Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Špatné divadlo, jež se odehrává po celou dobu od loňských voleb, zdálo se spět ke konci, a ten ne a ne nastat. Známe dramata, jež natahují cestu k rozuzlení, jenomže pozornější obecenstvo brzy prohlédne. Má pak možnost vstát ze sedadel a opustit sál ještě před koncem, když trpělivost došla. Voliči tuto možnost nemají, a tak jim zbývá nejjednodušší: přestat se o trapné divadlo zajímat, tedy vypínat televizor, nečíst noviny. Je to dobře? Není to dobře. Jakou mám volbu, když bylo už nesnesitelné přihlížet donekonečna několika záběrům, v nichž jednající strany buď ve stále stejných skupinách či jednotlivě přicházejí ke vstupu do tajemného domu. Celé týdny stále stejné pohyblivé obrázky. Tak špatný scénář či divadelní scénu by si nevymyslel ani nejhorší dramatik, scenárista či režisér. I ti průměrní si nejprve rozmyslí, jaký žánr si vyžaduje téma, zda chtějí psát komedii či tragédii. Obávám se, že nevědí, na divákovi je pak, aby si vybral. Jak si může vybrat, když s ohledem na duševní zdraví předváděný kus přestal sledovat? Brzy poté, co se zvedla opona, totiž uviděl, že jde o uměle natahovaný politický tyátr, který ze všeho nejvíc připomíná divadlo pimprlové. (Matěj Kopecký promine.) Hlavními figurami sice jsou Kašpárek se Škrholou, ale pozornost je upnuta za kulisu na vodiče loutek. Když toto divák uvidí na jevišti, musí se zamyslet, zda autor (autoři) měl na mysli tragédii či komedii. Bohužel, výsledkem je loutkové představení, jež sice na první pohled působí jako komedie, ve skutečnosti však jde o tragédii.

    Dlouho odkládaná expozice, sám děj je obsažný jen zdánlivě, dialogy, jsou spíše stereotypními monology, nevedou vlastně nikam. Jediné napětí je vyvoláno vnějškově protahovanou nejistotou, kam ono představení míří. Vždyť je směšné, o čem aktéři vedou nekonečný spor, a na čem se pak dohodnou. Uprostřed světové krize společenských systémů se na našem politickém jevišti vedou zásadní spory o třiceti korunách za návštěvu u lékaře, o poplatcích za pobyt v nemocnici – a o snížení daně za dětské pleny! (Pomíjím, že jednorázové papírové pleny jsou jednak výrazem plýtvání, jednak zatěžují životní prostředí a hlavně – oddalují humanizaci jedince; vždyť od ostatních živočichů se lišíme tím, že ovládáme vyměšovací funkce. Přednost pohodlí pak zpomaluje vývoj jedince.) O tom, kolik zaplatíme, vedou se na jevišti spory a škodlivá dohoda se vydává za katarzi. Až nepochopitelné, že z kupeckých počtů může vzniknout takové drama. Přitom role peněz v dnešním světě nabízí silnější látku, než jakou dávno ztělesnil Shylock.

    Martin M. Šimečka za nás přečetl knihu Až dojdou peníze Stephena D. Kinga. Úspěšný hlavní ekonom jedné z největších bank takové téma nabízí: podívat se pravdě do očí. Kupecké počty v našem dramatu jsou směšné, v blízké budoucnosti nepůjde o pár korun, ale o to, zda se smíříme s tím, že lépe už bylo, neboť skončilo období růstu a prosperity, ve společnosti roste nerovnost. Tady je velké téma, jež může být po čertech dramatické. Ekonom King vidí záchranu před katastrofou v nové společenské dohodě (bude bolestná, o to však silnější téma pro společenské drama), vyšší podpoře vzdělání, vědy a mladých a dětí, neboť ponesou tíhu budoucnosti.

    O tom se v našem politickém divadle zatím nehraje.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,