re what you eat. Back to the roots. Babiččina zahrádka je stejně nejlepší. Inscenace Famished byla chytrá, hravá, a hlavně divadelní!

    Kde jou největší byrokrati?

    Portlandská dramatička Susan Mach má české předky. Je tedy Machová, kdesi od Brna. Dokonce se před pár lety naslepo vydala pátrat po své rodině na Moravu a bez jakýchkoliv předchozích kontaktů a indicií ji našla! Poznala svou příbuznou takřka na první pohled a měla u toho pocit, že se dívá do zrcadla.

    Její nová hra A Noble Failure, která vyhrála loňskou dramatickou soutěž CoHo’s 2011 New by Northwest, byla na festivalu představena v sekci scénických čtení. Jejím tématem je aktuální americký problém – transformace škol, jejich zavírání a „modernizace“, která spočívá ve snižování financí, personálu i jeho nároků na studenty. Školy jsou nuceny testovat své studenty státními testy. Pokud nesplní limity, jsou zavřeny. Vinu nesou učitelé, trestem je vyhazov. Skrze tu příšernou byrokracii není čas na výuku. Říká se, že byrokrati par excellence jsou Němci, ale kam se hrabou na Američany! Na všechno papír a nejlépe plnou šrajtofli. Kdo nemá zlaťáky, nedosáhne na vzdělání ani na zdravotnictví.

    Susan umí psát dialogy s pointou a je dobrou fabulátorkou. Problém je v tom, že ti, kdo by hru měli vidět, do divadla nechodí.

    Sex i pomsta

    V roce 1611, kdy vydal Flaminio Scala v Benátkách první sbírku scénářů komedie dell’arte, napsal v Anglii John Webster tragédii Vévodkyně z Amalfi (vydaná v Londýně 1623). Co to asi bylo za dobu, když se promítla do divadelních textů v tak rozličných formách. Podle scénářů můžeme usuzovat na veselý rok plný humoru, podle tragédie na období temna a nevyhnutelných katastrof. Zřejmě spolu v jakési absurdní harmonii koexistovalo obojí.

    V roce 2011 napsal současný americký dramatik Joseph Fisher pro portlandské Artist Repertory Theatre hru (I am still) The Duchess of Malfi s podtitulem Sexy revenge tragedy. Sex i pomsta jsou v nové adaptaci sice poměrně silně zastoupeny, ale hlubšího rozpracování situací a postav se bohužel nedočkáme. Že by to byl záměr režiséra Jona Kretze, který si přál tarantinovské drama plné „white satin and blood“? Chtěl tím kritizovat akční filmy a počítačové hry plné násilí v přímém přenosu? Parodie ani satira to ovšem nebyla a navzdory celkem dobrému hereckému výkonu vyzněla inscenace jako plochá, děravá a zjednodušená aktualizace bez hlubšího podtextu. Povedené bylo zapojení vypravěče, který diváky v duchu kabaretu a grotesky provází dnešním italským městečkem Amalfi, jakož i příběhem hry. Jeho vstupy byly příjemným zpestřením série násilných výstupů, na které se hra smrskla.

    A o čem je? Vévodkyně se tajně vdá za svého bodyguarda Antonia, čímž se „proviní“ proti slibu bratrům, z nichž jeden je kardinál a druhý ji miluje. Ani mučením ji ale nedonutí, aby se zřekla titulu a zklamala obyvatele Amalfi, kteří ji zbožňují. O hromadná jatka se postará najatý zločinec, který vévodkyni na její přání zabije, čímž ji vysvobodí z moci bratrů, kteří ji však vzápětí následují.

    Americké zuby nehty

    Zuby. Teeth, tedy vlastně tEEtH. Tak se jmenuje portlandská taneční skupina, kterou v roce 2006 založili choreografka a tanečnice Angelle Herbert a muzikant a sound designer Phillip Kraft. U nás jsme je mohli vidět v americkém stánku ve Veletržním paláci během loňského Pražského Quadriennale.

    Čtyři tanečníci – čtyři zuby – se prohánějí po velkém jevišti Lincoln Hall, které jako velká ústa vydává nejrůznější zvuky reprodukované i živé hudby a vtahuje plné hlediště do světa představení Make/Believe. Pohyby, kostýmy a celá choreografie mě přenáší do cizích krajů, kde žijí čtyři exotičtí ptáci. Exotičtí ptakolidi. A já se nebráním a nechávám se unášet jejich skřeky, pohyby, souboji a milostnými hrami. Možná jsem to jen já, kdo vidí ptáky, možná je to o něčem úplně jiném, možná je to tím, že představení produkuje agentura White Bird Uncaged. Kdoví, ale to není podstatné. Představení se skládá ze dvou typů sekvencí – společné ptačí kreace všech čtyř tanečníků, velmi originální a velmi působivé – a sekvence studia ptačího těla, ptačí psychologie, ptačí dialogy a jakési ptačí totální divadlo. Jeden tanečník omotává druhému hlavu kabelem, na jehož konci je mikrofon, a pak ho vodí jako loutku. Tanečníci si ve dvojicích brání ve verbálním projevu tím, že si různými částmi těla zakrývají ústa, případně si do nich navzájem strkají prsty. Tanečnice se ocitá sama na světlem vymezeném obdélníku a snaží se z něho uniknout. Kamkoliv se však pohne, obdélník ji následuje. Mikrofon, který má přivázaný ke kostýmu, je jediným prostředkem komunikace se světem. Ale její hlas je deformovaný, slova nesrozumitelná.

