Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2019

ročník 25
19. 2.–4. 3. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Deset dnů, které otřásly Portlandem

    Fertile Ground Festival je portlandský divadelní přehlídka nové dramatické tvorby všeho druhu v podání místních divadel. Čtvrtý ročník, který se konal 19. – 29. ledna 2012, nabídl více než 100 představení a provětral skoro všechna portlandská divadla i městské nedivadelní prostory. Za pouhých $50 si každý milovník divadla užil, co hrdlo ráčí a co se do těch deseti dnů vešlo. „Úrodná půda“ festivalu pomohla nejrůznějším plodům činoherního, alternativního, experimentálního, hudebního i tanečního divadla, aby se zasazené semínko uchytilo. Někdy se to povedlo, někdy ne. Řada současných portlandských dramatiků zasela nové hry, které se dočkaly premiér v podobě scénických čtení. A protože v jednom kuse pršelo, vyrostly sem tam moc pěkné rostlinky.

    Čtvrtek 19. 1.

    K obědu jsem si dala inscenaci The North Plan, kterou napsal současný americký dramatik a herec Jason Wells, jehož texty v minulosti pravidelně prověřovalo známé chicagské divadlo Steppenwolf. Tato hra se na jevišti městského divadla Portland Center Stage objevila už v létě 2010 během festivalu scénických čtení JAW. Jedná se o konverzační komedii na téma apokalyptického zneužití státní moci a nastolení totalitárního režimu, který bez soudního procesu likviduje nepohodlné osoby. Komické na tom je zasazení příběhu do jedné maloměstské policejní stanice v Missouri, v níž se setkají dvě zadržené osoby: hubatá přízemní servírka Tanya, jejíž svět vymezují čtyři ulice města a bar, a zoufalý představitel opozice Carlton, zatčený státní zaměstnanec, který se snaží zabránit rozpoutanému teroru. Navzdory počátečnímu servírčinu přehlížení se Carltonovi podaří Tanyu přesvědčit, aby mu v jeho politické misi pomohla. Tupost okolní policejní byrokracie a spojení dvou neslučitelných světů hlavních postav je zdrojem vtipných momentů.

    Docela si hru dovedu představit na jevišti Činoherního klubu třeba v podání Ivany Chýlkové a Marka Taclíka (Jennifer Engstrom /Tanya a Timothy Edward Kane /Carlton). Snímek PETER COOMBS

    Hra, jejíž inscenace se na festivalu představila v režii druhé umělecké šéfky Rose Riordan, má do jisté míry univerzální platnost a docela si ji dovedu představit na jevišti Činoherního klubu třeba v podání Ivany Chýlkové a Marka Taclíka.

    ///

    Večer jsem si trochu zaexperimentovala s experimentální současnou tvorbou. Představení s názvem Full Loaded Russian Roulett v sobě skrývalo plný zásobník krátkých her odehrávajících se v otevřeném prostoru The Hostess. Takový studený portlandský NoD. Mrzla jsem tam od začátku do konce, ačkoliv některá témata byla vyloženě ožehavá. Suma sumárum žádná pecka. Nejzajímavější byla hra A Play with Words, groteskní konverzace slov-charakterů He (tedy On) a Ran (tedy běžel). Skotačivé sloveso neustále pobíhalo a něco dělalo, když však došlo na lásku, bylo rozpačité a začalo se červenat. Zájmeno se snažilo co nejdéle udržet si klid a postavení, ale když došlo na lásku, rozechvěla se mu kolena a bylo po slovosledu.

    ///

    Pátek 20. 1.

