Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Jako bychom neměli tradici moderní scénografie! Taky tu nemůžu nevzpomenout knihu o krajině Ladislava Žáka blahé paměti. Dnes krásné Cílkovy knihy o krajině, též nové publikace o účelnosti a krajinotvorné kráse stromořadí kolem cest. Krajina je přece také kultivovaná scéna s výhodou, že se za ní nezatahuje opona. Však škoda, že se nezatahuje, ale za cílevědomou devastací obnažena trvá. Kolik už jsme jí ztratili – technický um krajinu požírá tempem nevídaným; drancování pod povrch, stavby na povrchu, vše nekulturně. Po zločinně ničeném Krušnohoří, jež bývalo tak úchvatné, že Goethe při nesčetných západočeských pobytech neměl nutkání navštívit Prahu, ohrožení trvalé.

    Léta sleduju dálniční průtah Středohořím. Teď před dokončením mě znovu zvedl ze židle. Unikátnost české krajiny přece spočívá v její rozmanitosti, na malém kousku země tolik různosti, jak jinde nevidět. A za pár dní Středohoří, dotud poměrně nedotčené, bude nevratně proťaté, navzdory léta trvajícím protestům. Ten kus dálnice přece mohl vést pod zemí, Italové by mohli vyprávět, zato my nepoučeni ani nesmyslnou pražskou magistrálou, s níž si nevíme rady, natahujeme tunelem Blanka nová stáda aut – zase centrem nejcennějších partií hlavního města. Jaký div: projekt oprášený z bolševických časů, ač naivně jsme si mysleli, že nekulturnost a inženýrská necitlivost zmizí. Nikoho nenapadá, že výjezdy a nájezdy do tunelů sežerou části města, aby auta na mnoha místech mohla vyjet ven? Rozčilen dočítám se, že dálnice, vedená Středohořím, kdyby byla požadovaně zahloubená tunelem, vyšla by snad i laciněji, a cenné panó Středohoří neporušeno. Kdo tu rozhoduje, bez citu, jenom pro zisk? Pravda, pražští konšelé – Bestia triumphans! a dnes varující Urbanův Lord Mord – při likvidaci Židovského města také se nevyznamenali, vidina zisku za parcely příliš lákavá. (Obávám se, že tomu není konec, v centru města jsou paláce, jež čekají, až je spekulanti nechají spadnout.) S výjimkou národního vzepětí od druhé půle 19. století přes dvacetiletí první republiky skoro žádná významná stavba veřejného zájmu – většinou něco málo osvícených soukromých investorů občas dá příležitost, aby architekti dokázali, co by uměli. Významnou výjimkou třeba Litomyšl zásluhou jedinců, především kultivovaného starosty Brýdla. (Dojemné bylo sledovat brazilské rozloučení s Oskarem Niemayerem, královské, u nás nemyslitelné, neboť naše nekulturní společnost by nikomu takovému nedala ani vyrůst.)

    Po tupých funkcionářích a necitlivých normalizačních inženýrech nakrátko svitla naděje. Včera jsem sledoval pořad o rozdělení republiky. Uvědomil si, že v nové vládě poprvé a také naposled tehdy zasedalo osm ekonomů. Naděje? Nikoliv, vždyť pár let po šokové terapii vládychtivých „ekonomů“ následoval hospodářský kolaps. Výsledkem kuponové privatizace byly jednak loupeže „více takových Kožených“ a Tykačů, jednak vlastně opakovaná podoba centralizace majetku v rukou bank, tedy pokračování centralistického řízení. Dnes vidíme, jak mohlo být už tehdy zjevné, když převaha ekonomů vyškolena normalizační ekonomií – řada z nich se z učitelů marxismu zázračně proměnila ve friedmanovce – dnes sedí ve funkcích děkanů VŠE a poučují nás, vstupujíce obrazovkou až do bytů. Nedůvěra v dnešní normalizační ekonomy jenom roste. Slovenští ekonomové působili kvalifikovaněji a také důvěryhodněji – upozorňovali na to, že stále jeden po druhém opakujeme prokázané už chyby. Ekonomie opravdu není exaktní věda věd, za niž se vydává.

    Už se nám to jenom nezdá: dáváme moc vrstvě, rádoby technokratické, jež cítí jenom zisk a nepotřebuje k tomu elementární cit, morálku, čest – tedy vlastně kulturu. Jako divadlo před námi sice předvádí rituální hry, ale ty skutečné děje-čachry se odehrávají za oponou. Kdyby si tak počínala divadla, diváci by nepřišli.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,