Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Nářky nad zklipovatěním téměř všech prostředků komunikace zdají se už zbytečné, z klipu se stal základní stavebný prvek. Souvisí to se sílící nedůvěrou k posluchačům: vydrží několik minut sledovat sdělení nebo myšlenku? Někdy doopravdy ne, však vždy, když politici (ze zásady mají být přítomni nepřímo především v reflexi či analýze svých slov a činů, nikoli na obrazovce být trvale in personam), jediní nedají si vzít slovo a do úmoru točí svůj kolovrátek slov. Dnešní úzus velí: Dejme posluchači, divákovi vydechnout, nenapínejme jeho pozornost, nenamáhejme myšlení. Snad chvíli ticha? Nikoli, média je zprvu činí nedobrovolným objektem svého působení, časem však otupí a sami, už nevědomky, zpracováni, stávají se subjektem: tato manipulace jim přestane vadit, dokonce začnou svou pasivní roli očekávat, ne-li vyžadovat. Kdyby tomu tak nebylo, jak jinak bychom mohli porozumět oblibě bulváru.

    Víme, že ticho je nesnesitelné, prázdno třeba nějak zaplnit, nejlépe zvukovým smogem, vždyť posluchači by se poskytl čas, aby mohl přemýšlet o tom, co právě bylo sděleno. Mohl by prohlédnout prázdnotu slov. Osvědčeným prostředkem zapomnění odedávna je populární hudba. Dlouho jsem měl podezření, že za neúměrnou rolí šlágru zejména v rozhlase je spiknutí hudebních producentů, zištná snaha jejich organizací protlačit do vysílání co nejvíce skladeb a do omrzení je opakovat. Soukromá média dovedla stav ad absurdum, devalvovala totiž do banálních plků slova, a ta se pak ocitla na stejné úrovni jako šlágry. I denní tisk se po vpádu otevřeného bulváru začal chovat podobně do té míry, že dnes téměř stačí číst jenom titulky, dál se nic podstatného už stejně nedočteme. A bude hůř. Obvyklá skladba bulváru: skandály, ať skutečné či vyvolané, podružnosti, vydávající se za důležité a zajímavé, věci skutečně podstatné až někde v pátem pořadí, pokud vůbec. Před několika lety se zdálo, že situace se poněkud zlepší, vznikaly stanice, jež byly osvobozeny od hudebního populáru a soustředily se na celodenní zpravodajský proud. Často poslouchám zprávy, od určité doby mě irituje zase jiný hudební smog, a nejsou to už obligátní šlágry. Zato se do omrzení opakovaně vnucují speciálně zkomponované shluky tónů, jež dohromady svou agresivní monotónností vyvolávají až paniku, že ke konci zpráv čekáme na okamžik, kdy v sebezáchově sáhnout po ovladači a vypnout zvuk. Nejotřesněji tak působí čtyřiadvacítka České televize, kde snad všechny pořady jsou od sebe oddělovány stejnou nekonečnou znělkou, lépe řečeno zvukovým smogem. Nevadilo by mi opakování, na něm ostatně je založen celodenní zpravodajský program, vadí mi ony drásající stereotypní zvuky, jimž se nedá naslouchat. Snad je to horší než šlágry. Pochopil bych záměr, kdyby jím bylo vyhnat posluchače od televizoru.

    Zdá se mi, že všechna elektronická média charakterizuje nedůvěra ke slovu. Pokud nejde o čisté zpravodajství a pořad je předem nastudován, považuje se za nezbytné zesílit jeho snad emocionální působení podložením slova hudbou. Téměř jako u filmu, kde hudba, ač psána později než děj, anebo proto, naznačí dřív než slova, že přichází dramatická chvíle. Jenomže co ve filmu funguje, v komornějším provedení se míjí účinkem, ale naopak působí proti sdělnosti. Do slov se totiž často mísí hudební zvuky tak silně, že jim přestáváme rozumět. Zapomíná se, že v těchto povětšinou publicistických pořadech nejde o celostní emocionální vjem umělecké povahy, nýbrž že sdělení je tu prius, a hudba pak působí vlastně jako šum.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,