    Who are “They”?  What do “They” want?   Rumored to be a secret committee, the real power behind the state, “They” are a bizarre collection of fanatics out to remake the world as an organized society of automatons.  “They” want to crush the individual and the creative spirit.  Above all, “They” are intent on destroying Art. Repro archiv festivalu

    Za neustávajícího deště jsem se vypravila do temných uliček portlandských Stínadel, abych objevila zastrčený divadelní prostor Backdoor Theatre a zhlédla americkou premiéru hry skupiny Walking Shadows Productions s názvem They. V roce 1920, tedy mále před 100 lety, ji napsal polský malíř, dramatik, spisovatel a filozof Stanislaw Witkiewicz, známý jako Witkac/Witkatze/Witkacy apod. Hra s rysy expresionismu předznamenává nástup absurdního divadla. Hlavní postava estéta, milovníka žen a umění se stane obětí totalitarismu – nastolení kultu automatismu, který likviduje vše individuální od osob po umělecká díla. Škoda, že představitel hlavní role celou dobu jen řval jako na jarmarku a nikdo z herců nechápal, o čem hraje. Zachraňovali to maskami á la commedia dell’arte, o jejichž používání a fungování ovšem neměli páru. Režisér si prý touto inscenací splnil dávný sen z mládí. Prozradil mi to po představení, když jsem se ho zeptala na důvod inscenování tohoto zapomenutého textu. Přála jsem si, aby mi odpověděl něco ve smyslu jasně vytyčeného dramaturgického směřování nebo cyklu expresionistického divadla atd… Bohužel. Náladu jsem si zlepšila až při rozhovoru s divadelním pedagogem a kritikem s krycím jménem Luftwaffe na chodníku před divadlem, kde jsme alespoň půl hodiny v dešti přetřásali portlandskou divadelní scénu. Snad bude další dny půda, z níž vyrostou další inscenace festivalu, úrodnější.

    ///

    Sobota 21. 1.

    Inscenaci se podařilo zprostředkovat rituální atmosféru a odvyprávět mystický příběh ze současnosti. Snímek archiv festivalu

    Dnes si dám dvojáček, pomyslela jsem si a hned po obědě se vydala do divadla Miracle Theatre Group/Milagro na představení B’aktun 13 inspirované mayskou mytologií a kalendářem.  Dramaturgie divadla s dvacetiletou historií se zaměřuje na Latinskou Ameriku. Produkuje bilingvní inscenace, hraje pro školy a v rámci integrace Latinos do portlandské komunity otevírá témata imigrace, národnostní nesnášenlivosti, nezaměstnanosti apod. Divadlo dává také příležitost k tvorbě latinsko-americkým hercům a režisérům. Loni jsem zde viděla skvělou inscenaci Lazarillo na motivy španělského pikareskního románu z 16. století Život Lazarilla z Tormesu.

    Podle mayského kalendáře znamená b’aktun 20 katun = 144 000 dní. B’aktun 13 uzavře letos 21. prosince 5.125 let dlouhý cyklus života a začne se počítat znovu od nuly. Apokalypsa se šťastným koncem?

    Inscenaci se podařilo zprostředkovat rituální atmosféru a odvyprávět mystický příběh ze současnosti. Tři mladí Latinos jsou vyhoštěni z USA a mezi starověkými mayskými ruinami v blízkosti mayských božstev prožívají poslední dny mayského kalendáře. Poučné. I přesto stále věřím, že vrcholy festivalu teprve přijdou!

    You’re what you eat (Jessica Wallenfels a Isaac Lamb). Snímek CRISTINA RICCETTI

    A je tu vrchol! Mt. Hood festivalu „úrodné půdy“! Socio-divadlo. Gastro-deník jedné rodiny. Divadelní menue live! Thank you, Portland Playhouse, za zhmotněný hlad v podobě kreativní tanečnice, za všechny ty chutě i nechutě, za věrohodné herce, nápaditou scénu, super hudbu a originální text portlandské dravé dramatičky Eugenie Wood. A hlavně za režii Megan Kate Ward, která studovala v Londýně. Asi na té evropské průpravě něco bude.

