Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Den vítězství v Poděbradech

    Nejnovější premiéra Divadla Kámen Výhled na řeku Labe se nese ve znamení několika primátů. Vůbec poprvé režíroval inscenaci tohoto souboru jiný režisér než jeho šéf Petr Macháček. Poprvé se v tvorbě Kamene setkáme se sexuálním motivem, byť jevištně ztvárněným spíše v decentně erotické poloze. A poprvé (pokud vím) se zde v pozici herečky objevila „paní principálová“ Helena Macháčková. Už jen tyto novinky skýtají dostatek důvodů k pečlivému zamyšlení nad novou inscenací.

    Na Švejdově inscenaci mě zaujaly především některé posuny v použití standardních prostředků Divadla Kámen. FOTO archiv Divadla Kámen

    Úmyslně jsem se tentokrát předem neseznámil s původním Macháčkovým textem a spokojil jsem se s přečtením finální podoby scénáře v úpravě režiséra Martina J. Švejdy, ovšem až po zhlédnutí dvou představení. Chtěl jsem inscenaci vnímat jako divák nepřipravený, byť s minulou tvorbou Kamene celkem dobře obeznámený. Proto v mé úvaze bude zcela chybět rozbor, jak se inscenací posunulo vyznění původní textové předlohy. Z rozhovorů s tvůrci nicméně vím, že Macháček-autor nechal při textových úpravách režisérovi zcela volnou ruku a že Macháček-herec se ukázněně podvolil režijní koncepci. Je jasné, že ho to stálo jisté sebezapření, jehož si nesmírně cením.

    Na Švejdově inscenaci mě zaujaly především některé posuny v použití standardních prostředků Divadla Kámen. Slova a věty se sice též poměrně často opakují, ale děje se tak s delšími odstupy, někdy s výrazně pozměněnou intonací či mimikou a gestikou. Vůbec mimika a gestika jsou využívány v této inscenaci šířeji než v režiích Macháčkových. Nelze jednoduše konstatovat, zda je to lepší nebo horší, je to prostě jiné. Jako by Švejda tradičnímu minimalismu Divadla Kámen testoval možnosti určitých rozšíření jeho teritoria, aniž by se ho přitom zřekl jakožto základního principu. Každopádně vstup cizorodého režijního prvku do dosud kamenného Macháčkova hájemství je zajímavý a podle mého názoru dosavadní tvorbu divadla jednoznačně obohacuje a posouvá dál. Po počáteční personální uzavřenosti souboru v jeho raném období následovalo cílené zvaní herců z jiných souborů k hostování. Spolupráci s jiným režisérem považuji za ještě vyšší stupeň otevírání se tohoto divadla vnějším impulsům a hlubšímu zkoumání vlastních možností.

    Obdobně jako u řady jiných inscenací Divadla Kámen i zde vlastně zcela chybí fabule v tradičním smyslu slova. Na začátku diváky přivítají „Muž“ a „Jeho žena“, jako bychom v rámci své návštěvy divadla vstupovali ze svého běžného životního prostoru do jakéhosi jiného světa, kde je vše trochu jinak než tam „venku“. Dostane se nám několika meteorologických informací o tom našem „onom světě“. A nějaká zdánlivě banální aktualita (při každém představení jiná) – vázaná na prostředí Formule 1 – uvodí jednu z dějových rovin inscenace. Poté se „Muž“ stane pianistou, který živým doprovodem rytmizuje další dění a svými výrazně stylizovanými vstupy určuje jeho vývoj až k finále, které je již zcela v jeho režii. Tento výrazný motiv přesvědčí i nás „pohany“, že ani zdaleka nejsme svobodné bytosti, ale že i nad námi bdí cosi, co výrazně ovlivňuje naše vezdejší konání. Člověk si maně připomene slavný rozhovor Wolanda s Berliozem z Bulgakovova Mistra a Markétky.

    Postava „Jeho žena“ na delší dobu zmizí ze scény úplně a do děje vstupuje pouze ze zvukového záznamu v dějové rovině Formule 0001, jejíž průběh svými vstupy řídí stejně jako „Muž“ od piana rovinu abiturientského večírku. To, že ze záznamu hovoří právě „Jeho žena“, ovšem divákům neseznámeným se scénářem bohužel trochu uniká.

    První dějovou linii hry představuje abiturientský sraz absolventek jakési odborné školy z dotyčného místa (dejme tomu z Poděbrad). Spolužačky se sejdou jen tři, ale svými rozdílnými charaktery vlastně zastupují celou třídu. Tato dějová rovina přináší jako jeden z vedlejších motivů inscenace anatomii „ženského plku“.

    První dějovou linii představuje abiturientský sraz absolventek jakési odborné školy z dotyčného místa (dejme tomu z Poděbrad). FOTO ZDEŇKA BRYCHTOVÁ

    V jednání a hovorech tří žen jako bychom viděli a slyšeli šíleně jalové hospodské dámské jízdy. Kromě toho se dozvíme, že v Poděbradech právě mají Den vítězství, což má poněkud zvláštní dopad. Jídlo lze podávat až po desáté hodině a po dostatečné konzumaci alkoholu. Tato bizarní okolnost uvozuje finále celé hry.

