Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Deník Michala Dočekala

    Jaro 2011

    Dostáváme pozvání na ibero-americký divadelní festival. Termín je duben příštího roku (jaro 2012).

    O tom, že divadelní festival v Kolumbii existuje, vím od Honzy Nebeského, který tam byl před dvěma lety s Divadlem v Dlouhé a se svojí inscenací Ibsenovy Divoké kachny.

    I tak se zdá pozvání dost nereálné. Zejména pro vzdálenost, délku pobytu a velikost inscenace, která byla pozvána. To všechno zvyšuje náklady spojené s případnou cestou.

    Kromě toho, i přes Nebeského barvité vyprávění mi v koutku duše sídlí nejistota, zda takový festival skutečně existuje. Kolumbie? Tam se snad prohánějí drogoví bossové v pancéřovaných limuzínách s kouřovými skly, na denním pořádku únos a drobná občanská válka, kterou vede levicová guerilla FARC, ale mezinárodní divadelní festival? To zní nepravděpodobně.

    Pozdní jaro 2011

    Kolumbijci mají e-maily. Píšou, odpovídají a tváří se, že to myslí s pozváním vážně. Chtějí, abychom na festival přivezli inscenaci Co se stalo, když Nora opustila manžela (viděli DVD Věci Makropulos, Čekání na Godota a Nory – rozhodli se pro Noru) – tedy suverénně největší obsazení – dělá mi to radost, ale nechápu: kde na to berou peníze? Odpovídám si jednoduše – Narkobaroni už nevědí, co s prachama. Tohle nedopadne dobře. Tedy: tohle pozvání je tak nereálné, že se stoprocentně neuskuteční. Bude mi to líto.

    Vedoucí umělecké správy činohry ND paní Alexandra Hošková se na mne dívá podezíravě: Myslíte si, že pojedeme v jedné sezoně s Makropulos do Soulu na podzim a na jaře s Norou k indiánům? Bylo by to hezké, ne? A za pokus to stojí… snažím se ji nenaštvat, protože zájezdy bude organizovat ona.

    Kolumbijci nabízejí velmi slušné podmínky. Čtyřhvězdičkový hotel, transport po městě, průvodce, diety a honorář za odehraná představení. Na nás by byly náklady spojené s dopravou. Podáváme žádost na ministerstvo kultury…

    Podzim 2011

    Jedeme do Soulu a hrajeme v tamějším Národním divadle Věc Makropulos.

    Přichází dobrá a špatná zpráva: MK ČR podpořilo náš výjezd do Kolumbie…

    Jenže Kateřina Winterová jet nechce.

    Tuto skutečnost zamlčím. Jak ministerstvu, tak v divadle.

    Nevím jak na ministerstvu, ale v divadle se nic neutají. Paní Hošková se mne, bez náznaku ironie v hlase, ptá (či spíš konstatuje): Takže budeme přezkušovat Noru, že? Bez rozmýšlení odpovím, že v žádném případě. Tu roli nazkoušela a do značné míry vytvořila její podobu Kateřina, a buď pojede ona, nebo nejedeme nikam. Skoro vzápětí je mi to líto. Kateřina je vynikající herečka a zpěvačka, ale nejvýznamnější roli v jejím životě představuje mateřství. Je si téměř jistá, že by výletem do Kolumbie učinila ze svých synů sirotky, a já jsem si skoro jist, že ji těžko přesvědčím o opaku.

    Jedeme s Norou na festival MESS do Sarajeva.

    Zima 2011

    Podruhé se scházíme s matkou Winterovou. Kateřina: Ty bys tam hrozně chtěl jet, že jo? Já: Chtěl, ale nutit tě nemůžu. Musíš se rozhodnout sama.

    Volá mi Giorgio Ursini – jeden z dramaturgů festivalu. Viděl na webu ukázky z našeho Racka, zdá se mu to zajímavé a ptá se, zda by nebylo lepší přivézt Čechova než Jelinekovou. To nedokážu posoudit. Ale bylo by to určitě lacinější.