    Na co máte největší hlad? Víte, co jíte? Co je podle reklamních spotů zrovna „zdravé“? Kolik kalorií má sendvič s burákovým máslem, majonézou a čokoládovým pudingem? Ne zvlášť, dohromady. Od roku 1985 se všem ženám během kojení doporučovalo sójové mléko. Proč? Přesně od té doby se začaly „vyrábět“ geneticky modifikované sójové boby. Ha! Reklama z mého dětství: Pijte mléko! Všude na světě je to stejné.

    Anorexie, obezita, rakovina… to jen tak namátkou. You’re what you eat. Back to the roots. Babiččina zahrádka je stejně nejlepší.

    Inscenace Famished byla chytrá, hravá a hlavně divadelní!

    ///

    Neděle 22. 1.

    Portlandská dramatička Susan Mach má české předky. Je tedy Machová, kdesi od Brna. Dokonce se před pár lety naslepo vydala pátrat po své rodině na Moravu a bez jakýchkoliv předchozích kontaktů a indicií ji našla! Poznala svou příbuznou takřka na první pohled a měla u toho pocit, že se dívá do zrcadla.

    Playwright Susan Mach has an MA in Playwriting from Boston University. Her first play, Monograms, was produced at Theatre for the New City in New York City, the Bloomsburg Theatre Ensemble in Bloomsburg, PA, Portland Repertory Theatre, and the Icarus Theatre Ensemble in Ithaca, New York. The script, published by Rain City Press in Seattle, also received a Portland Drama Critics Circle Award. Her second play, Angle of View, was a finalist for the Oregon Book Award and received readings at Portland Repertory Theatre and Boston Playwrights’ Theatre.  For her third play, The Shadow Testament, she received a Woman Writers Fellowship from Literary Arts. This piece has been workshopped by Artists Repertory Theatre, A Contemporary Theatre in Seattle, Boston Playwrights’ Theatre, and JAW/West.   It was recently produced by Portland World Theatre.  Her play, The Difficult Season, a collaboration with renowned jazz pianist and songwriter Dave Frishberg, was workshopped at Artists Repertory Theatre.   She was recently awarded a fellowship from Oregon Literary Arts for her latest play, The Lost Boy, which was also part of Portland Center Stage’s JAW/West development series and recently received a staged reading at Bloomsburg Theatre Ensemble, and was a winner of the 2011 Angus Bowmer Award for Drama at the Oregon Book Awards.  Susan has received grants from the Regional Arts and Culture Commission, the Oregon Arts Commission, and the Oregon Council for the Humanities.   She has been teaching literature and composition classes at Clackamas Community College for the past twelve years. Snímek archiv

    Její nová hra A Noble Failure, která vyhrála loňskou dramatickou soutěž CoHo’s 2011 New by Northwest byla na festivalu představena v sekci scénických čtení. Jejím tématem je aktuální americký problém – transformace škol, jejich zavírání a „modernizace“, která spočívá ve snižování financí, personálu i jeho nároků na studenty. Školy jsou nuceny testovat své studenty státními testy. Pokud nesplní limity, jsou zavřeny. Vinu nesou učitelé, trestem je vyhazov. Skrze tu příšernou byrokracii není čas na výuku. Říká se, že byrokrati par excellence jsou Němci, ale kam se hrabou na Američany! Na všechno papír a nejlépe plnou šrajtofli. Kdo nemá zlaťáky, nedosáhne na vzdělání ani na zdravotnictví.

    Susan umí psát dialogy s pointou a je dobrou fabulátorkou. Problém je v tom, že ti, kdo by hru měli vidět, do divadla nechodí.

    ///

    Pondělí 23. 1.