    Druhou dějovou rovinu tvoří tři mechanici v jakémsi týmu Formule 00001, jehož jezdec Honza má tentokrát ale opravdu našlápnuto k lepšímu umístění, než se podařilo tehdá v Las Olivas nebo snad onehdá ve Schleswische Neusanktburgu? Jako bychom viděli a slyšeli šíleně jalové hospodské mužské plky…

    Druhou dějovou rovinu tvoří tři mechanici v jakémsi týmu Formule 00001. FOTO KRISTÝNA SUCHÁ

    Ve vystižení klišovitých zhůvěřilostí našeho normálního života „tam venku“ je Macháček prostě mistr, přestože toho dosahuje nenápadnou, stylizovanou formou. Třeba právě oním opakováním, jež je pro jakýkoliv – nejen hospodský – plk naprosto charakteristické. Nechápu, co kdo proti tomuto divadelnímu prostředku má, když v běžném životě jej všichni používáme až hanba. Obě dvě roviny spojuje dvojpostava Číšníka na abiturientském večírku a Manažera týmu Formule. Kromě svých prvoplánových činností, vyplývajících z funkcí a děje, tvoří tato dvojpostava jakýsi převodník mezi dvojicí „Muže“ a „Jeho ženy“ a ostatními postavami. Do praktické podoby totiž „seshora“ převádí jejich pokyny.

    Třetí dějovou rovinu tvoří zřejmě symbolicky míněné postavy Marušky a Františka, které se svým outsiderstvím zřetelně vyčleňují z ostatních rovin. František je také mechanikem v jakémsi závodním týmu, ale přesně si uvědomuje, proč je mechanikem, a ne závodníkem. Jiní byli prostě lepší nebo úspěšnější a on je více méně vyrovnán s tím, jak se věci mají. Maruška by mohla být spolužačka těch tří abiturientek, ač se to nikde pregnantně nekonstatuje. Zaujímá ovšem zcela opačný životní postoj než ony – pokorný, nesebestředný a při vší naivitě asi i méně povrchní.

    Třetí dějovou rovinu tvoří zřejmě symbolicky míněné postavy Marušky a Františka, které se svým outsiderstvím zřetelně vyčleňují z ostatních rovin. FOTO KRISTÝNA SUCHÁ

    Ale i komunikace těchto dvou outsiderů je stylizována ironicky a obsahuje banality věcné i formální. Jako by nám tvůrci chtěli naznačit, že i životy nás všech jsou plny banalit a klišé a je jen na nás, jak si s nimi dokážeme poradit nebo nakolik se jimi necháme pohltit. Za důležitý motiv považuji, že pouze právě této vyčleněné dvojici je dopřán na začátku zmiňovaný intimní vztah. Ostatní postavy jsou přes členství ve svých „týmech“ či „klubech“ odsouzeny k hluboké vnitřní samotě.

    V poslední třetině se děj přenese do domu „Muže“ a „Jeho ženy“. Do domu postaveného „eklekticisticky“, tedy propojením všech neo-, pseudo- a dalších –izujících slohů. Jen moderna zde chybí, neboť se pohybujeme na půdě konzervativních hodnot a žádné stylotvorné výboje zde nemají místo. Zároveň se propojí všechny tři dějové roviny hry. „Muž“ pozve při příležitosti Dne vítězství v Poděbradech do svého domu tři abiturientky. Tři mechanici Formule a František s Maruškou se jaksi mimovolně ke společnosti připojí. V této fázi představení se dozvíme mnohé o zásadním významu „převlečné matice čtvrtýho vrchního pojistnýho šroubu pravýho přidržovacího čepu“. A také o možných fatálních následcích toho, když se tuto převlečnou matici nepodaří včas „převléci“: …za určitejch, jako dost málo pravděpodobnejch, ale jako ne zas tak úplně nepravděpodobnejch okolností… No prostě by mu mohlo upadnout kolo. A dozvíme se také mnoho o tom, že eklekticistický dům je vybaven střešní terasou se zajímavým výhledem na Labe, k níž původní majitel nevystavěl žádné schodiště. Dostat se na ni lze pouze pomocí lana, což ne každý zvládne. Naopak se nedozvíme nic o tom, zda Honzovi bez převlečné matice upadne či neupadne kolo, když konečně po mnoha těch Las Olivas a oněch Schleswische Neusanktburzích jede na první pozici. Zato se dozvíme, že mezi favoritem a outsiderem leží velmi neostrá hranice a stačí jen malé životní selhání či dokonce pouhá nejistota… Neztrácejme však naději, pokud ještě existují světy, kde je selhání přijímáno s pochopením a outsiderství není zatracováno, neboť může být i přínosné.

    Závěrečný obraz Poslední večeře je jako vystřižený z nějaké staré řezby či obrazu. Recenze nesmí prozrazovat pointy díla, proto zamlčím informaci o tom, co se na takové Poslední večeři servíruje.

    Závěrečný obraz Poslední večeře je jako vystřižený z nějaké staré řezby či obrazu. FOTO FOTO KRISTÝNA SUCHÁ

    Vše končí rozloučením „Muže“ a „Jeho ženy“ s diváky, kteří jsou vypuštěni zpět do svého světa a návdavkem se jim dostane pozitivní meteorologické zprávy o tom, co je tam čeká.

    Inscenace Divadla Kámen se vzpírají jednoznačnému výkladu či rozboru. Nabízejí motivy a atmosféru, z nichž si každý divák musí sám utvořit svůj výklad hry a dojem z představení. Pokusil jsem se zprostředkovat, co jsem si z Výhledu na řeku Labe odnesl já a nečiním si rozhodně nárok na postižení celého spektra možných výkladů a diváckých dojmů. Tato mnohoznačnost je zajisté také jedním z hlavních důvodů, proč stojí za to tvorbu Kamene sledovat. Každá inscenace a každé její představení přinášejí vždy mimořádný divadelní a intelektuální zážitek.

    Hodnocení: @@@@

    Divadlo Kámen Praha – Petr Macháček: Výhled na řeku Labe. Úprava, režie a výprava Martin J. Švejda j.h. Psáno podle premiéry 18. 1. 2013 a první reprízy 24. 1. 2013.


    Komentáře k článku: Den vítězství v Poděbradech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,