    V Bogotě jsou však všechna divadla moderní a posadit diváky na jeviště s výhledem do Stavovského divadla – nic takového tam ani vzdáleně není možné.

    Třetí schůzka s Kateřinou. Klade mi celou řadu podmínek, které se výhradně týkají bezpečnosti. Jako třeba, že hotel nesmí být od divadla vzdálen více než… A že cesta z hotelu do divadla nesmí vést přes žádné slumy. A já se tvářím, že jsem schopen zajistit víc než kolumbijský prezident a starosta Bogoty dohromady.

    Jedeme s Norou na Festival národních divadel do Varšavy.

    Leden 2012

    Hrajeme Noru naposledy v Praze. Pak ji balíme do dvou kontejnerů a lodí posíláme dekoraci a kostýmy do Ameriky.

    26. března 2012

    Scházíme se v 5:30 ráno na letišti a přes Paříž (přestup) letíme do Bogoty. Je nás čtyřicet pět. Herci, hudebníci, pět zpěvaček, pět tanečnic, technika, garderoba…

    V půl desáté večer jsme na letišti v Bogotě. Dle místního času je o sedm hodin méně. Půl třetí a období dešťů.

    Již v koridoru vedoucím od letadla na nás čeká chlapík ve festivalovém triku s cedulí Rep. Checa, Teatro National. Odvádí nás k autobusu, kde jsou dvě tlumočnice: Jana (studovala španělštinu a po půlroční stáži v Mexiku se s kolumbijským přítelem odstěhovala za ním) a Nohra (čte se Nora! – lékařka, která studovala medicínu před dvaceti lety v Olomouci.)

    Letiště je rušné a plné lidí. Venku je slejvák, který je v duchu názvu tropickým, ale střízlivě řečeno je to prostě slejvák. Jedeme do hotelu.

    Všude jsou policisti a vojáci. V hotelu mraky portýrů s vysílačkami. Otevírají každé dveře čipem. Nic po nás nechtějí, ale jsou stále na místě. Mluví do vysílaček a bzučí dveřmi. Kupodivu jak policie, tak vojáci i tato hotelová ostraha působí uklidňujícím dojmem.

    V autobusu z letiště jsem zapomněl notebook a příruční tašku. Mám tam všechno! Takže to začíná bezvadně. Obávám se: Ty věci už nikdy neuvidím…

    Informační stánek festivalu ve foyer hotelu funguje od rána do večera. Ujistí mne, že se nemám strachovat, že řidiče už volali, má ještě nějaké povinnosti, ale pak vše přiveze.

    Přivezl.

    Ubytovávání je byrokraticky zdlouhavé. Jak jen to je možné, vyrážíme s Pyškem Alexejem do města.

    Jaké to bude? Houfy otrhaných žebrajících dětí? V podstatě gangsterských učedníků? Dealeři drog na každém rohu? Smrad, špína a bída? Jsme připraveni a v podstatě si exotiku i přejeme.

    Bogota má cca 7 milionů obyvatel, je to třetí největší město v Jižní Americe. Jistě se v tak velkém městě najdou i gangsterská místa. My jsme je nenašli. Hotel leží v centru města pár minut od Carrera 7 – jedné z hlavních bogotských tříd, která vede na Bolívarovo náměstí, kde stojí prezidentský palác. Tím směrem je Carrera 7. S pěší zónou, se spoustou obchodů a restaurací – je to tu omšelé a živé, ale ne nepříjemné. Dost na to, aby to v nás Evropanech uspokojovalo touhu po koloritu a lehké mrazení z nebezpečí divoké magapolis.

