Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Denaturovaná hostina v Ostravě

    Přehlídka ostravských divadel Ostravar je v pubertě, koncem února oslavila čtrnácté narozeniny. Letos byla především ve znamení inscenací režisérů Janusze Klimszy a Jana Mikuláška, v prvním případě šlo o „staré dobré kořeny“ tohoto tvůrce, ale také o ukázky standardního provozu, u Mikuláška ve všech ukázkách stále ještě o smělé interpretační ataky na věhlasné tituly. Klimszův cit pro povahokresbu i jevištní magii se v plné míře uplatnil v inscenaci Brenpartija Komorní scény Aréna. Text Tomáše Vůjtka na motivy prózy Věnceslava Juřiny Zpráva o státu Halda přibližuje drsné poměry na ostravských haldách ve třicátých letech minulého století, kde sociální vyděděnci popíjejí denaturovaný líh (bren), žijí ve svérázném „bezdomoveckém“ společenství, mají však svoji hrdost i pravidla vzájemného soužití. Sugestivní inscenace není ovšem jen historickým obrázkem, ale silnou výpovědí o solidaritě sociálně slabých, sounáležitosti, dokonce i víře. Na syrové, a přece mámivé scéně Marty Roszkopfové excelují v rolích drsných chlapíků herci Arény Josef Kaluža, Albert Čuba, Michal Čapka a další, také ovšem Dana Fialková v partu životem unavené, ale přesto k mužům vstřícné představitelky nejstaršího řemesla Majdaleny, v podmanivě „santusácké“ epizodě zazáří i režisér samotný. Klimszova inscenace je v zobrazování ordinérní tělesnosti i těžkých alkoholických jízd cudně průzračná.

    V Národním divadle moravskoslezském nastudoval ovšem Wildova Ideálního manžela, Penhallova Baviče a Atkinsonové Ostatní světy, tedy vlastně různé fasety britské dramatické tvorby. Tyto inscenace se vyznačují solidní profesionální úrovní (viděl jsem druhou a třetí ze jmenovaných), ale Klimszův svět je jinde.

    Jan Mikulášek se na přehlídce představil Sofoklovým Oidipem v provedení ostravského „Národního“ a dvěma inscenacemi, které má na repertoáru Divadlo Petra Bezruče, adaptací věhlasného Orwellova románu 1984 a Ibsenovou Divokou kachnou (bodování v minulém čísle DN). Všechny tři tituly vzbudily u festivalového publika (ve velké míře ho tvořili studenti filosofických fakult i uměleckých škol z Česka i Slovenska) zaslouženou pozornost. Antická klasika i varovná vize totalitarismu v Mikuláškově interpretaci už byly v DN reflektovány, pozastavme se u inscenace Ibsenovy tragédie. Lze vést určitou paralelu mezi ostravskou verzí a Nebeského inscenací v pražském Divadle v Dlouhé, především co se grotesknosti mizanscén i kresby jednotlivých postav týče. Mikuláškovou inscenací ovšem prostupují také biblické motivy, úchvatná první scéna – hostina u továrníka Werleho – připomíná svou stylizací dokonce slavné Leonardovo zobrazení novozákonní „poslední večeře“, v roli továrníka exceluje Norbert Lichý, výměna replik je podtržena manipulací se stolními lampičkami a ochutnáváním vína (hroznového). Výjev může sloužit i jako příklad toho, že divácká emoce poněkud ochladne, když to nejlepší je nabídnuto už na začátku díla. Méně účinná je další biblická aluze, když se v závěru hry objevuje Werleho syn Gregers (Tomáš Dastlík) v kristovské stylizaci včetně roucha a paruky, šiřitel kruté pravdy, která zničila rodinu Hjalmara Ekdala (kvalitní herecké kreace Jana Vápeníka, Sylvie Krupanské a Terezy Vilišové). Ke kladům inscenace patří, jak už jsme u Mikuláškových jevištních děl zvyklí, zdobná, překvapivá a zároveň funkční výtvarná složka značky Marek Cpin.

    Vícesouborové Národní divadlo moravskoslezské musí i v tvorbě činohry počítat s budovou Divadla Jiřího Myrona, herectví bývá v tomto „sjezdovém paláci“ nutně zploštěno na deklamativní prezentaci. Festival nabídl v těchto prostorách i jedno velké plátno, poněkud neohrabanou úpravu Čapkovy Války s mloky, režisér Pavel Šimák svedl s prostorem statečný, ne zcela vítězný souboj. U Myronů se hrála i zmíněná britská konverzačka Ostatní světy. Text, v němž se prolínají dvě časové roviny, mě nijak neuchvátil, herci však obstáli, především Gabriela Mikulková, Renata Klemensová, Veronika Forejtová či František Večeřa. Zkušená Forejtová však nezachránila inscenaci Lady z karavanu Arnolda Benetta, kterou pro jeviště Divadla Antonína Dvořáka připravil Petr Štindl. Myslím, že tentokrát jde především o dramaturgický omyl, ne všechny britské dramatické texty stojí za inscenační osvojení.

    Komorní scéna Aréna a Bezruči předvedli i své čerstvé novinky (Shakespearova Hamleta respektive Limonádu Iztoka Kovače), k inscenacím se vrátíme v samostatných recenzích. Trochu ve stínu tří ostravských činoherních scén se přehlídky už několik let účastní i zdejší Divadlo loutek, představilo se také úpravou Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky, mnozí návštěvníci Ostravaru zavzpomínali na skvělou Pitínského inscenaci v Uherském Hradišti, což nebylo pro projekt Václava Klemense příliš výhodné, ale soubor se i přes některé koncepční problémy jevištního tvaru představil v dobrém světle jako parta solidních profesionálů.

    Ostravar – i přes některé méně zdařilé ukázky zdejší tvorby – přesvědčil o tom, že divadelní domy v tomto drsně přitažlivém městě disponují výbornými herci, autenticitou i energií. Silně zahuštěná prezentace je sice pro diváka vyčerpávající, ale neznám lepší cestu, (kterou před lety zdejší divadelníci „vymysleli“), jak optimálně absorbovat výsledky ostravských scén.

    Jan Kerbr

    • Autor:
    • Publikováno: 23. března 2010

    Komentáře k článku: Denaturovaná hostina v Ostravě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,