Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Můj přítel ze střední doby v Divadle Husa na provázku, dnes už známý divadelní i seriálový herec Radim Fiala, mě pozval na svého Buckinghama v brněnské inscenaci Zdeňka Plachého v Mahenově činohře, kde nyní hostuje. Rád jsem si osvěžil Richarda III., kterého jsem viděl ve filmové podobě Lawrence Oliviera asi tak patnáctkrát – kvůli všemu, dikci, kostýmům, pohybům i kvůli hudbě. Radimův Buckingham mi připomněl, jak jsme s nebožtíkem režisérem Peterem Scherhauferem viděli na dubrovnických hradbách Sira Lawrence, když režíroval Richarda II., a také to, jak zběsilý neoexpresionistický režisér Scherhaufer vytvářel svou Shakespearománii – měl ten nápad o dvacet let dřív, než na něj přišli soudobí recyklátoři Shakespeara. To už pomalu Radim Fiala přicházel po studiích na JAMU do svého prvního divadla, do Husy na provázku, kde na něj tehdy řval mytický Scherhaufer – jedna z reinkarnací neméně mytického Evžena Sokolovského – aby se nepřátelil v divadle s tím a s tím. A když se zdvořilý a úslužný Radim zeptal, s kým se má teda přátelit, štěkl na něho Scherhaufer: No kurva přece se mnou!!!

    Radim naposledy na Provázku nastudoval velitele četníků v Baladě pro banditu a občas je ho tu možno vidět. Je středem popularity ohromné dámské komunity, která ho obdivně sleduje, dokonce mu občas i hodí květinu při morávkovském gender-studies nástupu obou principů, ženského a mužského, v počáteční scéně Balady pro banditu. Bard květinou překvapen zašeptal divadelně dnes už zcela přípustnou krátkou kletbu a pokračoval v nástupu.

    Jindy na brněnském Zelném trhu nás zdraví s obdivem mladší žena: dobrý den, pane doktore! Radim si jako Hanák z Ordinace v růžové zahradě vybavuje diagnózy, zatímco já přemítám o tom, jak dobře se hodí seriálová rychlá dikce a akčnost k Buckinghamovi. Když se tím tempem říkají myšlenky, je to něco úplně jiného, než když zní drobná tříšť seriálových dialogických sraček. Jeden můj kamarád přijel jako brněnský producent mezi seriálové bardy do Prahy, přihlížel jedné sekvenci a zkušená hostitelská produkční mu řekla: To čučíš, co? Krása střídá nádheru, vole!?! Což je pravda hořce poznaná, zažitá, protrpěná, a proto dost na pováženou.

    Jenže Buckingham ví, o čem mluví, když se třeba po rozhovoru zeptá, kdo z přítomných vlastně nejlépe Richarda, ještě ne III., ale už Lorda Protektora, zná: Znám dobře jeho tvář, však jeho srdce znám stejně málo jako vaše nebo on moje, vy moje či já vás všech (překlad Jiřího Joska). Radim to řekne tím dnešním tónem, svou rychlou a přesnou dikcí, a v tu chvíli působí tak báječně falešně jako Buckingham nebo nějaký dnešní manažer či politik. A to ještě říká myšlenky, a ne jakési myšlenkové granule či instantní vzorky někdejších myšlenek. Myslím, že seriálová dikce – ať herci chtějí, nebo nechtějí – proniká i na „velké“ jeviště. Radim ji předvedl s jemu vlastní noblesou a současně razantně. God bless him – díky za krásný večer.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,