    Je asi šest večer místního času, pro nás jedna ráno. Rozhodujeme se, že takhle pozdě se nebudeme přejídat a dáme si jenom polévku. Oba umíme španělsky stejně, to jest nijak. Lexa oslovuje číšníka Amigo, jinak na ně mluví směsí angličtiny a češtiny. Připadám si jak v nějakém Rodriguezově filmu, kde hrajeme dva blbé gringy. Amigo je ale milý – přinese polévky. Za chvíli hlavní jídlo. Z jeho posunků pochopíme, že to je běžný doplněk k polévce. Jedna porce by u nás spolehlivě nasytila dva. Ukáže se, že je to zde běžné…

    Z dlouhé cesty, nadmořské výšky (město leží 2600 nad mořem) a z časového posunu (jsou skoro tři ráno) se cítím jak pod vlivem omamných látek. Vlastně pod omamným vlivem jsem. Pod vlivem Bogoty.

    Je osm hodin patnáct minut místního času, pro nás čtvrt na čtyři ráno, a déle to nevydržím. Usínám. Je to chyba, protože…

    27. března

    …se probouzím v půl druhé v noci (pro nás je to sice půl deváté ráno, ale to zde neplatí. S tím budeme všichni bojovat skoro celý pobyt). Zbytek noci pročtu a proklimbám v divokých snech.

    Tento den nám organizátoři festivalu určili jako aklimatizační – nadmořská výška se rovná Gerlachovskému štítu a je prý nutné nedělat nic. Já ovšem žádné problémy necítím, a tak se s Tomášem Studničkou (šéf techniky NS) a Petrem Voříškem (šéf jevištního provozu) dohodneme, že se pojedeme podívat do divadla.

    Teatro Colsubsidio je asi deset – patnáct minut jízdy od hotelu (tedy na zdejší poměry coby kamenem…). Divadlo je nové, postavené v posledních dvaceti letech, má tisíc míst a je hezké. Je v něm nastoupena celá místní technika, připravená pracovat. To je snad jediný zádrhel, který jsme během našeho hostování zaznamenali. Zádrhel pozitivní: chtěli pracovat víc, než s čím jsme počítali. Rychle improvizujeme vykládání dekorace, ale hlavní díl práce necháváme – podle plánu – na zítřek.

    Odpoledne jdeme s větší skupinou do starého města. Jsme naprosto okouzleni chrámem svatého Františka z Assisi. Bogota založena, pochopitelně, Španěly 1540, kostel sv. Františka postaven 1550 (a to zde není nejstarší). Dlouhá chrámová loď s ohromným vyřezávaným kůrem, vyřezávaným stropem a pozlaceným oltářištěm. K tomu sochy ve stylu barokního verismu (oblečení, pravé vlasy…). Z velkého a krásného Bolívarova náměstí jdeme nahoru do čtvrti Candelaria (taková bogotská Malá Strana). Bolí nás nohy a musíme se najíst. Kupodivu se ocitáme v kubánské restauraci. Začínáme cuba libre, pak daiquirí, mojito a Kateřina W. (nakonec přece jen jela) má nápoj Vynález (španělsky vinales). Všem se Kolumbie líbí a já mám pocit, že výběrem nápojů bojuju proti castrovské diktatuře…

    Z kopce dolů jdeme trochu rychleji. Blíží se šestá hodina, to se zde blízko rovníku stmívá a dle dívek z naší skupiny se začíná i vraždit. Dojdeme na oblíbenou Carrera 7. Tam se s dámami domluvíme, že jsou pět minut od hotelu, že se pokusí dostat se tam živé samy a já s Rajmontem Filipem si ještě někam zajdeme.

