Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Od chvíle, kdy očekávané deště nasytily půdu natolik, že vodu už odmítala přijímat a začala se jí zbavovat bez ohledu na sídla, životy, nastaly mediální žně. V takové situaci se mi vždycky připomene sugestivní scéna z dávné knihy povídek Tichá hrůza: okolo nikým nečekané katastrofy, kde teče krev, se doslova v okamžiku začnou shlukovat lidé. Co je na nich nejhrůznější? Jsou to vždy tytéž tváře s pohledy lačnými krve. Nechci se dotknout skutečné lidské solidarity, neokázalé, téměř anonymní, ale před povodňovýma očima defilují stále stejné tváře: tu se zodpovídají, tu se vyslovují, utvrzují, začasté při tom i myslí na zisk ve společenském postavení. Když denně sleduju mediální cirkus, který nemá daleko k fíglům scénografie (děvy v roli reportérek, u úst mikrofon, schválně stojí ve vodě v apartních holinkách tak opatrně, aby jim do nich nenatekla voda: vždyť je to vlastně divadelní prvek zasazený do dokumentu), nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu zneužití lidských tragédií a musím vzít na vědomí, kolik voyérství a příživnického hyenismu vyvolávají nečekané tragédie.

    V tomto přírodním dramatu vnucuje se mi otřepaná parola: není malých rolí. Skutečně, přesvědčuje o tom nikdo menší než přírodní majestát. Hlavní role v národních mytologiích hrají velké toky: stříbropěnná Vltava, klidnější Labe, bájný otec Rýn a Dunaj, v jejich stínu však živoří malé říčky, potoky a strouhy. Co se pak ukáže, když živly nadělí léta navykle provozovanému přírodnímu divadlu více materiálu, než unesou jeho protagonisté v hlavní roli? Malí vystoupí z břehů, dostanou se na přírodní scéně do popředí a dají tokům, v dotud neotřesitelné hlavní roli, nový obsah, ten pak neunesou a děj spěje ke katastrofě. Je to pomsta za to, že na malé zapomínáme? Vždyť jak často si vzpomeneme na jména Klabava, Javornice, Kačák, častěji s mírným despektem na Vrutici, Rokytku, hostivařskou nádrží a pražskou kanalizací spoutaný Botič, potoky Kunratický, Komořanský či Zákolanský? Jedině v době, kdy přírodní drama se zauzlí v katastrofu, své malé role promění ve velké, s nimiž si lidé ani pak bájné toky nedovedou poradit a nesou ji daleko od svých po léta klidných břehů. Skutečně není malých rolí, platí to nejen v dramatické literatuře, ale v každodenním životě. Jenom nečekat, až se nebezpečně nakupí mraky.

    Velmi mě zaujal názor hydrologa Jana Kubáta, před časem vedl tým, který zkoumal následky povodní v roce 2002. Že je třeba nechat vodě prostor, kde by se mohla rozlévat, nepřekvapuje, vždyť to je obecná tisíciletá zkušenost lidstva s vodou. Ono to přece platí nejenom pro hydrologii, ale stále naléhavěji i sociálně: lidé si nemají dát omezovat prostor, kudy se může rozlévat jejich aktivita, a nemají dovolit, aby je spoutávala nehumánní průmyslová regulace; škodí to vodě stejně jako lidem. Zajímavější je hydrologův krizový optimismus: v povodních, můžeme to vztáhnout i na společenské krize, získávají lidé zkušenosti, jež mohou uvolňovat cestu pokroku. Kubátův jen zdánlivě překvapivý závěr: Myslím, že je dobré, když se čas od času vyskytne nějaká menší „rozumná“ povodeň. Je to možná kacířské, ale je to tak. Čtěme to správně: vývoj se děje od krize ke krizi, a pokud se řešení kladou zábrany, nemůžeme čekat než velkou povodeň. Může být, a někdy bývá i očistná. Na katarzi však nemůžeme spoléhat.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,