Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Dědova mísa

    Dostal se mi do rukou opis dopisu, jímž arcibiskup Leopold Prečan koncem listopadu 1927 odpovídá Leoši Janáčkovi na věnování Glagolské mše. Spolu s dedikací skladatel vysokého církevního hodnostáře na prosincové provedení skladby do Brna pozval. Každý ví, jak je někdy nepříjemné se někam vypravit, někam se rozjet, překonat nepohodlí, přemoci se… Arcibiskup se tehdy nepřemohl a minul se tak s jednou z největších skladeb nejen století, ale možná ještě delší doby.

    Zato jako správný církevní diplomat napsal omluvu, která jako ukázka zdvořilostní ekvilibristiky zaslouží zaznamenat:

    V Olomouci 28. listopadu 1927

    Slovutný Mistře,
    velectěný pane doktore!

    Vzácný list Vaší Slovutnosti, jímž mi ráčíte oznamovati nové své dílo a mne k jeho provedení zváti, mne potěšil i poctil. Ale cítím se poněkud nezdravým, nastudiv se, a jsa mimo to prací zanešen, prosím Vás, abyste mne dobrotivě ráčil míti omluvena, nebudu-li moci do Brna zavítati. Mimo to se mi ohlásila vzácná návštěva z Prahy a nebudu moci ten den se vůbec z Olomouce z Olomouce (opravdu uvedeno dvakrát za sebou, freudistická interpretace je nasnadě) vzdáliti. Za vzácnou pozornost děkuji Vám, slovutný Mistře, co nejoddaněji a znamenám se ve vší úctě Váš arcibiskup…

    Je to – jak kdysi napsal Josef Šafařík – v pravý čas. Církev se dokáže v pravý čas omluvit, v pravý čas vymluvit, v pravý čas neomluvit, v pravý čas přijít, v pravý čas nepřijít. A třeba by drastické tympány a vířivý bubínek v Janáčkově pojetí Ukřižování Jeho Milost zaskočily a nepříjemně překvapily, kdo ví? Ne každý hodnostář pozná svého Michelangela jako Giuliano della Rovere, nebo jako rudý papež Il papa rosso Jan XXIII., původně benátský Kardinál Roncallli, když duchovní hudbu napsal pro baziliku San Marco Igor Stravinskij…

    A tak Glagolská mše zazněla na brněnském Stadioně bez arcibiskupa Prečana. I bez něho se postupně probojovala do pozice, jakou mají Mozartovy mše, Beethovenova Missa solemnis, Schubert. Dávný jazyk věrozvěstů zní zvukem 9. století přes Janáčkovu montážní techniku a všecek jeho modernismus jako poselství z hlubin věků. Obsahuje ještě jeden nepominutelný skvost, který zazní před samotným koncem mše: Varhany solo, kterému cech varhaníků, nikoli Janáček, začal říkat Postludium – dvouapůlminutová zázračná varhanní dvojitá passacaglia.

    A tak lze celou věc uzavřít přímo janáčkovsky: Praví se, že na jakousi Janáčkovu přednášku ve Vesně někdy ve dvacátých letech přišlo jen několik lidí. Janáček prý tehdy prohlásil: Kdo nechtěl, nepřišel… Ani arcibiskupové vždycky neodhadnou ten pravý čas, kdy někam přijít.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,