Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Můžeme již zapomenout na volební hesla, životnost mají pramalou, ale ta tři, která po vzniku republiky kondenzovala z myšlenek T. G. Masaryka, platí stále: 1) odrakouštit, 2) nebát se a nekrást, 3) demokracie je diskuse. Kdo by se však hlouběji zamýšlel nad jejich obsahem: vždyť jsou tak obligátní! Jenomže po zkušenostech uplynulého dvacetiletí jsou snad ještě živější. Heslo odrakouštit zní sice jako ze starých časů, ano, ve své době mířilo proti hrbení páteře před panstvem, ale nezní dnes, volby nevolby, vlastně stejně? Sice ne zrovna už jen protirakousky, ale stále platí jeho smysl: narovnat páteř, projevit se jako sebevědomý občan, který o svém osudu chce vědomě rozhodovat zodpovědně a nedeleguje svá práva vrchnosti, dnes partajní, aniž by se pak o ně staral a vždy čtyři roky jenom přihlížel, jak si partaje všechna práva anektují pro sebe.

    Druhý Masarykův imperativ má s prvním mnoho společného: od požadavku lokajsky (také Masarykovo slovo) nehrbit se před vrchností míří dál: k odvaze. Od devadesátých let však vedle počáteční odvahy skutečné zažíváme i odvahu pervertovanou. Ne všichni jsme se zbavili strachu, také ne všichni stejně, někteří však až příliš: emancipaci si zaměnili s bezostyšností vpravdě lupičskou. Masarykův mravní požadavek Nekrást, zní jednoduše jako přikázání z Desatera, je však v našem novém (už třetím) osvobození aktuálnější než po vzniku republiky. Vždyť některé mazané privatizace neznamenaly jen bezpříznakové přesuny majetku, ale začasté prostou krádež. Když pak rozkradeno, kradení pokračuje jinou formou v korupci rozměrů, jež nás nebezpečně přibližují k Východu.

    Třetí rovnice: demokracie = diskuse je ještě podstatnější. Vypadá až moc obyčejně, jenomže když rovnici přiložíme na to, co snad považujeme za demokracii, ukáže se, jak je podstatná. Nejde přece jenom o nezávazné mluvení, jde o sám její základ. Jak si ji naše politické „elity“ představují? Ve volbách získají větší počet voličských hlasů, vytvoří vládní většinu, začnou prosazovat svou politiku. Nehoráznost spočívá v tom, že jde zpravidla o diktát malé většiny, zatímco skutečná státnická politika má být pro celou společnost, a nikoli pro jen její část, třeba v současné chvíli může být o fous větší. Vždycky ve mně zatrnulo, když padalo slovo stojednička. Uvědomujeme si, jak nesmyslné je prosazovat státnická rozhodnutí pomocí jednoho hlasu? Podle Masarykova pojetí demokracie to možné je, však za předpokladu, že část politické elity u vlády nebude se vymezovat jenom negativně vůči té části, jež zastupuje druhou, o něco menší část společnosti. Příznakové, přízračné slovní spojení: negativní tolerance. Vždyť je proti duchu demokratického zřízení, ono spočívá na schopnosti uplatňovat své názory, svá řešení, však v dialogu s ostatními. Jde přece o správu věcí společenských, rozuměj společných, nikoli skupinových. Demokracie je tedy skutečně diskuse: výsledná politika je pak výsledkem společenského konsensu, tedy demokratická.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,