    Máme úžasnou náladu. Po míchaných nápojích je třeba si dát kávu. Ke kávě rum – to se zde patří. Ukáže se, že dát si panáka nelze. Madam za barem nám nabízí celou láhev. Pobouřeně to odmítáme – nejsme žádní pijani. Vypijeme kávu a měníme bar. V dalším se situace opakuje. V kolumbijských restauracích a barech se nekouří a nedáte si tam panáka. Jenom flašku. Kouřit celou krabičku cigaret mne sice nenapadlo, ale protože nechceme urazit místní zvyky, přistupujeme na objemnější balení alkoholu. Další bary si vybíráme podle toho, kde to vypadá nebezpečně. Touto metodou se dostaneme (to už nám první láhev došla) i do skutečného brlohu. Pohled z ulice jasně říká, že jde o shromáždění kmotrů. Za okny v prvním patře v bleděmodrém zářivkovém světle rokují kolumbijští Corleonové či jen postávají s hlavou skloněnou – asi pozorují umírajícího bídáka na podlaze. Přes tmavý dvorek se doškobrtáme do prvního patra – tady to musí být!

    Je to šachový klub.

    I narkobaroni si zřejmě najdou čas na aktivní odpočinek. Nemůžeme se ale s gangstery na odpočinku zdržovat a jdeme dál. To už se Filip nezastaví před ničím, ale buď zde nikdo neumí anglicky, anebo se to řekne jinak, protože když se už asi v pátém baru ptá číšníka: Dů jů hef kokain? ten se tváří, že nerozumí vůbec ničemu…

    Bogota vzala festival za svůj a prezentuje ho jako svoje specifikum. Chce se jím profilovat třeba jako Rio karnevalem. FOTO ARCHIV FESTIVALU

    28. března

    Stavba, svícení, zvuková zkouška, titulky…

    Petr Motloch byl přepaden!

    Na hlavní třídě půl hodiny po poledni na něj vytáhli nůž a chtěli fotoaparát. Poučka nechodit sami a nechovat se okázale turisticky se potvrdila. Během dvaceti vteřin se však ozvaly policejní píšťalky a Petr začal utíkat. Po několika málo vteřinách si ale uvědomil, že on utíkat nemá, a když, tak alespoň opačným směrem, než běží zloději. Dopadlo to dobře. Nic se mu nestalo ani neztratilo, ale trochu mne zamrazilo – minulý večer jsme si asi o nepříjemnost přímo loudili…

    Odpoledne se formuje skupina návštěvníků divadla.

    Festivalu se účastní 68 divadel z 35 zemí! Neznám statistiky, ale určitě to je jeden z největších festivalů na světě vůbec. Každé divadlo hraje tři až šest představení (my pět) – něco kolem dvě stě padesáti představení. Festival se koná každé dva roky, byl založen v roce 1988 slavnou kolumbijskou herečkou Fanny Mikey a je podporován ze čtvrtiny městem Bogota, ze čtvrtiny sponzory a skoro polovinu jeho rozpočtu tvoří příjem ze vstupenek. Vysoká cena lístků – nejen na naše představení – mne překvapila (přízemí 1200 Kč, balkony 900 Kč, přičemž zmiňovaná opulentní polévka, kterou nám servíroval Pyškův amigo, přišla na 90 Kč i s pivem). Průvodkyně Jana nás ujistila, že nemáme mít obavy o návštěvnost, že vzdělaných a majetných lidí je ve městě hodně.

    Festival se koná o velikonočním týdnu a týden před. Bogota jej vzala za svůj a prezentuje ho jako svoje specifikum. Chce se jím prý profilovat třeba jako Rio karnevalem. Popularitou a návštěvností se karnevalu rovnat nemůže, ale podíl vstupného na rozpočtu a množství pouličních vystoupení, doprovodných akcí i představení samotných dokazuje, že festival i během třetí dekády své existence neskomírá. Divadla jsou na něm z celého světa (Jižní Korea, Japonsko, Austrálie, USA, Evropa – Anglie, Španělsko, Francie, Německo, Rumunsko, Izrael a samozřejmě řada kolumbijských a latinskoamerických souborů).

    Vzhledem k tomu, že od zítřka každý den hrajeme, máme výjimečnou příležitost navštívit jiné představení.