    Několikatunová dramatička Claire WillettSnímek archiv

    Dear Galileo… Scénické čtení v Artist Repertory Theatre. Několikatunová dramatička Claire Willett propojila v genealogické linii minulost Galilea Galileiho se současností. Tři zprvu nesouvisející situace se vyvíjejí paralelně, střihy jsou na divadlo až filmově rychlé, musím se rychle zorientovat, kdo je kdo. Postupně vyjde najevo, že vědec kdesi na fyzikální základně v Arizoně a dávný potomek Galilea zmizí. Jeho asistent a těhotná dcera Kassiopeia po něm marně pátrají. Chudák herec má ve scénáři jen samé hutné těžké klády – monology z oblasti astronomie a fyziky. Když Kassiopeia porodí nechtěnou dceru Haley, dá ji k adopci silně věřící rodině a máme tu téma hry: věčný konflikt vědy a náboženství, který autorka oceněná několika cenami až příliš okatě rozehrává.

    Ne ne, to nebyla dobrá volba. Navíc herecké výkony zabily i to málo pozitivního, co z nekonečného scénického čtení zbylo. Tíha, tíha, tíha.

    ///

    Úterý 24. 1.

    Hoda´s Middle-Eastern Cuisine Portland. Snímek City-data.com

    80.000! Tolik žilo v roce 1928 v Bagdádu Židů. V pokojném sousedství s muslimy a křesťany pili arabskou kávu, zpívali a hráli tradiční písně bez ohledu na jejich původ, děti ráno před školou plavaly z jednoho břehu Tigridu na druhý a všichni spolu jakž takž vycházeli. Do té doby, než….

    Představení Jewish Theatre Collective s poetickým názvem Café Baghdad vzniklo ve spolupráci s Portland State University a Lewis and Clark College a na festivalu bylo představeno v podobě scénického čtení v restauraci Hoda’s, která servíruje pokrmy z Blízkého Východu. Právě ve chvíli, kdy jsem přestala věřit, že by mě nějaké scénické čtení tohoto festivalu dokázalo pořádně nadchnout, jsem se ocitla uprostřed Bagdádu v době míru, dávno před tím, než do něj vpadla americká armáda se spojenci, která chce spasit svět, dávno před tím, než byl založen stát Izrael a ještě dávno před tím, než vypukla 2. světová válka, již předznamenala vlna antisemitismu. Čtyři herci mě provázeli zážitky malých židovských kluků v muslimské škole, vzali mě na výlet do Babylonu, do společnosti mladých intelektuálů, kteří debatovali o jazyce a jeho dialektech, ale hlavně do města s historií sahající až ke Gilgamešovi. Trochu mi ta bagdádská 20. léta připomínala Prahu, kde spolu v té době také koexistovaly tři kultury – česká, německá a židovská.

    Scénář byl poskládán z různých prozaických literárních textů a také herci se vyjadřovali ve 3. osobě jednotného čísla. Vlastně spolu dohromady vyprávěli příběhy sestavené do vkusné mozaiky a každou chvilku na sebe brali jinou roli. Povedlo se jim živě zprostředkovat atmosféru situací, nálady, pocity a otevřít neznámé téma. Teď už se mi, když se řekne Bagdád, nevybaví jen válka a teror.

    Představení zakončila působivá diskuse s hosty: Žid, který z Bagdádu uprchl v roce 1949 před diskriminací a nenávistí, a křesťan, který město opustil teprve před dvěma lety. Seděli vedle sebe jako by mimo čas a prostor, potřásli si rukou a vřele se na sebe usmáli. Oba v Bagdádu vyrostli a oba s ním ztratili kus srdce…

    ///

    Středa 25. 1.

    Vévodkyně z Amalfi a její soucitný vrah aneb Sara Catherine Wheatley a Chris Murray. Snímek OWEN CAREY

    V roce 1611, kdy vydal Flaminio Scala v Benátkách první sbírku scénářů komedie dell’arte, napsal v Anglii John Webster tragédii Vévodkyně z Amalfi (vydaná v Londýně 1623). Co to asi bylo za dobu, když se promítla do divadelních textů v tak rozličných formách. Podle scénářů můžeme usuzovat na veselý rok plný humoru, podle tragédie na období temna a nevyhnutelných katastrof. Zřejmě spolu v jakési absurdní harmonii koexistovalo obojí.