    Vše plyne přirozeně, jedna situace se organicky přelévá v druhou a ptáci tančí, až jim kostým lítá a sem tam poodhalí i to, co v Americe nesmí publikovat ani pánské časopisy. Ale je to dobré, nápadité a zábavné. Ať žijí Zuby! Téhle taneční skupiny se budu držet zuby nehty!

    Lear uprostřed tabákového pole

    Copak se dá Shakespeare pořád dokola adaptovat? Položila jsem si ráno otázku a pro odpověď si zašla na scénické čtení Lear’s Follies v podání Portland Shakespeare Company. Dá a může to být celkem dobrý současný text. Zvlášť pokud je jeho autorkou portlandská dramatička C. S. Whitcomb. Má počáteční skepse se v mžiku rozplynula. Vtažena do známého příběhu otce a jeho nevděčných dětí – v tomto případě dvou synů a jedné dcery, jejichž příjmení je King – jsem intenzívně prožívala královu slepotu a následnou bezmocnost tváří v tvář lhostejnosti nejbližších. Autorka děj zasadila do období mezi občanskou válkou (tedy válkou Severu proti Jihu) a krachem na burze v roce 1929, který odstartoval velkou hospodářskou krizi (tedy Great Depression). Synové zdědili tabákovou farmu ve Virginii a business v New Yorku, nejmladší dcera dostala jen vynadáno a odešla s prázdnou. Král King si poprvé uvědomil vlastní selhání při sledování němého filmu v kině v New Yorku, kde zrovna promítali Shakespearova Krále Leara. Postavy se nápadně podobaly jeho dvěma synům… Slavný monolog v bouři pronesl uprostřed svého tabákového pole King sám, zcela opuštěný. Jen na obzoru bylo vidět blížící se tornádo zkázy…

    Láska je láska

    Something’s Got Ahold Of My Heart. Nový work in progress velmi progresívního a velmi workoholického divadla z Portlandu, které žije z ruky do huby, a proto si říká Hand2mouth. Pravidelně sleduji jejich inscenace, pravidelně se s nimi přátelím a pravidelně s nimi zažívám spoustu legrace. Loňská produkce Uncanny Valley byl velký maglajz s velkým nasazením, ale pomíjivým výsledkem. Chtělo to dramaturga. Toho si teď pořídili, respektive dramaturgyni, a je to znát. Zde sice nepředvedli hotovou inscenaci, ale jednotlivé sekvence mají většinou zajímavou atmosféru, temporytmus i pointu. Dílo vzniká kolektivně na bázi samostatné práce – domácích úkolů – a následného prezentování a „lynčování“ v rámci práce samotné skupiny, natáčení na video a editování. K finálnímu tvaru se tedy dojde prostřednictvím video-sestřihu nahraných etud a improvizací. Zajímavé.

    A co že je to „vzalo“ za srdce? Tématem projektu je láska v nejrůznějších podobách a variantách. Od něžné a milé až po zlou a žárlivou či nenávistnou. Ve čtyřech sekvencích – greatest hits, stories, dance a concert – sledujeme, jak se jedna situace přelévá do druhé, jak se střídají výrazové prostředky a jak se mění nálada. Důležitou úlohu má hudba, ať už reprodukovaná převzatá, autorská nebo live. Často jde proti obsahu akce, čímž provokuje a rozšiřuje výstup o další dimenzi, posouvá význam atd. Zamilovaný člověk ztrácí identitu v partnerovi, jeho vlastní Já se rozpouští v druhém a obě bytosti splývají. H2M k tomu využili prostředek dabování hlasu, myšlenky, zpěvu nebo pohybu, a přispěli tím k estetizaci akce. Toto přebírání identity se jako červená nit příběhu táhne v různých formách celým dílem. Na rozdíl od předchozí inscenace aktéři tentokrát dění lépe strukturovali pomocí dramatických situací. Ať už to dělali záměrně, anebo intuitivně, fungovalo to.


    Komentáře k článku: Deset dnů, které otřásly Portlandem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,