    Jdu se podívat na hotelový pokoj… A tam usnu.

    29. března

    Tiskovka: ráno asi deset různých novinářů z tištěných i elektronických médií. Ptají se pozoruhodně informovaně na Jelinekovou, podíl hudby v inscenaci, koncepci scénografie, na feminismus. Vypadá to, že si všichni přečetli celkem pozorně naši tiskovou zprávu.

    Poté odjezd do divadla. Zkouška technická, odpoledne tzv. press rehearsal, tj. generálka pro média. Od půl deváté představení.

    Jeviště je hodně široké i vysoké – výprava tam vypadá dobře, ale panely se španělskými titulky jsou moc po stranách, další dva jsou nad jevištěm, ale hodně nahoře. Mám obavu, zda to publikum stačí učíst, protože na textu hra stojí…

    Je ze dvou třetin plno. Není to špatné, ale… vyprodáno není. Začínáme a jsem děsně nervózní. Cítím z herců, že nejen já. První výstup – první reakce. Publikum číst stačí a zřejmě ho představení i baví. Některé herečky používají mezi výstupy kyslíkový dýchací přístroj – ten se zde evropským hercům běžně do zákulisí dává. Někoho bolí hlava. Nervozita pomalu ustupuje. Možná byla způsobena tím, že skoro ve třech tisících metrech nikdo z nás divadlo ještě nehrál.

    Po představení jsme zváni do festivalového klubu. Odvoz zajištěn, ale nikdo nemá sílu. Jdeme spát.

    El tiempo – celostránková fotografie z představení a titulek Dobré divadlo, které vás nadchne REPRO ARCHIV ND

    30. března

    Brzo ráno je hotelové wellness centrum plné Čechů. S časovým posunem se málokdo dokáže jen tak vyrovnat.

    Jdeme do muzea zlata. V blízkosti města se nalézá bájné El Dorado, takže to prý bude stát za to. Zážitek, který těžko lze popsat. Díla bezejmenných umělců, kteří se posléze jmenovali Constantin Brancusi, Jean Arp či Keith Harring… Ti všichni tvořili zde. Stovky let před Brancusim, Arpem či Haringem… A pracovali se zlatem.

    Úchvatné. Exponáty si s námi prohlíží i indiánská rodina. Maminka je bosá, na zádech má drobounké miminko a my si přestavujeme ten komentář: No jasně, tohle visí u babičky v obýváku…

    Pokračujeme starým městem dál. Začíná pršet. Opět déšť, během kterého se ulice promění v potok. Schováme se v Botterově muzeu. Před rokem jsem viděl jeho velkou výstavu v Budapešti a trochu jsem ohrnoval nos. Tady působí jeho díla jinak. Možná je to jako s ouzem či retsinou. v Řecku na pláži chutnají, v Česku se pít nedají. Chcete-li si užít nejznámějšího kolumbijského umělce – jeďte do Bogoty! Ušetříte – vstup do muzea je zdarma (do muzea zlata to stálo 30 Kč, návštěvníci nad šedesát neplatí nic). Obě muzea jsou skvostná. To první moderní s brilantní instalací exponátů, druhé v nádherném koloniálním paláci. Botterova expozice je doplněna několika sály plnými evropských superhvězd od Renoira přes Pierra Bonnarda až k Picassovi či Rauschenbergovi.

    Večer je plno ze tří čtvrtin. Obecenstvo reaguje, herci jsou sebejistí a představení je výborné!

    Je třeba jet do festivalového klubu. Klub si představuju v našich rozměrech. Zde se ale ocitáme na moderním rozlehlém výstavišti. Jedna hala velikosti fotbalového hřiště je vyhrazena koncertujícím kapelám. Na volném prostranství je množství stánků s občerstvením. Ostraha jako všude – třístupňová. Návštěvníci nejsou zdaleka jen festivaloví hosté, ale většinou mladí Bogoťané, kteří si sem kupují lístky. Společně s tanečnicemi našeho souboru se těšíme na latinsko-americké tance. Místní, evidentně velmi populární skupina zní, jako když se Banjo band Ivana Mládka snaží hrát balkánskou dechovku. Je to příšerné. Máme tak dobrou náladu, že nás to začíná bavit.

