Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Předvánoční čas bývá hektický. Na poslední chvíle roku si uvědomíme, co jsme zanedbali, na koho jsme zapomněli, a rozhodneme vykoupit se konáním dobra. Letošní podzim a konec roku je zvlášť vypečený. Voliči vypoklonkovali zástupce, které si před časem zvolili, a dali najevo nespokojenost. Výsledek? Další nespokojenost.

    Před časem jsem tu zmínil skutečný obsah nepochopených pravd, připisovaných prvnímu prezidentovi. Dnes mě pronásleduje třetí: Rozčilení není program. Skutečně, z rozčilení nemusí vzejít nic lepšího, než byl stav, který je vyvolal. Naopak, rozčilení může zatemnit mysl, stane-li se to však velkému množství lidí či nedejbůh většině společnosti, stávají se pak věci i mnohem horší. Třeba: důsledky lecjakých vzpour, revolucí, jež byly buď potlačeny a represí se poměry zhoršily, anebo slepého hněvu využili autoritativní manipulátoři jednoduchých řešení (samozřejmě i jednoduchého myšlení), kteří by se v klidnějších časech k moci nedostali. Probuzení pak trpké. Podnikat exkurzy do historie je poučné. Do minulosti nahlížíme většinou účelově – k minulosti nejbližší se vztahujeme, abychom se vůči ní vymezili negativně. Důvod bývá v tom, že dlouhodobý pozitivní program většinou chybí.

    Shon, který se děje v posledních týdnech roku, je výjimečný. Vstoupila do něho nevánoční rekonstrukce státu, již požadovali voliči. Vzpomeňme na Havlovo poslední drama Odcházení, jak se v něm pracuje s heslem: Méně státu. V té věci rysů absurdního divadla nabývá sama správa věcí veřejných. Pod tímto heslem se totiž byrokracie státní správy reprodukuje významněji než populační křivka a znemožňuje je uplatnit. Samo sestavování vlády – raději bych mluvil o správě věcí veřejných – se absurdnímu divadlu nevymyká. Na tomto divadle je zvláštní, že skutečné drama nespočívá v samotném textu, nýbrž v tom, co dění na scéně teprve předchází: v obsazování rolí. Ani o těch není jasno. Text hry sice budoucí herci teprve píší, ale a počty a obsazení rolí řeší nepřiznaně předem. Samozřejmě si na tom měří svaly (oblíbená komediální figura). Jaký part budou jednotliví aktéři hrát, jaké divadlo, je věcí až druhého řádu, vždyť dramatický text je věcí dohadovacího řízení, teprve vzniká.

    Problémy nastanou nejméně dva: společenské vize (ostatně těžko bychom je v připravovaném textu hry hledali) ve výsledném textu promění se ve vyhandrkované technikálie (povedené slovo politického slovníku) a podle nich se pak začne či nezačne teprve hrát. Ale vždyť hlavní drama probíhá či proběhlo už před vlastním představením. Čekáme-li, že se zvedne opona a konečně půjde o skutečné drama, zjistíme, že se již odehrálo. Může se však stát, že – už na scéně – se začne odehrávat totéž, čehož jsme byli svědky při obsazování rolí před představením, jenom v opačném gardu. Nepůjde o odcházení, ale rozpadání, tentokrát po zákonech tragikomedie.

    Logika vývoje: jak došel Egypt na vrchol svého rozkvětu, stejnou, jen rychlejší cestou padal dolů (egyptolog prof. Bárta). Nechci být škarohlíd, antiintelektualismus našich „elit“ trvá, spíše se prohlubuje: o společensky životně důležitých věcech, vzdělání, školství, věda při psaní synopse vládního divadla – ani slovo. Absence vražedná.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,