    V roce 2011 napsal současný americký dramatik Joseph Fisher pro portlandské Artist Repertory Theatre hru (I am still) The Duchess of Malfi s podtitulem Sexy revenge tragedy. Sex i pomsta jsou v nové adaptaci sice poměrně silně zastoupeny, ale hlubšího rozpracování situací a postav se bohužel nedočkáme. Že by to byl záměr režiséra Jona Kretze, který si přál tarantinovské drama plné „white satin and blood“? Chtěl tím kritizovat akční filmy a počítačové hry plné násilí v přímém přenosu? Parodie ani satira to ovšem nebyla a navzdory celkem dobrému hereckému výkonu vyzněla inscenace jako plochá, děravá a zjednodušená aktualizace bez hlubšího podtextu. Povedené bylo zapojení vypravěče, který diváky v duchu kabaretu a grotesky provází dnešním italským městečkem Amalfi, jakož i příběhem hry. Jeho vstupybyly příjemným zpestřením série násilných výstupů, na které se hra smrskla.

    A o čem je? Vévodkyně se tajně vdá za svého bodyguarda Antonia, čímž se „proviní“ proti slibu bratrům, z nichž jeden je kardinál a druhý ji miluje. Ani mučením ji ale nedonutí, aby se zřekla titulu a zklamala obyvatele Amalfi, kteří ji zbožňují. O hromadná jatka se postará najatý zločinec, který vévodkyni na její přání zabije, čímž ji vysvobodí z moci bratrů, kteří ji však vzápětí následují.

    Během představení i přestávky hrály snad úplně všechny hudební žánry. Jaký to mělo důvod jsem nezjistila.

    Působivá je báseň Carla Butiho v programu:

    Vivere! (Live!)

    Live! Without misery!

    Live! Without jealousy!

    With no regrets – with no concern about love.

    Laugh! And be happy!

    Laugh! At all the world’s folly!

    Live! Even if you feel a little nostalgic –

    Laugh! Even if the bitterness still stings!

    Live and laugh,

    While you’re still young –

    Because life is beautiful –

    And I want to live more of it!

    ///

    A poetika básně Steva Allena tamtéž

    Pretend You Don’t See Her

    Pretend you don’t see her,

    my heart –

    Although she is coming our way.

    Pretend you don’t need her,

    my heart –

    But smile and pretend to be gay.

    It’s too late for running,

    my heart –

    Chin up – if the tears start to fall.

    Look somewhere above her –

    Pretend you don’t love her –

    Pretend you don’t see her at all.

    ///

    Čtvrtek 26. 1.

    Exotičtí ptakolidi. Snímek PATRIC WEISHAMEL

    Zuby. Teeth, tedy vlastně tEEtH. Tak se jmenuje portlandská taneční skupina, kterou v roce 2006 založili choreografka a tanečnice Angelle Herbert a muzikant a sound designer Phillip Kraft. U nás jsme je mohli vidět v americkém stánku ve Veletržním paláci během loňského Pražského Quadriennale.