    Nechce se mi čekat na kyvadlovou dopravu, kterou zajišťuje jednou do hodiny festival, a tak jedu taxíkem. Neznám však adresu ani jméno hotelu. Jsem přesvědčen, že se jmenuje Torquemada. Takový hotel ovšem taxikář nezná. Probudím pár lidí z naší výpravy telefonem. Ukáže se, že taxikáři jsou tu hrozně nedovtipní: Tequendama! No bóže. Jedeme a na taxametru je 4.500 pesos. Chlapík vypráví něco v tom smyslu, že v noci (noche! – už se učím) to je dražší. Že prý padesát tisíc. Mluvím s ním anglicky, německy, česky – to je moc! To nedám. Vycvičen pražskými taxikáři jdu hned do protiútoku. Jeďte na policii! Nenechám se okrádat! Chlapík zastaví taxametr a jede. Policisté sice neumí rovněž ani slovo anglicky, ale vysvitne, že taxikář má pravdu – po dvanácté se platí víc. O tisíc pesos. To je deset korun. Snažím se vypadat srdnatě, ne tak, jak se cítím. Dávám tisíce dva a zbytek cesty raději dojdu…

    31. března

    Brzo ráno lanovkou na Montserrat, místní Petřín. Lanovka se škrábe do – zdá se – skoro kolmého kopce. Vystupujeme ve výšce 3.200 m.

    Dalších možná sto jdeme pěšky. Nahoře kostel s čelní stěnou dokořán. Tam bohoslužba. Na protější hoře bílý Ježíš s rozpaženýma rukama. Pod námi sedmimilionové město. Dáváme si čaj z koky. Je toho trochu moc.

    Naštěstí tomu nesmíme podlehnout, takže se s Kateřinou W. odpojujeme od skupinky a jedeme rychle na universitu, kde máme kolokvium Nora a feminismus. Kolokvium moderuje paní profesorka Florence Thomas. Účastníme se ho já, Kateřina W., paní profesorka Jandová, která v Kolumbii žije čtyřicet let a na universitě učí sémiotiku a strukturalismus (pražský!), a kolegové z divadla v Oberhausenu, kteří přivezli Ibsenovu Noru (viděli jsme ji na loňském festivalu německého jazyka ve Stavovském divadle).

    Studentů či obecenstva je polovina posluchárny, tedy asi sto třicet. Schválně jsem je spočítal. Kolik jich přijde v sobotu odpoledne na dýchánek s tímto tématem. Ještě před koncem musíme do divadla. Představení je od šesti. O víkendech jsou Kolumbijci rádi doma s rodinou, a tak divadla hrají dříve. V noci opět Copa Cabaret (festivalový klub). Kapely lepší a jméno hotelu mám s sebou. Nicméně zpátky jedeme festivalovým autobusem, přičemž zjistím, že někteří účastníci bydlí v Hiltonu. To bych si pamatoval lépe! Takže příště, prosím…

    1. dubna

    Výlet do El Dorada. Přírodní rezervace (Chía? jméno jsem zapomněl) se rozkládá kolem laguny, která je na hoře vysoké rovněž 3.200 metrů. To je zde zřejmě průměrná výška kopců… Jdeme pralesem, což je sám o sobě zážitek. Vidíme kolibříky a vyškrábeme se na horu nahoru. Je tam ohromná zelená laguna. Ponořená mísa na vrcholu kopce. Místní indiánská kultura maysca uctívala Boha slunce každoročním obřadem, při němž příslušníci kmene stáli po obvodu laguny se zlatými kultovními předměty a náčelník se doplavil na voru do středu jezera, celý oblečený ve zlatém brnění a se zlatou korunou. V předem určenou chvíli on i všichni ostatní vrhli zlaté obětiny do vody. Každý rok. Po staletí. El Dorado.

    V polovině 16. století vykopali Španělé strouhu a odvedli vodu z laguny. Hladina klesla o čtyřicet metrů. Ale nenašli nic. Rozsáhlý výzkum v 19. století nepřinesl také žádné „zlaté“ výsledky a následně ani potápěči ve 20. století neuspěli – drobní živočichové nedovolí vidět ruku před obličejem, natož tuny zlata. Bůh Slunce své dary nevydal.

    Večer je plno. 1000 lidí.

    V největším kolumbijském deníku prý vyšla recenze. Noviny má jeden ze španělské techniky, ale nechce je dát. Nechápu proč – co bude dělat se včerejšíma novinama?! Pak pochopím. Chce je dát, ale on sám a jenom Kateřině W. Zamiloval se do ní. To se dá pochopit. El tiempo – celostránková fotografie z představení a titulek Dobré divadlo, které vás nadchne. Kateřina musí použít kyslíkový přístroj.

    2. dubna

    Zapaquíria je bývalý solný důl. Dnes přestavěný na katedrálu.

    Nikdy jsem v dole nebyl. Tady je každý kámen slaný. Je to ohromný prostor, kde se těžilo od devatenáctého století. V osmdesátých letech těžba skončila a před dvaceti lety zde nejvýznamnější kolumbijští architekti vybudovali podzemní Catedrale del sal. Solnou katedrálu. Tolik fotek křížů už asi nikdy nepořídím.

    Po prohlídce nám v místní restauraci vystavěli katedrálu z masa. K ní nám indiáni hrají El condor pasa – je to trochu jako u Fleků, ale nás to baví.

    Opět je vyprodáno. Tisíc intelektuálů, kteří se smějí skoro po každé replice. Na závěr přijde ředitelka festivalu. Pozvala nás a dalších asi třicet zástupců hostujících divadel k sobě domů na polívku. Byla to ta samá, co jsme měli s Lexou první den. Je slavná herečka, má účes v barvách festivalu a předá mi čestnou plaketu. (Při cestě na letiště ji zapomenu společně s festivalovými materiály v autobusu).

    Večer jedeme do restaurace, která je vyhlášená jako taneční. Tanečnice Veronika Řeháčková se salsy nechce vzdát. Je ale neděle – sváteční den – a tak se netančí. Je to náš poslední večer, tančíme jen tak…

    3. dubna

    Odlet. Air France nám zrušila již zaplacený let. Jediná možnost: Bogota–Panama–Amsterdam–Praha. Čekání v Panamě a Amsteru cca 5 hodin plus 7 hodin časový rozdíl.

    Vyjedeme v úterý v půl desáté ráno, v Praze jsme ve středu v sedm večer.

    Stálo to za to.

    A to jsem vůbec nepopsal ani polovinu zážitků: Nic o manhattanské, mrakodrapové a moderní podobě Bogoty. Nic o universitní čtvrti jako z časů Dickensových. Nic o studentském Montmartru. Nic o zámku Narkobarona, jehož bývalý majitel sedí ve vězení a palácem se procházejí turisti. Nic o žebrácích, kteří přeci jen byli. Nic o okradené Aničce Přikrylové z pěveckého sboru, která zapomněla zavřít sejf… Nic o muzeu smaragdů, a to jsou kolumbijské esmeraldy nejlepší na světě… A o divadle také nic. Ani o argentinském novém cirkusu v bývalé býčí aréně. A to bych pár nic mohl ještě přidat…

    Michal Dočekal a Kateřina Winterová. FOTO TOMÁŠ STUDNIČKA


    Komentáře k článku: Deník Michala Dočekala

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,