    Čtyři tanečníci – čtyři zuby – se prohánějí po velkém jevišti Lincoln Hall, které jako velká ústa vydává nejrůznější zvuky reprodukované i živé hudby a vtahuje plné hlediště do světa představení Make/Believe. Pohyby, kostýmy a celá choreografie mě přenáší do cizích krajů, kde žijí čtyři exotičtí ptáci. Exotičtí ptakolidi. A já se nebráním a nechávám se unášet jejich skřeky, pohyby, souboji a milostnými hrami. Možná jsem to jen já, kdo vidí ptáky, možná je to o něčem úplně jiném, možná je to tím, že představení produkuje agentura White Bird Uncaged. Kdoví, ale to není podstatné. Představení se skládá ze dvou typů sekvencí – společné ptačí kreace všech čtyř tanečníků, velmi originální a velmi působivé – a sekvence studia ptačího těla, ptačí psychologie, ptačí dialogy a jakési ptačí totální divadlo. Jeden tanečník omotává druhému hlavu kabelem, na jehož konci je mikrofon a pak ho vodí jako loutku. Tanečníci si ve dvojicích brání ve verbálním projevu tím, že si různými částmi těla zakrývají ústa, případně si do nich navzájem strkají prsty. Tanečnice se ocitá sama na světlem vymezeném obdélníku a snaží se z něho uniknout. Kamkoliv se však pohne, obdélník ji následuje. Mikrofon, který má přivázaný ke kostýmu, je jediným prostředkem komunikace se světem. Ale její hlas je deformovaný, slova nesrozumitelná.

    Vše plyne přirozeně, jedna situace se organicky přelévá v druhou a ptáci tančí, až jim kostým lítá a sem tam poodhalí i to, co v Americe nesmí publikovat ani pánské časopisy. Ale je to dobré, nápadité a zábavné. Ať žijí Zuby! Téhle taneční skupiny se budu držet zuby nehty!

    ///

    Pátek 27. 1.

    Taneční gang místního Polaris Theatre. Snímek archiv festivalu

    Obyčejná úrodná půda festivalu mi pomalu přestávala stačit, a tak jsem se vydala do tvůrčího skleníku Groovin‘ green house. Během večera se na jevišti Polaris Theatre představili tři taneční tělesa: NW Fusion jsou konzervatoristi v poslední fázi studia před nastoupením profesionální dráhy. Všechny tři předvedené choreografie byly perfektní. Následovala Dance Coalition of Oregon, volné seskupení čtyř choreografů, kteří tančí a pracují v Oregonu. Toto narychlo spíchnuté trapné nic mě opravdu naštvalo a nezaslouží si víc než heslovitý komentář: Prdelatá bublina, kostnaté leklé ryby a uvnitřněné máchání záclonou.

    Do třetice se představil gang asi patnácti tanečníku místního Polaris Theatre. Přemrštětný počet tanečníků na malé scéně kazil celkový dojem. Málokdy vznikl na přelidněném jevišti prázdný půlmetr čtverečný. Škoda. Například dva kluci-tanečníci byli skvělí, ale člověk je skrz ten babinec nemohl pořádně sledovat. Pořekadlo „méně znamená více“ asi v Americe neznají.

    ///

    Sobota 28. 1.

    Festival se blíží do finále a počet představení za den graduje. Velká sobotní divadelní žatva byla složena ze scénického čtení, itinerativního divadla-výstavy a klasické divadelní inscenace.

    Copak se dá Shakespeare pořád dokola adaptovat? Položila jsem si ráno otázku a pro odpověď si zašla na scénické čtení Lear’s Follies v podání Portland Shakespeare Company. Dá a může to být celkem dobrý současný text. Zvlášť pokud je jeho autorkou portlandská dramatička C. S. Whitcomb. Má počáteční skepse se v mžiku rozplynula. Vtažena do známého příběhu otce a jeho nevděčných dětí – v tomto případě dvou synů a jedné dcery, jejichž příjmení je King – jsem intenzívně prožívala královu slepotu a následnou bezmocnost tváří v tvář lhostejnosti nejbližších. Autorka děj zasadila do období mezi občanskou válkou (tedy válkou Severu proti Jihu) a krachem na burze v roce 1929, který odstartoval velkou hospodářskou krizi (tedy Great Depression). Synové zdědili tabákovou farmu ve Virginii a business v New Yorku, nejmladší dcera dostala jen vynadáno a odešla s prázdnou. Král King si poprvé uvědomil vlastní selhání při sledování němého filmu v kině v New Yorku, kde zrovna promítali Shakespearova Krále Leara. Postavy se nápadně podobaly jeho dvěma synům… Slavný monolog v bouři pronesl uprostřed svého tabákového pole King sám, zcela opuštěný. Jen na obzoru bylo vidět blížící se tornádo zkázy…

    I chose to set the story during the last great depression because it resonated with me. I became enamored with the idea of The Fool being an aging vaudevillian. And I loved the idea of Lear as a man whose life span included being a young soldier in the Civil War, coming into power at the turn of the 20th century during the height of the industrial revolution and then living long enough to lose everything at the time of the stock market crash in 1929. I needed to find an empire for „King“ that was American yet still had power, scope and was something that could be handed down from father to sons. So I created a tobacco empire in Virginia. It felt like there was something poetic about an empire that could literally go up in smoke. Plus I needed a storm and what better than a hurricane? Shakespeare even coined the word „hurricane“ in the great storm speech in King Lear. I changed the 2 older daughters, Regan and Goneril, to sons. In Shakespeare’s world the most powerful person on earth was a woman. Elizabeth had her cousin, Mary Queen of Scots, put to death to secure her throne. Regan and Goneril sprang from that world view. America has never had women with that kind of power. We have founding fathers. Male presidents. In 1929 women hadn’t even had the vote for a decade. I hope women and particularly actresses will forgive me (a woman playwright) for changing two daughters to sons – C. S. Whitcomb (vpravo). Snímek archiv

    ///

    Shaking The Tree presents The Tripping Point: An Exhibition of Fairytale Installations by Karin Magaldi, Ellen Margolis, Andrea  Stolowitz, Patrick Wohlmut, Eugenia Woods,  Andrew Wardenaar, Nick Zagone, Matt Zrebski. Directed by Samantha Van Der Merwe. Repro archiv festivalu

    Osm klasických pohádek, osm současných lokálních dramatiků a osm herců. Taková byla výchozí situace pohádkového lesa, v němž se paralelně osmkrát za sebou odehrály jednotlivé variace na pohádky. Tato experimentální „výstava mondramat“ umožňovala divákům svobodu volby pořadí patnáctiminutových vystoupení a zároveň intimní divadelní zážitek. Zvuky paralelně probíhajících monologů rozhodně nerušily, naopak dotvářely atmosféru divadelního lesa. Nemohla jsem se ubránit myšlenkám na Ambrosii Geisslers Hofcomoedianten a užívala si pohled z druhé strany. Stejný princip, jiné téma a nesrovnatelná volba prostředí. Geisslerovský kostel svou výzdobou, architekturou a duchovní atmosférou vnáší do inscenace uměleckou hodnotu, prostě hraje, kdežto lajntuchama rozparcelovaná barabizna nemá moc co nabídnout. Vtip projektu The Tripping Point spočíval především v netradičním zpracování známých příběhů. Všechny byly zaktualizované a většina z nich s hvězdičkou: feministická Zlatovláska (Alfa Bitch), intimní vztah Karkulky s vlkem, žabí princ v podobě baseballového hráče a princezny jeho fanynky, ve věži zavřená a znásilněná Šípková Růženka s dítětem na krku, psycho Modrovous v podobě fotografií z místa činu atd…

    ///

    Představení mladého divadla String House Theatre Waxwing z pera Emily Gregory bylo vysoce poetickým příběhem města na prahu zkázy, v němž žije spisovatel, který už pět let nevyšel z domu, dívka, která se nebojí výšek a oknem mu pravidelně nosí nákup a vyprané prádlo, a padlý anděl, jenž přišel o křídla. Moment klidu před apokalyptickou zkázou. Ticho před bouří. Zastavení a uvědomění si posledních zbytků lidskosti mezi lidmi. Konec přetvářky, trucu a zbytečných hádek. Urvi, co se dá. Představení s duší a srdcem na pravém místě, aniž by upadalo do sentimentality a nejapného kýče.

    ///

    Neděle 29. 1.

    Triptych Americana dramatičky a herečky Karen Alexander-Brown představil tři krátké scénické skicy ze současné Ameriky. Neurazily, ale ani nepřekvapily. Trojlístek textů na téma vztahy – chudoba – militantnost byly inspirované novinovými články reagujícími na společensko-ekonomicko-vojenskou situaci v USA.

    Scénické čtení Jeremyho Benjamina, které následovalo po přestávce, bylo ovšem naprosto zničující. Slušnost mi nedovolila zvednout se z první řady a odejít po několika minutách trapnosti, a tak jsem byla nucena vydržet až do konce. Samotné téma hry Skin Garden není marné: bioložka testuje výsledky svého pěstování zeleniny a ovoce přímo „na těle“ dobrovolníků, takže čelí obvinění z porušování lidských práv, naráží na ziskuchtivost firem, nedaří se jí ubránit se mediální vlezlosti soukromé televize atd. Text postrádá dramatickou strukturu a vleče se jako nudle z nosu. A to nemluvím o hereckém ztvárnění a režii, která jej bezpečně zazdila. Smutné přesmutné bloudění divadelními močály.

    ///

    Something’s Got Ahold Of My Heart wrestles with our desire to craft the perfect declaration of love, and the tension between the ideal and the reality of long-term commitment.  Snímek KELLI PENNINGTON

    Something’s Got Ahold Of My Heart. Nový work in progress velmi progresívního a velmi workoholického divadla z Portlandu, které žije z ruky do huby, a proto si říká Hand2mouth . Pravidelně sleduji jejich inscenace, pravidelně se s nimi přátelím a pravidelně s nimi zažívám spoustu legrace. Loňská produkce Uncanny Valley byl velký maglajz s velkým nasazením, ale pomíjivým výsledkem. Chtělo to dramaturga. Toho si teď pořídili, respektive dramaturgyni, a je to znát. Zde sice nepředvedli hotovou inscenaci, ale jednotlivé sekvence mají většinou zajímavou atmosféru, temporytmus i pointu. Dílo vzniká kolektivně na bázi samostatné práce – domácích úkolů – a následného prezentování a „lynčování“ v rámci práce samotné skupiny, natáčení na video a editování. K finálnímu tvaru se tedy dojde prostřednictvím video-sestřihu nahraných etud a improvizací. Zajímavé.

    A co že je to „vzalo“ za srdce? Tématem projektu je láska v nejrůznějších podobách a variantách. Od něžné a milé až po zlou a žárlivou či nenávistnou. Ve čtyřech sekvencích – greatest hits, stories, dance a concert – sledujeme, jak se jedna situace přelévá do druhé, jak se střídají výrazové prostředky a jak se mění nálada. Důležitou úlohu má hudba, ať už reprodukovaná převzatá, autorská, nebo live. Často jde proti obsahu akce, čímž provokuje a rozšiřuje výstup o další dimenzi, posouvá význam atd.

    Zamilovaný člověk ztrácí identitu v partnerovi, jeho vlastní Já se rozpouští v druhém a obě bytosti splývají. H2M k tomu využili prostředek dabování hlasu, myšlenky, zpěvu nebo pohybu, a přispěli tím k estetizaci akce. Toto přebírání identity se jako červená nit příběhu táhne v různých formách celým dílem. Na rozdíl od předchozí inscenace aktéři tentokrát dění lépe strukturovali pomocí dramatických situací. Ať už to dělali záměrně, anebo intuitivně, fungovalo to.

    Divadelní úroda deseti festivalových dnů byla bohatá a na město, jakým je Portland, přímo rekordní. Možná to bylo vinou deště, že některé produkty páchly hnilobou a hodily se tak akorát do kompostu. Naštěstí se urodilo i dost chutných, šťavnatých a zdravých plodů, na kterých jsme si my, Portlandští, báječně pochutnali.


    Komentáře k článku: Deset dnů, které otřásly Portlandem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,